Středa, 30 Červen 2010 15:48
Hana Pinknerová
V sobotu dopoledne u mne propukl předletní úklid. Původně jsem jen hledala jedny letní šaty, které v horku ráda nosím na doma. Jsou totiž sytě fialové, takže případné skvrny od ovoce na nich nejsou vidět. Jsou také z jemné mačkané bavlny, takže se moc příjemně nosí, člověk se v nich nepotí a když je vyperu, rychle uschnou. K tomu všemu jsou pohodlně ušité, nikde neškrtí, ani netáhnou a mají dvě vydatné kapsy. Ideální šaty pro horké letní dny.
Probírala jsem svou šatní skříň a uvažovala jsem, které oděvy složím do depozitáře, abych si trochu uvolnila prostor. Nad některými kousky jsem přemýšlela, jestli bych je neměla ze svého šatníku vyřadit už navždy. Přes celou zimu a jaro jsem je neměla ani jednou na sobě, zatímco jiné kousky jsem nosila stále. Obleču si to ještě někdy? Nejspíš ne. Avšak přesto jsem se nemohla odhodlat oděvy sundat z ramínek, poskládat a nacpat do igelitového pytle, který bych pak odvlekla k popelnicím. Vždyť tohle sako ještě vůbec není obnošené! Nebo tahle sukně! Žádné nevypratelné fleky, nikde nic natrženého, švy dobře drží, zip je v pořádku, dokonce ji i bez potíží obleču, takže se ani nesrazila jako některé jiné. Proč bych ji vyhazovala? Protože se mi už nelíbí? To je ale divné uvažování. Nekupuju já si toho oblečení nějak moc?
Dřív jsem oblečení nosila léta, dokud nebylo natolik obnošené, že se už skoro nosit nedalo. Nejdřív jsem si nové šaty brala pouze ke slavnostním příležitostem, u nás doma jsme tomu říkali „na lepší“. Pak normálně do školy. A když už měla sukně vyleštěný zadek, kalhoty vymačkaná kolena, případně nějakou tu záplatu nebo otřepený lem, dotrhalo se to ještě doma na práci. Pokud se ovšem takových kousků dříve nezmocnila babička, aby jim svým krejčovským uměním ještě prodloužila životnost. Ona byla v této disciplíně přebornicí. Našívala nové límečky a manžety místo těch odrbaných, délku příliš krátké sukně nastavila nějakým lemem nebo vloženým pruhem, do úzkých kalhot uměla všít klíny a všechno se to ještě dalo nosit aspoň o sezónu déle. V nejhorším případě se to přešilo na někoho jiného.
Někdy jsem tomu nebyla ráda, protože bych už měla raději oblečení nové. Někdy jsem se ovšem nechtěla oblíbeného kousku oděvu vzdát a žadonila jsem o nové a nové rekonstrukce. To by mě teď ani nenapadlo.
No jo, vždyť já si už nekupuju nové oblečení každý rok, ale dokonce ještě častěji. Nestihnu je ani vynosit a už zase kupuju nové. Co se starým? Vyhazuju je. Jen jednou jsem se osmělila odnést náruč ještě dobrého oblečení z kvalitních látek do second handu za rohem. Paní znalecky probrala všechny mé ještě dobré svršky a s profesionálním úsměvem si odmítla cokoli vzít k prodeji. „Víte, my bereme jen módní věci,“ vysvětlila mi a já se studem hořícími tvářemi prchla s tou náručí zase domů. Už nikdy, rozhodla jsem se pevně. A tak své lehce obnošené svršky vyhazuju. Je to dobře nebo špatně?
Kupuju víc, než spotřebuju, to je jasné.To asi moc ekologické myšlení není, napadlo mne, když jsem igelitku narvanou vyřazeným oblečením pokládala na popelnici před domem. Budu muset začít přemýšlet aspoň trochu jinak, rozhodla jsem se. Doma jsem se hned převlékla do zamilovaných starých fialových letních šatů. Letos si jiné nekoupím.
