„Přesto, že celý civilizovaný svět ví, že současný průběžný penzijní systém je dlouhodobě neudržitelný, neboť přibývá důchodců, systém je příliš rovnostářský (čili demotivující), je možné ho zneužít k případným politickým manipulacím, výrazně omezuje svobodu jednotlivce ovlivňovat výši svého důchodu i dobu odchodu do důchodu a postupně se ve světě přeměňuje, či doplňuje, v České republice, přes ideální možnost financovat přechod k modernímu systému z privatizačních výnosů, téměř žádné z politických stran přibývající fronta chudých důchodců nevadí. Pokud politická reprezentace nevyřeší problém finančně nekrytých penzí, nebude schopna držet pod kontrolou vývoj stále rostoucího státního dluhu a bude si žít nad poměry, tak je jisté, že českou ekonomiku do budoucna zaminuje.“
Právě jste dočetli text, který by klidně mohl být dopisem jedné politické strany jiné straně v dnešní vládní koalici. Mohl by to klidně být i předvolební materiál některé ze současných vládních stran. Není tomu tak. Jedná se o část dopisu předsedy Občanské demokratické aliance Jana Kalvody tehdejším předsedům ODS a KDU-ČSL, připomínající nutnost uskutečnit dohodnuté koaliční jednání o dalším postupu transformace. To bylo v říjnu 1996.
ODS tehdy na koaliční konferenci odmítla návrhy KDU-ČSL a ODA na další pokračování transformace jako příliš ambiciózní a prosadila pouze korekci hospodářské politiky. Od té chvíle začaly politickou scénou cloumat rozepře uvnitř vládní koalice, posléze se hlasovalo o důvěře vládě, poté se odvolávali různí ministři, značně utrpěla mezinárodní prestiž ČR jako nejúspěšnější postkomunistické ekonomiky, na pořadu dne bylo další hlasování o důvěře vládě, stávkovali železničáři, učitelé a další, ODS zvolila třetí cestu a nakonec logicky nastala definitivní prohra pravice – předčasné parlamentní volby v roce 1997. Z reformní pasti, do které se pravice dostala vinou slibů, kterými vyvolala u občanů nadměrná očekávání, mohla vyvést jen odvaha ke skutečné transformaci …
Proč dnes připomínat 15 let staré události a materiály?
Kdyby se reforma provedla již v letech 1997 - 1998, (a nešlo jen o reformu důchodovou) jak slibovala tehdejší koaliční dohoda, mohli jsme ušetřit občany České republiky mnoha dnešních problémů.
Spor o důchodovou reformu není žádným odborným ani politicko-odborným sporem, ale jde jednoznačně o malou odvahu politické reprezentace a o ryze mocensko-politické hrátky. Parlamentní levice reformu nechce, protože více motivující systém, s vý-razným aspektem osobní zodpovědnosti za svá osobní svobodná rozhodnutí, nepreferují její voliči. Parlamentní pravice se zase obává, že by mohla ztratit voličskou podporu střední třídy. A opravdová konzervativní pravice v České republice vlastně není. A tak mnozí ti, kteří před 15 lety odmítli reformu jako nepotřebnou, nám nyní radí, jak je nutná, jak ji provést a že jsme ji měli provést už před 15 lety.
Tento příběh má ale především ukázat, že současná politika se stále soustřeďuje přednostně na mediálně zajímavé osobní spory politiků v boji o moc (přestože pokud je to v boji o moc potřeba, dokáže se každý spojit s každým a zapomenout na ideje), zatímco problémy, které trápí občany, se odsouvají do pozadí. Jako příklad uveďme nechutné výmluvy na nutnost podpory celého politického spektra pro uskutečňování nezbytných reforem – a ta důchodová k nim jednoznačně patří – vždyť se jedná o slušnou budoucnost našich dětí! To není ani výmluva! To je obyčejná zbabělost a strach politiků ze ztráty voličské podpory a tudíž strach ze ztráty podílu na moci.
