V rámci důchodového systému se pohybují zdaleka nejvyšší částky. Jednak ty zjevné, které se každoročně vyplácejí a tvoří dominantní složku mandatorních výdajů státu, ale také ty skryté, reprezentované závazkem vůči současným a budoucím důchodcům vyplácet jim důchody doživotně v jisté výši.
Náš současný důchodový systém je neudržitelný. Přestává být schopen plnit závazky v dosavadní výši. V případě ne-reformy to bude pouze sám penzijní systém, bez ohledu na cokoli dalšího, který naši zemi spolehlivě přivede k bankrotu. Hlavním důvodem je demografický vývoj (stále více důchodců na stále méně pracujících). Zda provést vůbec nějakou reformu, to je sice hlavní, ale zároveň nejméně zajímavá otázka. Odpověď je totiž již dlouho známá a zní: ano!
Tato otázka tvoří „jen“ podklad pro daleko zajímavější diskuse. Mohli bychom se ptát, zda by nestačily změny některých parametrů, tedy změny věku, kdy se důchod začíná pobírat, popř. změny jeho výpočtu. Obecná odpověď zní: ano, stačily - pokud bychom byli ochotni chodit do důchodu (třeba) v 70 letech, nebo pobírat (např.) 5000 Kč důchodu měsíčně – tedy buď pracovat velmi velmi dlouho, nebo pobírat velmi velmi málo. Pokud se s tím nechceme smířit, potřebujeme poněkud jinou, podstatně zásadnější reformu – nejen reformu parametrů, nýbrž reformu principu.
Z otázek zajímavějších je tu předně téma, do jaké míry má být reforma postavena tak, aby povzbuzovala mít více dětí. A máme vůbec chtít více dětí? Ti, kteří odpovídají záporně, trpí povětšinou nějakou variantou „malthusianského“ omylu. Malthus říkal, že je lépe, když se narodí prase, než když se narodí dítě. Když se narodí prase, bohatství per capita vzroste. Když se narodí dítě, bohatství per capita klesne. V čem je chyba?
Člověk je jediným tvorem, který má potenciál za svůj život více vyprodukovat než spotřebovat. Člověk není jen kus masa, může myslet, být kreativní, postarat se o sebe a o mnoho jiných. Tedy ano, děti chceme. Má tedy reforma povzbuzovat natalitu? Nebo, jinak řečeno: má být penzijní reforma nástrojem, kterým budeme kompenzovat finanční znevýhodnění rodičů, kteří (na rozdíl od bezdětných) vydávají v souvislosti s výchovou mnoho prostředků (které si jiní mohou spořit na důchod)? A pokud ano, jak?
V neposlední řadě se nabízí otázka, jak penzijní reformu funkčně provázat s ostatními nutnými reformami. A konečně je reforma tématem nejen technickým a ekonomickým, ale také navýsost politickým. Proč k ní nebylo přistoupeno již dávno, když odborné veřejnosti je její nezbytnost zřejmá od počátku 90. let? Jaké jsou důsledky jejího včasného neprovedení a kdo za to nese odpovědnost?
Odpovědi na tyto otázky nám mohou pomoci. Můžeme se totiž obdobně ptát: jak to, že diskuse o penzijní reformě probíhá daným způsobem, když byla její nutnost zřejmá již před lety a tato očividnost jen a jen roste? A otázka zcela nejdůležitější: dočkáme se konečně?
redakční rada