Středa, 30 Červen 2010 15:46
Dan Drápal
V roce 2009 vydalo renomované nakladatelství Academia knihu anglického biologa a popularizátora vědy Richarda Dawkinse Boží blud (anglický originál vyšel v roce 2006 pod názvem God Delusion).
Richard Dawkins byl v posledních třiceti letech výraznou osobností evoluční biologie. Jeho kniha Sobecký gen (1976) se stala celosvětovým bestsellerem a jako zručný popularizátor vědy si Dawkins získal pozornost širší veřejnosti a médií. Tato pozornost rostla spolu s tím, jak se rozvíjela odborná i mediální diskuse nad antropologickými a teologickými implikacemi Dawkinsových prací.
Kniha Boží blud se tváří jako kniha vědecká. Aniž bych chtěl být jedovatý, upřímně si myslím, že ji lze po právu označit jako knihu náboženskou. O Dawkinsovi můžeme dle mého názoru bez rozpaků hovořit jako o apoštolovi ateizmu. Proti náboženství bojuje se zanícením politruků, jak jsem je poznal v Československé lidové armádě v letech normalizace. A bohužel musím říci, na úrovni jen o málo vyšší.
Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo v letošním roce ve své edici Quaestiones quodlibetales sborník nazvaný Dawkins pod mikroskopem s podtitulem Diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud.
Editoři Jiří Hanuš a Jan Vybíral požádali o spolupráci celkem čtrnáct přispěvatelů, z toho čtyři, kteří se zabývají Dawkinsovou knihou z hlediska filozofie (jsou to Petr Dvořák, Pavel Floss, Václav Umlauf a Vladimír Havlík), čtyři, kteří se tímto dílem zabývají z perspektivy přírodních věd (do této části přispěli Jiří Vácha, Jan Bednář, Tomáš Hříbek a Jan Zrzavý) a konečně šest autorů, kteří komentují tuto knihu z hlediska teologie (Tomáš Machula, Jan Roskovec, Ivan Štampach, Pavel Javornický, Dan Drápal a Petr Kolář).
Každý z přispěvatelů pojal svou reakci na Dawkinse odlišně a já se nebudu pokoušet o jednotlivých přístupech referovat. Většina autorů vidí Dawkinse značně kriticky; ve sborníku ale najdete i příspěvky, které se vůči němu stavějí relativně vstřícně. Ze samotné Dawkinsovy knihy jsem měl nepříjemný pocit, že není o čem hovořit. Dawkins má svůj názor hotový, náboženství považuje za nesmírně škodlivé a je ochoten udělat vše možné, aby je vymýtil. Ze sborníku, o němž referuji, jsem naopak nabyl pozitivního dojmu, že v naší zemi se najdou inteligentní a zajímaví lidé nejrůznějšího zaměření, s nimiž by bylo možno vést plodný rozhovor o roli náboženství v lidské společnosti.
Dawkins pod mikroskopem. Diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud
nakladatel: CDK, Brno 2010
ISBN: 978-80-7325-212-0
formát: A5, brožovaná, 184 stran
|
Středa, 30 Červen 2010 15:42
Jiří Nedoma
Na konci padesátých let bratři Mašínové a Milan Paumer popsali svou dramatickou cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami těch, jejichž jména se stala symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu.
V těchto dnech vychází kniha Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Milana Paumera Cesta na severozápad, popisující jejich dramatickou cestu do Západního Berlína. V knize, na kterou společnost čekala plných padesát let, detailně popisují svoji cestu za svobodou, kterou podnikli se svými dvěma přáteli s cílem vstoupit na Západě do americké armády, aby bojovali za svobodu svého národa. Jak mi osobně potvrdil Ctirad Mašín, text jejich rukopisu (v knize publikovaný na sudých stránkách), sepsaný po jejich propuštění z americké armády, je jedinou autorizovanou verzí jejich odboje.
Předchozí díla
Takto sepsaný záznam se stal podkladem pro mnohé články i knihy o odboji jejich skupiny, nicméně mnozí si mnohá fakta libovolně přizpůsobovali a pouť žádného z textů ke čtenářům nebyla snadná.
