KONZERVATIVNÍ LISTY

Reforma finančního trhu, reforma veřejných financí, potažmo penzijní reforma – to jsou slovní spojení, s nimiž se v poslední době stále častěji setkáváme. Některá slova začínající na RE v nás mohou vyvolat naději, že se něco mění, že se určité věci už nebudou dělat (tak špatně) jako dříve resp., že se budou dělat lépe. A potom jsou slova, která opět začínají na RE, ale mohou v nás budit obavy: recese, restrikce, revize (nejen jízdenek v metru)... A v neposlední řadě jsou slova typu regulace, které vnímá někdo negativně, jiný pozitivně a další mu třeba ani nerozumí nebo je pro něj neutrální.
Někdy ale může být nebezpečné, když nás uchlácholí slova znějící v zásadě pozitivně a naopak jindy není nutné bát se slov, s nimiž je převážně spojován negativní podtext. A (nejen) v případě slov, jejichž význam považujeme za neutrální, může být velmi důležité, s jakým jsou spojeny obsahem, neboť často OBSAH a nikoliv FORMA může rozhodnout o tom, zda výsledek bude společnosti ku prospěchu nebo naopak. A pochopitelně o výsledku např. penzijní reformy může zásadním způsobem rozhodnout lidský faktor. Když dva státy přijmou totožnou legislativu, výsledek reformy vůbec nemusí být stejný. Nastíněné teze si můžeme ilustrovat na třech následujících příkladech.

Vážený příteli,
doufám, že Vás neurazím, když Vás takto oslovím. Nikdy jsme se nesetkali (přestože jste mi to slíbil), nicméně pravidelně se za Vás modlím, a když se za někoho modlíme, je jen otázkou času, kdy ho začneme mít rádi. A tak Vás za přítele považuji, byť jsme si v mnohém velmi vzdálení. Mohu jen doufat, že Vás tím neurazím.
Po několika týdnech se mi opět dostal do rukou Váš text. Tentokrát šlo o druhou část eseje Postsekulární společnost s podtitulem Čtyři formy chaosu. Nebudu tvrdit, že čtu Vaše texty rád. Je v nich opravdu hodně beznaděje. Já jsem člověk plný naděje, a když je čtu, kladu si někdy otázku, zda vlastně není troufalé nějakou naději mít. Text jsem si četl v tramvaji cestou na bohoslužby. Tentokrát jsme se modlili za skupinu křesťanů, která se právě chystala na Zakarpatskou Ukrajinu, do Užhorodu. Jeli tam navštívit, potěšit a povzbudit nejchudší z nejchudších, místní Romy. Sám jsem na tomto místě nikdy nebyl, mohl jsem se pouze dívat na obrázky či videozáznamy, které naše „parta“ každý rok vozí. Jezdí tam totiž opakovaně, pokaždé v trochu jiném složení. Jedou tam s nadějí a vracejí se s nadějí ještě větší.