Spojené státy. Po měsících sporů bylo schváleno navýšení stropu státního deficitu. Svět si oddechl, otázka zní, zda právem. Země je na tom totiž ekonomicky stejně, jako předtím, samotný zákon o zvýšení limitu nic neřeší, pouze federální vláda získala na dva roky právo dále utrácet. Svým způsobem je to až symbolické vítězství demokracie: Americká ekonomika zpomalila, nezpomalily však nároky Američanů, naopak stát se tomuto trendu přizpůsobuje. Takhle má vážně znít „message“ této letní kongresové přestřelky?
Norsko. Bílý nacionalista s fašizujícími tendencemi spáchal atentát, jaký nemá v Evropě obdoby. Zaútočil na vládní budovy i na masové shromáždění mládeže, aby krveprolitím získal pozornost pro své politické cíle; měl to být jakýsi „marketing“ v zájmu jeho politického manifestu. Ihned se vyrojila řada znalců, kteří se z toho, jaké autory a zdroje ve svých textech citoval, snaží usoudit, kým byl inspirován a kdo je tedy za jeho ďábelský čin spoluzodpovědný. A s neskrývaným zadostiučiněním zdůrazňují, že autoři, které Breivik čítal, jsou především pravicoví a konzervativní. (Naše media neodolala příležitosti škodolibě zdůraznit, že citoval i Klause.) Jak se na tohle dá reagovat? Kdyby člověk chtěl být jízlivý, mohl by se ptát, proč nebyla stejná logika uplatňována před časem i na teroristy z jiného soudku, třeba na RAF či Rudé brigády, nebo přímo na ty, kteří se zmocnili celých států a praktikovali státní terorismus proti vlastnímu obyvatelstvu po desetiletí – ti vůbec neskrývali, že je k jejich „boji“ inspiruje četba Marxe, Lenina či Mao Ce Tunga... Inu, zdá se, že se nám vytrácí schopnost rozlišovat: Stejně důležité jako to, ke komu má kdo sympatie, je to, koho nenávidí. Rozhodující není to, co si myslí, že dělá, ale to, co skutečně udělal. K posouzení toho, zda to bylo dobré či zlé, jsou zde objektivní měřítka dobra a zla; nejsme odkázáni na psychologizování, jak on to vlastně myslel a co tím chtěl říci. K tématu se vracíme několika texty, z nichž každý nabízí pohled trochu jinou optikou.
Londýn. Britskou metropolí otřásl výbuch pouličního násilí: desítky zraněných, stovky zatčených, vypálená auta, vyrabované obchody. Mnozí analytici srovnávají Londýn 2011 s Paříží 2005, ale zdá se, že věc je složitější. Zatímco v Paříži bylo možno hledat příčiny v neutěšených poměrech přistěhovaleckých předměstí, v Londýně tato stopa zdá se schází. Ano, výtržníci jsou mladí, naštvaní a frustrovaní – ale nelze to vysvětlit třídním původem, ideologií, etnicitou ani rasou. „Ti lidé nemají proti čemu protestovat, nemají žádný program – jen rabování a ničení.“, píší britská média a mnozí dokonce hovoří o „násilném konzumerismu“. Zatímco dříve bývala symbolem pouličních bitek zaťatá pěst a šátek přes ústa, v Londýně jako by symbolem byly ukradené adidasky a DVD přehrávače. Je tohle nový trend, kterému budeme čelit?
Praha. Také Praha zažila své horké léto. Pokud jde o „Prague Pride“, nezaregistroval jsem, že by někdo relevantní volal po zákazu akce, že by protestoval proti právu pochod pořádat. Hlasitý spor nastal, to ano, ale nebyl o toleranci, týkal se veřejné podpory. Šlo o to, zda je správné, aby takové soukromé nátlakové akci dal veřejnou záštitu primátor hlavního města. Homosexuálům u nás žádná práva nechybějí. Mají dokonce i nadstandardní výhody podobné rodinám, mohou uzavírat registrovaná partnerství, veřejnoprávní televize jim věnuje pravidelný vysílací čas. Není nadbytečné vyjadřovat podporu právům, jež nikdo nepopírá? Nebo snad jde ještě o něco jiného? Výstižně to shrnul Jaroslav Daniška ve slovenském časopisu Týžden: „Spor s homosexuálními aktivisty není sporem o toleranci vůči této menšině. Tolerance je totiž status quo. Tento spor je přetlačováním o podobu společnosti. I když homosexuální lobby dosáhne všech možných výsad, nic nebude stačit. Bude jí totiž vadit to, co si jiní myslí, čemu věří. Tak se bude pochodovat dál. O toleranci tedy nakonec jde. Ale v opačném gardu.“
A Praha ještě jednou: Do našeho slovníku se vracejí pojmy jako „nácek“ a „fašoun“. Ne, nehrozí nám státní převrat, to jen někteří politici a média mají zato, že tyto nálepky jsou vhodným nástrojem, jak vyšachovat ze hry ty, kteří se jim nehodí do krámu. Vidíme tak politickou korektnost v přímém přenosu: K nejoblíbenějším trikům patří psychologizace (oponent sice říká toto, ale my dobře víme, že ve skutečnosti chtěl říct tohle…) a útoky na osobu, ne na její argumenty (říká sice to-a-to, ale podíváme-li se, co čte, kde přednáší a s kým se přátelí …). Nejzákeřnější je morální diskreditace: označíte-li někoho za nacistu, pak tvrdíte nejen, že se mýlí, že selhává intelektuálně, ale že je navíc zlý, že selhává morálně. Použijete-li ji tuto manipulaci proti oponentům, můžete se dovolávat veřejného mínění, a s ním za zády smíte dokonce bojkotovat zasedání vlády a dělat ledacos, co by vám jinak neprošlo, ale jde-li o boj s „nácky“, vše je dovoleno…