Ota Rambousek svou knihu Jenom ne strach sepsal jako záznam vyprávění Ctirada Mašína a zřejmě nejvíce ze všech ostatních, kteří o „Mašínech“ psali, se držel nejvíce držel historické pravdy. Kniha, vydaná Nezávislým tiskovým střediskem (Praha, 1990) je však značně zkrácena proti původní verzi. Ta měla původně vyjít ve Škvoreckého nakladatelství v Torontu v omezeném rozsahu 150 stran, avšak po dlouhých průtazích nakonec nevyšla, údajně z obavy vydavatele, aby neohrozil své nakladatelství. Ale důvody pravděpodobně byly jiné, jak vyplývá z publikované korespondence vydavatele a Oty Rambouska se Ctiradem Mašínem. Korespondence mnohé napoví o názorech levicové emigrace i levicových intelektuálů doma. Mnoho faktů o tehdejších událostech také muselo býti vypuštěno, neboť totalitní režim tehdy ještě existoval a uveřejnění detailních skutečností mohlo ohrozit řadu lidí v ČSSR i v NDR, kteří odbojářům na útěku pomáhali.
Dalšími publikacemi byly kniha historika Jana Němečka Mašínové, zpráva o dvou generacích (Torst, Praha, 1998) a román Jana Nováka Zatím dobrý (Petrov, Brno, 2004). Dále pak kniha Zdeny Mašínové Čtyři české osudy (Paseka, Praha, 2001) a především kniha Barbary Mašínové Odkaz. Pravdivý příběh bratří Mašínů. Autorka, dcera Josefa Mašína, absolventka Yaleho university, zpracovala knihu založenou na důkladném zpracování historických dokumentů z archivů Spojených států, Anglie, Německa a České Republiky a díky Dr. Vojtěchu Mastnému a paní Hermině Prügger částečně i z archivů sovětských. Kniha Barbary Mašínové (Mladá Fronta, Praha, 2005) je z hlediska historického ze všech dosud vydaných knih na toto téma nejpřesnější, především proto, že je podložena důkladným studiem archivních materiálů i výpovědí vlastních účastníků popisovaných událostí.
Cesta na severozápad je žádoucím vyvrcholením těchto předchozích publikací. Je velmi cenným svědectvím i pozoruhodným dobovým dokumentem, ale také strhujícím literárním dílem. Navíc obsahuje autentické vzpomínky účastníků skupiny, kteří jsou symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu, ale i v sousedním východním Německu. Kniha je důležitým historickým dokumentem pro zhodnocení doby a jediným skutečně autentickým zdrojem informací o činnosti skupiny bratří Mašínů.
Něco navíc
Kniha obsahuje historickou studií z pera historika Tomáše Bursíka s doslovem Milana Hulíka, hodnotící činnost skupiny odbojářů z hlediska historického a právního. Přílohou je také fotodokumentace, obsahující jednak dosud nepublikované fotografie a archivní dokumenty, jednak i známé, v minulosti již publikované dokumenty, vztahující se k činnosti skupiny. Důležité jsou informace i o činnosti čsl. důstojníků, přátel jejich otce, kteří byli připraveni v případě vypuknutí třetí světové války bojovat za svobodu. Je jen škoda, že dokumentů nemohlo býti publikováno více.
Velký dík patří i nakladatelství ACADEMIA a jmenovitě jeho řediteli za vydání této knihy, která patří mezi ty nejzávažnější, které toto nakladatelství kdy vydalo.
Právo na vzpouru – povinnost vzbouřit se
Kniha jistě znovu vyvolá otázky, zda jednotlivec má právo se postavit i se zbraní v ruce proti totalitní moci a jak takovou činnost posuzovat.
