Stávající systém důchodového pojištění, ve kterém je udržován jen malý operativní fond a většina peněz jde přímo od plátců k penzistům, byl vytvořen pro zcela jinou demografickou situaci a vůbec odlišné politicko-sociální paradigma komunistických a západních socialistických států šedesátých a sedmdesátých let.
V tehdejším světě to, co nás dnes straší, nebylo ještě problémem. Věk odchodu do důchodu se dal lehce zvýšit, vymírání obyvatelstva neexistovalo buď vůbec, nebo se zatím nepromítlo do počtu pracovně schopných. Systém předpokládal, že stát bude mít vždy takovou pravomoc, aby mohl zvýšit platby od vydělávajících, regulovat do nějaké míry nezaměstnanost a přerozdělovat tak, jak to bude potřebné. Příkladem takové sociální politiky bylo Švédsko.
Nezapomeňme, že státy byly uzavřené, na hranicích se platila cla, domácí podnikatelé byli chráněni před nežádoucí konkurencí a stát je mohl do jisté míry bez zábran zdaňovat. Rostl počet státních podniků a úloha trhu klesala. Pokud bylo dost práce, pozvali se zahraniční dělníci. I když trendy hrozily budoucími problémy, obavy z „neufinancovatelnosti“ nebudily národohospodáře ze sna. Mocenské regulace státu dokázaly vše vyřešit podle představ politické reprezentace, protože stát měl v tomto paradigmatu velké pravomoci. A předpokládalo se, že jeho moc bude spíše růst.
Sociální stát je utopie
Reálný vývoj ovšem ukázal, že sociální stát je utopie. Daně soukromým podnikům a jejich zaměstnancům rostly neúměrně, ve státním sektoru se plýtvalo a státní zaměstnanci si vydobyli neúměrně vysoké platy a různé výhody. Vidíme dnes na chování některých státních zaměstnanců, jak se snaží pomocí protestních akcí získat výhody či alespoň zachovat své příjmy, i když v soukromém sektoru zisky i platy klesají. Ale ve státním sektoru jsou stále možné akce, na které by si soukromý sektor netroufl. Jistě si mnohý čtenář vzpomene na obrovská stávková hnutí ve Francii a Británii v 70. letech, ale pokud pronikla pravdivá informace přes komunistickou cenzuru, dozvěděli jsme se s podivem, že to byly akce ve státním sektoru. Přitom většina státních podniků byla ztrátová, soukromé podniky na ně doplácely a přestávaly být konkurenceschopné.
Tento neudržitelný stav sociálního státu ukončila britská premiérka Thatcherová. Privatizovala státní podniky a pomohla navodit trend, který vedl k dnešní situaci. V Evropě započal proces otevírání hranic, protože hospodářská soutěž potřebuje volný pohyb zboží, peněz a lidí. Tím se postupně vytvořilo jiné paradigma, ve kterém stát již nemá moc pohodlně vytvářet finanční zdroje.
Konzervativní revoluce nebyla dokončena
Zůstala zde však mocná rezidua sociálního státu, z nichž mnohá ještě časem narostla. Sociální pojištění, důchodové i zdravotní, se nezměnilo, jakoby se nic nedělo. Přitom v globálním paradigmatu otevřených hranic a volného obchodu nelze zvyšovat daňové zatížení podnikům a učinit je nekonkurenceschopnými tváří v tvář světové konkurenci, případně je tím nutit k odchodu ze země. Výsledkem nedokonalého řešení bylo postupné zadlužování států, protože na všechny ty rozmařilé projekty se nedostávaly peníze. To vše bylo vysoce nezodpovědné, protože všechny trendy naznačovaly, že se potíže v budoucnosti nevyřeší. Nepříznivý vývoj porodnosti, růst počtu penzistů a nedostatek finančních zdrojů signalizovaly problémy již dávno. Naše nedávná reakce na první vlaštovku v oblasti získání zdrojů, třicetikorunovou platbu u lékaře, dokazovala, jak obrovský politický problém to je.
Autor je původním povoláním technik, působí jako publicista a spisovatel.