Za posledních 15 let měly politické reprezentace 12 různých návrhů, 7 různých komisí, 6 návrhů MPSV atd., atd. A vždy bez jakéhokoliv výsledku. Základní dilemata důchodové reformy se totiž jmenují: malá odvaha politiků jednat a jejich neschopnost nalézt rozumnou shodu.
Komu tento stav vyhovuje? Přece těm, kteří se bojí pravdy, přece těm, kteří se v pravdě bojí žít. Samozřejmě, že největší odpovědnost nesou politici. Ale považuji za nutné připomenout, že za všechno dobré i zlé nemohou jen politici, ale i ti, kteří z nich politiky udělali.
Chci věřit, že současná vládní koalice najde odvahu reformu uskutečnit. Důchodcům by reforma měla přinést vyšší důchody, vyšší nezávislost na státním systému a větší svobodu v rozhodování o době odchodu do důchodu. Ekonomice jako celku by reforma měla přinést podstatné zvýšení míry úspor a také akceleraci investic, financovaných z domácích prostředků. Po 15 letech k tomu dostala od voličů jasný mandát.
Dovolím si vyzvat poslance vládní koalice, aby nečekali na ty, kteří jakoukoliv debatu o reformě odmítají a trvají na zachování současných, neudržitelných principů. Ti svůj názor nezmění; nemohou, vždyť jsou právě pro tyto postoje zvoleni.
Stačilo by, aby bylo prosazeno alespoň zřízení druhého penzijního pilíře, kde se fondově budou shromažďovat prostředky naspořené lidmi v produktivním věku, aby z nich mohli čerpat zdroje ve stáří a nebyli závislí na rozhodování politiků. Zaslouží si to. Čím větší budou mít svobodu, tím si více budou vážit politiků, kteří jim ji umožnili.
Při každé příležitosti připomínám, jak důležité bylo, že se občané v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Mnohé se díky tomu u nás změnilo k lepšímu. Pro mne je to, ať si kdo chce, co chce říká, zázrak. Co je to platné, když my, lidé, jsme se příliš nezměnili. Ale máme šanci. Třeba tím, že důchodovou reformu, která je nutná pro naší budoucnost, si na svých politicích vymůžeme.
° ° °
Nabízím tento 15 let starý materiál z dílny tehdejší ODA ke studiu současným politickým stranám. ODA zmizela z české politické scény, tudíž to není návrh politického konkurenta. Takže by to nemusel být boj o voliče, ale mohlo by jít konečně o skutečnou reformu ...
Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec (ODA), místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany
Dokument: Návrh reformy penzijního systému
(Podklad ODA pro koaliční jednání, září 1996)
V současné době jsou důchody financovány prostřednictvím státem organizovaného průběžného systému (penzijní připojištění necháváme stranou pozornosti, neboť se jedná o záležitost dobrovolného rozhodnutí jednotlivce, na čemž nechceme nic měnit). Nevýhody tohoto systému jsou zřejmé a není třeba je rozvádět. Jen připomínáme:
* vlivem populačního vývoje hrozí v dohledné době vážné problémy s financováním a s tím spojenými negativními důsledky (zvyšování odvodů, snižování důchodů)
* současný systém je příliš rovnostářský
* konstrukce stávajícího systému dává přílišný prostor k případným politickým manipulacím
* výrazně oslabuje svobodu jednotlivce ovlivňovat výši svého důchodu i dobu odchodu do penze
* je potencionální hrozbou vzniku mezigeneračních konfliktů
* nepřispívá k ekonomickému růstu
Z mnoha důvodů je současný systém dlouhodobě neudržitelný a z mnoha dalších nevýhodný pro občany. To ostatně potvrzují i zkušenosti z jiných zemí, proto také přední světové ekonomické instituce doporučují tento systém opustit.
Současná diskuse – pokud je vůbec vedena – se odehrává kolem otázky: přejít beze zbytku na systém povinného spoření nebo na systém smíšený? Pro nás je to ale málo.