Na tyto otázky jsem se snažil dát odpověď již svým vystoupením na Veřejném slyšení v Senátu Parlamentu ČR 16.6.2004, které bylo věnováno právě skupině bratří Mašínů. Ale čtenář nalezne odpověď především v Zásadách mezinárodního práva přijatých Valným shromážděním OSN 177/II Komise pro mezinárodní právo č. 2 z r. 1950, kde se uvádí, že „(i) každý kdo spáchal čin, zakládající zločin podle mezinárodního práva, odpovídá za tento čin a podléhá trestu; (ii) jestliže někdo o své vůli (svobodně) vstoupí do jakékoliv organizace, pravidelně ji podporuje členskými příspěvky, ztotožňuje se s jejím politickým programem, zásadami, metodami a stylem práce, nemůže býti, je-li svéprávný, nezodpovědný za činy, které tato organizace provádí. Míru odpovědnosti musí v daných případech určit objektivní soud.”) a v přijatém „Zákoně o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu”.
Jako precendens je možno uvést známý případ smrti gen. Luži za Druhé světové války, kterého zastřelili protektorátní četníci, kteří „také jen“ konali svou službu a své povinnosti, na které přísahali, stejně jako příslušníci Bezpečnosti a milicí v případě bratří Mašínů v 50. letech. Partyzáni v čele se synem gen. Luži policejní stanici přepadli a četníky pro výstrahu postříleli. Atentát na Heydricha také není jednoznačně uznáván. Heydrich plánoval likvidovat celý český národ. Je otázkou, zda by při provádění tohoto plánu nebylo mrtvých daleko více, než po násilných akcích gestapa a SS následujících po atentátu.
Nabízí se otázka, zda byli partyzáni v případě potrestání protektorátních četníků vrahy? Nezabránil strach z jejich činu udavačství českých občanů? Nezachránili tím mnoho lidských životů českých občanů? Byli Gabčík, Kubiš a všichni jejich spolupracovníci, kteří se podíleli na smrti Heydricha, včetně generála Františka Moravce, vrazi? Kdyby se několik statečných jednotlivců nepostavilo se zbraní v ruce německé totalitní moci, tak Československo by nebylo mezi vítězi nad Německem, ale mezi poraženými. Bylo rozhodnutí o kapitulaci v roce 1939 správné? Ukořistěnými čs. zbraněmi bylo během spojeneckého vylodění v Normandii zahubeno více lidských životů než během války v Protektorátu Čechy a Morava po atentátu na Heydricha. Navíc důsledkem ústupků v letech 1939 a 1945 pak bylo i 40 let totality komunismu v Československu, a následkem toho více než 10 000 mrtvých a několik set tisíc vězněných v komunistických koncentrácích. I zde čtenář najde jisté souvislosti s činy bratří Mašínů a jejich skupiny. Neukázali totalitní moci u nás i v NDR, stejně tak jako odbojové skupiny za Druhé světové války, že se perzekuce českých demokratů nevyplácí? Nezachránili také oni svými činy řadu lidských životů u nás, ale i v NDR a v dalších zemích socialistického bloku?
Cena svobody
Dnes nesmíme zapomínat na strašnou cenu, kterou bylo třeba zaplatit za obnovu svobody. Za naši svobodu řada našich významných občanů zaplatila životem. Jen malá hrstka našla odvahu se státnímu násilí – nacistickému a komunistickému – postavit se zbraní v ruce, jak je k tomu vedlo jejich vlastenectví.
Vlastenectví a národní hrdost, vedoucí k vytváření dobrovolných národních institucí, jako byl Sokol a Skaut, jsou tou nejlepší přípravou pro fungující demokracii. Z tohoto hlediska je třeba také hodnotit činnost skupiny „Tří králů“ za II. světové války – důstojníků čsl. armády Josefa Balabána, Josefa Mašína a Václava Morávka a jejich spolupracovníků, bratra Zdeny Mašínové mjr. Ctibora Nováka, vojáka, který umístil bomby v Gőringově ministerstvu letectví a v budově říšského policejního ředitelství, aby jej nakonec komunisté popravili spolu s Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou – a mnoha dalších. Patří k nim i jejich následovníci v 50. letech, jako např. skupina vojáků v čele s kpt. Karlem Sabelou a mjr. Miloslavem Jebavým (kteří plánovali vojenské povstání a v roce 1949 pak spolu s dalšími popraveni), skupina Černý lev 777 Jiřího Řezáče, Jaroslava Sirotka a Bohumila Šímy a další.
