Max Weber popsal politiku jako střetávání mezi politickými vůdci a byrokratickými aparáty. Je to něco, co známe z popularizované formy z pořadů typu Ano, pane ministře. Volby nemají téměř žádný vliv na politické rozhodování, protože skutečná rozhodnutí probíhají v byrokratických aparátech ministerstev, magistrátů, fondů, státních podniků, univerzit a dalších.
Je to jeden z hlavních faktorů, proč se všechny západní společnosti neustále posouvají doleva. V době levicových vlád politici a úředníci svorně spolupracují na zvyšování daní a omezování občanských svobod. Pravicové vlády naproti tomu vynakládají většinu energie na boj se svými úředníky a zpravidla nedokážou změnit téměř nic. Často nedokážou ani zastavit zavádění dalších levicových agend.
„Experti“ mohou všechno
Mohli jsme to prakticky vidět před několika měsíci. Pravicový ministr školství sliboval, že kontroverzní sexuální výchova zavedena nebude a ve stejnou dobu jeho levicový úřad vyhrožoval školám, které se nepřidají. Ve skutečnosti sexuální výchova zavedena bude – ministr nedokáže nic jiného než ji zpomalit.
V České republice je situace tím horší, že převládl obraz, podle nějž je úředník nestranným odborníkem a volený politik zkorumpovaným gangsterem. Dojde-li ke sporu, podpoří veřejnost spíše „odborníky“ než své zástupce. To je něco, co by bylo možné nazvat mentalitou otroků a co snad vysvětluje, proč tolik Čechů podporuje přesun pravomocí od vlastního parlamentu k anonymním bruselským úředníkům. A proč toho úředníkům tolik prochází. Když se premiér Fišer pokusil zrušit Akademii věd a ušetřené peníze přihrát partě lidí, mezi nimiž hrál klíčovou roli jeho syn Jakub, nijak to neohrozilo jeho popularitu. Svým expertům prostě věříme.
Past na premiéra?
Zkusme příběh kauzy Drobil – Michálek převyprávět z tohoto úhlu pohledu. Před několika měsíci vzešla z voleb vláda s jasným mandátem, programem a parlamentní podporou. Naděje na reformu a omezení korupce je ovšem nyní v troskách. Klíčovou roli v tom hraje vysoký státní úředník Libor Michálek. Když přišel za Petrem Nečasem se svým podezřením (podepřeným nahrávkami, o nichž premiérovi nemohlo být jasné, zda jsou pravé nebo nejsou), měl premiér jen následující možnosti.
(1) Poslat jej na policii. A přesně to udělal. Jak dále víme, nebylo to správné řešení – vzniklo tak podezření, že se předseda vlády snažil záležitost zamést pod koberec.
(2) Mohl Michálkovi poradit něco ve smyslu „zavolejte majorovi X od policie. Je to můj spolehlivý člověk.“ Jenže předseda vlády by u policie neměl mít žádného svého spolehlivého majora X.
(3) Požádat příslušného ministra, aby celou záležitost vyšetřil a podal mu zprávu. Jenže právě na tohoto ministra mířila stížnost.
(4) Přerušit svou vlastní práci, sestavit nějakou komisi, začít případ amatérsky vyšetřovat (nejspíš bez vědomí ministra) – spojení všech špatných možností.
(5) Navrhnout prezidentovi odvolání ministra. Jenže kvůli čemu? Kvůli tomu, že ředitel Michálek tvrdí, že se krade na fondu řízeném ředitelem Michálkem?
Neznám se s nikým z aktérů kauzy a své spekulace o skutečných motivech nechci říkat nahlas. Nicméně je zřejmé, že výsledkem není jen pád nejlepšího polistopadového ministra životního prostředí, ale také oslabení naděje na reformu a horší život pro obyčejné lidi. A je také zřejmé, že Michálek musel vědět, že jeho akce jinak skončit nemůže.
Kdyby chtěl ředitel SFŽP zamezit korupci, mohl podniknout něco docela jiného. Mohl pozvat do svého úřadu finanční kontrolu. Mohl změnit složení výběrových komisí. Mohl omezit pravomoci nějakého podezřelého úředníka. Ale o nic takového se nepokusil.
Na koho vlastně mířil úder?
Nabízí se srovnání s jiným mužem, který se stal ředitelem obrovského úřadu se spoustou peněz a zjistil, že se v něm krade – bývalým ředitelem České televize Jiřím Hodačem. Ten skutečně odvolal některé manažery a pozval finanční kontrolu. A víme, jak dopadl – byl uštván až téměř k smrti, a jeho pokus zastavit rozkrádání byl označen jako „politizace ČT“. Libor Michálek je považován za národního hrdinu, který zachránil dobrou byrokracii (tzv. odborníky) před zločinnými zástupci občanů.
Pro mne osobně je nejzajímavější otázkou celé kauzy, proč byl vlastně Libor Michálek na místo ředitele fondu jmenován, a dokonce bez výběrového řízení. Někomu muselo strašně moc záležet na tom, aby dostal možnost zachovat se přesně tak, jak se později zachoval (nebylo to žádné překvapení, jednal přesně tak, jak všichni museli čekat). Kdo byl ve skutečnosti tou vlivnou neznámou osobou? Šlo o zápas mezi ministrem Drobilem a aparátem ministerstva? Nebo mířil úder na Petra Nečase? Nebo šlo jen o vyčištění terénu pro nějaké daleko větší majetkové přesuny? To se nejspíš nikdy nedozvíme. Nicméně je zřejmé, že fakta, která známe, do sebe nějak nezapadají. Pokud ministr Drobil opravdu připravoval rozkradení fondu, proč do jeho čela nejmenoval svého člověka, ale proslulého bojovníka proti korupci? Jednal v pomatení smyslů nebo je to ještě všechno nějak jinak?
Mimochodem, zdá se mi, že kauza Drobil – Michálek je také dobrým testem konzervativního instinktu. Skutečný konzervativec by totiž cítil lítost a zklamání. Pád prvního polistopadového ministra životního prostředí, který se odvážil postavit na odpor ekologické lobby, by ho mrzel. Bylo by mu líto, že právě tenhle člověk se nejspíš dopustil něčeho takového. Takový by byl pocit konzervativce, pro kterého by bylo zadržování levicového moru důležité. Jestli má někdo z neslavného konce Pavla Drobila radost, nemá právo stěžovat si na povinou sexuální výchovu nebo zavádění práva šaría.
Mgr. Petr Hampl (*1969) je sociolog a marketingový konzultant