Penzijní systémy založené na průběžném financování jsou vnitřně defektní. Jejich největší vadou je to, že finanční zabezpečení ve stáří závisí na politických procesech, v jejichž rámci vzájemně soutěží různé stranické skupiny o to, která z nich získá prospěch na úkor skupin jiných. Vždy jde o státní program, jehož prostřednictvím je přerozdělováno bohatství mezi jednotlivými skupinami a generacemi. Jeho univerzálnost je ale založena na chybném předpokladu, že lidé nejsou schopni či ochotni plánovat v průběhu svého aktivního života léta svého stáří a nebudou tak schopni se o sebe později postarat. Nahrazení soukromého konání jednáním politickým zpřetrhalo vazby mezi individuálním úsilím a odměnou a tím vlastně zájem jednotlivců zajistit si důstojnější život ve stáří zcela demotivovalo. O vlivu na rodiny ani nemluvě.
Fondový systém je založen na povinné, či dobrovolné účasti občanů v produktivním věku, kteří ukládají část svého příjmu na svůj vlastní spořící účet, spravovaný k tomuto jedinému účelu, a to určeným (nebo dobrovolně zvoleným) procentem ze svého platu. Správci těchto účtů jsou určeni zákonem a mají přesně stanovené povinnosti při jejich správě, s nemožností využívat vklady pro vlastní potřebu, s urče-ním garance minimálního výnosu a přesně stanovená procenta možností investičního zhodnocování prostředků.
Fondový systém musí motivovat k ukládání finančních prostředků, a to u povinných částí určitými zárukami státu, u dobrovolných státními bonusy.
Musí jít v každém případě o klasické pojištění (tedy ne daň), aby žádná politická reprezentace nemohla užít prostředky důchodového systému na jiné účely!
Musíme dále posoudit, zda je lepší dobrovolný nebo povinný příspěvek do systému. U povinných příspěvků existuje reálné riziko možného vyvlastnění, neboť se jedná částečně o státní – tedy společné finanční prostředky. Nebezpečí vyvlastnění může být přímé (vlivem špatné, či nezodpovědné, fiskální politiky vlád nebo nezabezpečení vlastnických práv) nebo nepřímé (třeba vlivem inflace apod.).
Preferujeme proto přechod na systém důchodového spoření – čili na systém skutečného pojištění. Je zřejmé, že stát musí zaručit minimální úroveň důchodů a také zajistit výběr a příspěvky do systému za tzv. státní pojištěnce. To lze řešit úpravou stávajícího systému průběžného financování. Ale musí dojít k úplnému oddělení důchodového pojistného účtu od státního rozpočtu.
Přechodné období by mělo být co nejkratší, neboť čím delší bude, tím vyšší náklady si vyžádá a tím pomaleji začnou působit pozitivní efekty nového smíšeného systému.
Preferujeme proto systém více pilířů. Určité procento z platu by občané poukazovali do státní pojišťovny na základní část penze, placené státem, kde by se uplatnila mezigenerační i „mezivýdělková“ solidarita. Další část by občan poukazoval na své konto u jím vybraného penzijního fondu.
Musí platit, že stávající důchodci budou nadále pobírat důchody podle stávajících pravidel a jejich situace se nezmění. Jejich důchody budou v plné výši financovány z dnešního průběžného systému financování – tedy vlastně z daní, které by však rychle klesaly a po 25 letech by prakticky zmizely.
V první fázi by nový systém vycházel z povinného soukromého důchodového spoření: Takto vytvářené zdroje, díky dlouhodobému zhodnocování, by zajistily důchody mladším ročníkům. Pro ročníky, které mají do důchodu blíže, by bylo potřeba jejich úspory doplnit transferem ze strany státu s použitím výnosů z privatizace národního majetku. Na konci tohoto období by měl být povinný systém nahrazen systém dobrovolným, aby bylo do budoucna zamezeno politickému znárodnění těchto prostředků.