Za demokracii a svobodu se musí vždy bojovat. Zrada jednoho přátelského státu má za následek ztrátu vlastní svobody i ztrátu svobody celého kontinentu, jak jsme byli svědky dvakrát v minulém století. To platí i dnes v případě Gruzie, Izraele a dalších států na Kavkaze, Středním východě, Korejském poloostrově, v jihovýchodní Asii, Africe i jinde.
Proto názory nacistických zločinců, hájících se před Norimberským soudem, že oni nikoho osobně nezabili a podobně i názory pánů JUDr. Rychetského a JUDr. Jičínského, že Miloševič, ani Gottwald nikoho osobně nezabili, nemučili, ani nevyšetřovali, nežalovali či neodsoudili, jsou zvrácené a pro budoucnost národa nebezpečné. Vždyť ani Hitler nikoho osobně nezabil, nemučil, nevyšetřoval ani neodsoudil.
Každý, kdo spolupodepisoval rozsudky nad nevinně odsouzenými politickými vězni, případně jako právník vytvářel zákony, umožňující tyto zločiny páchat, je stejný vrah, jako ten, kdo vraždil ve věznicích či na státních hranicích - i jako ten, kdo vraždil pro osobní zisk či v důsledku své morální zvrácenosti, případně i jako ten, kdo jako člen represivních složek státu, milicí nebo jako „bezpečnostní technik“ v průmyslových závodech pracoval jako „úderná pěst“ dělnické třídy.
Hodnocení obou totalit však nemohou provádět historici – bývalí členové politických a represivních organizací těchto režimů. Aby historie nebyla zkreslena, musí být minulost historiků v období obou totalit zcela jasná a přesně definovaná!
Dějiny nekončí
Z dějin známe řadu případů, kdy bohaté a vyspělé civilizace podlehly primitivnějšímu nepříteli a zanikly, neboť nepřítel dokázal odhalit jejich systémovou slabinu a dovedl ji využít. Zkušenosti Churchillovy, Thatcherové a Reaganovy zásadové politiky nás poučují, že totalitní režimy jsou v podstatě zbabělé a rozhodné politiky se obávají. Politika usmiřování v roce 1938, snaha o pochopení protivníka za F.D. Roosevelta na konci II. světové války a později za prezidentů Kennedyho, Johnsona, Cartera a Clintona, zavedla demokratický svět do nutnosti nového zbrojení, neboť protivník si tuto politiku vždy vykládal jako slabost. Proto také současná Obamova politika budí tak velké obavy z budoucnosti. Snadno se slibuje i ustupuje, napravit chyby a vzniklé ztráty pak vyžaduje enormní úsilí demokratických států a vynaložení značných finančních prostředků. Bohužel levicoví intelektuálové se budou těchto chyb stále a stále dopouštět a snad nikdy se z minulost nepoučí.
Všechny tyto otázky a mnoho podobných otázek znovu vyvolává právě vydaná kniha Cesta na severozápad. Na řadu z nich dává i zodpovědnou odpověď …
Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer (editoři Petr Blažek a Olga Bezděková): Cesta na severozápad
nakladatel: Academia, Praha 2010
ISBN: 978-80-200-1830-4
formát: 440 stran, 156 × 200 mm, vázaná
Středa, 30 Červen 2010 15:35
Dan Drápal
„Jak lidský druh v průběhu dějin ovlivnil klima? Jak ovlivňovaly výkyvy klimatu život našich předků?“ S touto anotací vydalo letos nakladatelství Paseka český překlad Behringerovy knihy Kulturgeschichte des Klimas, jejíž originál vyšel v Německu v roce 2007. Kniha nazvaná Kulturní dějiny klimatu vyšla s podtitulem Od doby ledové po globální oteplování.
Wolfgang Behringer je především odborníkem na čarodějnické procesy. Na toto téma napsal – kromě řady drobnějších monografií a spousty článků – dvě základní díla. Jednak popularizační knížku Hexen. Glaube – Verfolgung – Vermarktung (Čarodějnice. Víra – pronásledování – obchodní využití), která vyšla prvně v roce 1998 a od té doby se v Německu dočkala šesti vydání, jednak stěžejní dílo Witches and Witch-Hunts. A Global History (Čarodějnice a hony na čarodějnice. Globální dějiny), jež vyšlo v roce 2004.
