13. září 1781
Císař Josef II. rozhodl o zavedení „rozumné toleranční soustavy“, která umožnila soukromé bohoslužby a udělování občanských práv luteránům, kalvinistům, pravoslavným a Židům. Bylo jim též umožněno „nabývati statků, měšťanství a práv řemeslnických, dosáhnouti úřadů a akademických gradů“.
„Toleranční soustava“, která zahájila emancipaci některých náboženských skupin, do té doby v našich zemích potlačovaných, byla ve své podstatě velice pokrokovým počinem. Po dvěstětřiceti letech a po mnohých kotrmelcích evropských dějin možná nastává čas vyhlášení nové „rozumné toleranční soustavy“, která bude emancipovat vícedětné standardní rodiny (rozuměj táta, máma a děti), které se ocitly na okraji zájmu a fakticky se stávají stále více diskriminovanou menšinou. Takový čin by byl nejenom odvážný, ale vzhledem k demografickému vývoji i nanejvýš žádoucí.
27. - 28. září 1941
Dochází k výměně zastupujícího říšského protektora v protektorátu Čechy a Morava. K. von Neurath je poslán na „zdravotní dovolenou“ a na jeho místo nastupuje Reinhard Heydrich. Hned po příchodu do Prahy nechává zatknout předsedu vlády Aloise Eliáše, zároveň vyhlašuje stanné právo a zřizuje stanné soudy při úřadovnách gestapa v Praze a Brně.
Češi se potřebují vyrovnat s tím, že díky divokým odsunům sudetských Němců mají ruce od krve a na pohraničních krajích leží mnohá vyřčená i nevyřčená prokletí těch, kdo odsud utíkali i těch, kteří byli zabiti. Ovšem, před tímto „B“ musí býti vždy znovu opakováno ono hrozné „A“. Osud Čechů (a dalších Slovanů) měl být v Hitlerově Třetí říši podobný osudu Židů a Cikánů: smrt, v lepším případě otrocké práce. Je faktem, že s Hendrichem přichází do Čech skutečný teror. Heydrich soustavně likviduje intelektuální elitu národa. Po jeho smrti v načatém díle pokračoval sudetský knihkupec z Karlových Varů K. H. Frank. Oba dva se k Čechům chovali více než nenávistně a sviňsky. Tragedií je, že stejné svině se po válce staly i z některých Čechů… Jedinou cestou z tohoto začarovaného kruhu je cesta prosby za odpuštění těm, kterým jsme ublížili a zároveň odpuštění těm, kdož ublížili nám…
29. září 1041
Na přelomu srpna a září vpadla třemi proudy do Čech plenící vojska Jindřicha III., načež kníže Břetislav stáhl vojenské oddíly do Prahy. Na dobře opevněném Pražském hradě měl šanci cizím dobyvatelům odolat, kdyby nebyl zrazen svými předáky, mimo jiné i biskupem Šebířem. Břetislav pod vnějšími hrozbami i vnitřním politickým nátlakem kapituloval, a právě zmíněného dne byla ukončena mírová ujednání.
Zdá se, že v naší malé české kotlině platí pořekadlo: „Chceš-li porazit Čecha, popíchni proti němu jiného Čecha“, a podle všeho mnohem déle, než od husitských bouří (zavzpomínejme na knížecí prvopočátky naší státnosti spojené s rodinnými půtkami Přemyslovců a zahraničními intervencemi). Jeden je v pokušení konstatovat, že ty věčné rozvraty, štvaní a hádky máme tak nějak zakotvené v genech… Viděno v kontextu národní historie je tedy signifikantní, že je náš národ i po dvaceti letech relativní svobody stále rozdělen na dvě téměř shodně velké skupiny, mezi sebou neustále o něco se přetahující. Smutným faktem je, že zatímco dva se perou, třetí se směje a vyhrává… Poučíme se někdy?