Proč se odborník na čarodějnice vrhl na dějiny klimatu? Spojnice je celkem zřejmá: Snad ve všech historických dobách připisovali lidé povětrnostní katastrofy a pozorované nepříznivé klimatické změny nějakým obětním beránkům. Behringer dokládá, že těmito obětními beránky byli nejprve počátkem 14. století Židé a za nástupu tzv. malé doby ledové v 16. století čarodějnice. Nejvíce čarodějnic bylo upáleno v letech 1560-1660. Behringer ovšem upozorňuje, že fenomén čarodějnic není omezen na evropskou civilizaci a poukazuje na to, že se vyskytuje prakticky ve všech kulturách. V mnoha dokonce dodnes. Ačkoli Wolfgang Behringer nesdílí křesťanský pohled na svět a rozhodně ho nelze považovat za přítele církve, snaží se vyvracet mýtus, že čarodějnice si vymyslela právě církev. Snáší řadu dokladů, že církev se snažila pronásledování čarodějnic spíše omezovat.
Wolfgang Behringer se ovšem dějinám klimatu věnuje opravdu důkladně a celá první část jeho knihy je věnována vývoji klimatu v prehistorických dobách.
Behringer se snaží doložit, že samotný vývoj člověka a pak i celá řada společenských změn byly výrazně ovlivněny právě klimatickými změnami. Upozorňuje, že klima se v průběhu dějin měnilo neustále a měnit se bude i nadále, a to bez ohledu na chování člověka. V této věci je vůči ochráncům přírody dosti kritický: „Ochráncům přírody neleží na srdci její udržení, nýbrž zachování navyklého druhu přírody, ekologického stavu, který je natolik málo přirozený jako každý jiný stav.“ (str. 288). To ovšem neznamená, že by popíral problém znečištění ovzduší. Píše: „Boj se znečištěním ovzduší má smysl nezávisle na tom, zda zplodiny vyvolávají skleníkový efekt nebo zda aerosoly napomáhají ochlazování. Vzhledem k hustému osídlení planety nebudou již přesuny lidských sídel tak snadné jako v neolitu a budou zdrojem konfliktů. Proto musí mít světové společenství zájem na tom, aby udrželo v jistých hranicích dění vyvolané klimatickou změnou. Je nutné, aby se na ni připravilo (adaptace) a zabránilo tomu, aby nabyla příliš velkých rozměrů (zmírnění dopadů). Nemá smysl, aby si obě tyto strategie, jak se to někdy stává, navzájem konkurovaly.“ (str. 289).
Behringer mimo jiné připomíná, že zatímco v současnosti se bojíme globálního oteplování, ještě v sedmdesátých letech minulého století se odborníci báli globálního ochlazování. Oteplování ovšem nutno považovat za nesporný fakt. „Země se bude nadále oteplovat, i kdyby se všechny státy světa zachovaly vzorně a drasticky zplodiny redukovaly.“ (str. 293).
Behringerův text je doplněn o doslov s názvem Český pohled na dějiny klimatu od Rudolfa Brázdila a Oldřicha Kotyzy. Oba jsou vůči Behringerovi mírně kritičtí: „…může se zdát, že Behringerova prezentace historických procesů sklouzává až ke klimatickému determinismu…“ (str. 300). Tato poměrně dlouhá kapitola přináší zajímavé informace o sledování klimatu v českých zemích a o vývoji klimatu ve střední Evropě.
Závěr ke knize napsal Petr Kreuz, pracovník Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě UK (a v současnosti patrně náš největší odborník na čarodějnické procesy), jemuž na tomto místě děkuji za to, že mě na Behringerovu knihu upozornil.
Wolfgang Behringer: Kulturní dějiny klimatu
nakladatelství: Paseka, Praha 2010
ISBN: 978-80-7432-022-4
překlad: Vladimír Cinke
formát: 408 stran, 21x15cm, vázaná
|
