KONZERVATIVNÍ LISTY

Jednou z mnoha cen, jež musí zaplatit člověk za ten nemalý požitek zabývat se politikou a politickým myšlením, je ta smutná skutečnost, že velice brzy narazí na nejrůznější exoty, pošuky a maniaky všeho druhu. Vskutku, neexistuje sebe-bizarnější politický názor či konspirační teorie, kterou by někdo někde zcela vážně nezastával; a nejspíš ten člověk na nějaké univerzitě i učí.

Kdo se v této politické ZOO pohybuje a zkoumá její chovance, dříve či později zjistí, že někteří křesťané mají za to, že komunismus byl židovský fenomén, že za komunismus mohou židé, že židé by se vlastně měli za komunismus „omluvit“. Tito lidé na důkaz svého přesvědčení uvádějí disproporcionálně vysoký počet Židů mezi bolševiky, komunisty a komisaři.
Politický „zoolog“ ale rovněž časem zjistí, že někteří Židé se domnívají, že holocaust byl produktem křesťanství, že za holocaust může křesťanství, že křesťané by se vlastně měli za holocaust „omluvit“. Tito lidé na důkaz svého přesvědčení uvádějí historii křesťanského anti-judaismu, pogromy křesťanů vůči židům a antisemitismus křesťanské lůzy v dějinách.

Otázka Mesiáše
Oba názory jsou však fatálně mylné - i když (či právě proto, že) jsou falešným, pokřiveným obrazem reality.
Nacismus totiž nebyl fenomén křesťanský, nýbrž ex-křesťanský, stejně jako komunismus nebyl fenomén židovský, nýbrž ex-židovský (a taky ex - křesťanský).
Co tím míním? Jen dvě náboženství znají  koncept Mesiáše – judaismus a křesťanství. Tato monoteistická náboženství říkají, že Bůh – Hospodin stvořil svět i člověka a zjevil mu Zákon, podle kterého má člověk žít. Člověk je povinen poslušností vůči Bohu, ale jde tady i o něco víc: nejen o poslušnost člověka vůči Bohu, ale i o přátelství Boha vůči člověku a člověka vůči Bohu. Bůh ve svém přátelství vůči člověku mu přislíbil i zvláštní pomoc, Mesiáše, který zásadním způsobem člověku pomůže.
Žádné jiné náboženství koncept Mesiáše nezná. Např. islám, který je mechanicky a často přidáván k judaismu a křesťanství jako třetí monoteistické náboženství, žádného Mesiáše nezná            a proto ani nezvěstuje. Hlásá jen slepou poslušnost člověka vůči Bohu, nikoli přátelství mezi člověkem a Bohem; toto přátelství je pro islám nepředstavitelné (co se má co člověk přátelit s Bohem, má ho přece poslouchat!).
Samozřejmě, mezi judaismem a křesťanstvím je rozdíl v identifikaci Mesiáše. Podle ortodoxního křesťanství Mesiáš již přišel, byl to Ježíš Nazaretský, a přijde i podruhé, na konci věků. Podle ortodoxního judaismu pravý Mesiáš ještě nepřišel, stále jsme jen ve fázi čekání, ale nakonec přijde. (Hypoteticky židovské a křesťanské očekávání Mesiáše může být slučitelné: ortodoxní židé čekají na příchod Mesiáše, ortodoxní křesťané čekají na druhý příchod Krista; pokud přijde Mesiáš, jak čekají židé, a bude to Kristus, jak čekají křesťané, obě očekávání nebudou marná a budou naplněna, jen s tím, že křesťané po celou tu dobu měli pravdu.)

Důsledky apostase
Tolik ortodoxie. Malér nastává, když žid nebo křesťan odpadne od víry. Ztratí svou ortodoxní víru, ale zachová si – či podrží – koncept Mesiáše. Začne si myslet, že Mesiášem je – ať již individuálně či kolektivně – on. Zbožští sám sebe a své snažení, to sekularizuje a zpolitizuje,              a propadne domněnce, že oním Mesiášem je on sám a stát, kterému on vládne a který bude jednat jako Bůh, totálně překope nedokonalé lidi a nedokonalou společnost ke své vlastní vizi dokonalosti, kterou všem lidem vnutí politicky, totalitní mocí. Stane se utopistou a totalitářem. Nacistou nebo komunistou.
Lidé, kteří neznají koncept Mesiáše, tj. nežidé a nekřesťané, když ztratí svou náboženskou víru, nejsou tak nebezpeční, jako židé a křesťané, když tito ztratí svou náboženskou víru. Ti první neznají koncept Mesiáše, tudíž nejsou v pokušení si na něj hrát. Ti druzí jej znají, tudíž když ztratí svou ortodoxní víru, mohou být v pokušení si na něj zahrát. To byla podstata nacismu a komunismu. Právě proto se tyto totalitní ideologie objevily u ex-židů a ex-křesťanů, tj. u lidí, kteří odpadli od ortodoxní židovské či křesťanské víry.
Proto taky bylo u komunistů tak mnoho Židů (a Rusů a Ukrajinců a Lotyšů a Čechů a Němců, atd.), ale ani jediný žid (či křesťan). Proto bylo u  nacistů tak mnoho Němců a Rakušanů atd., ale ani jeden žid či křesťan. Tj. ortodoxní žid či křesťan.
Žid (jako příslušník etnika, stejně jako Rus, či Němec, či Čech) může být komunistou, ale ortodoxní žid (vyznavač náboženství judaismu) či křesťan jim být nemůže. Post-křesťanský a novopohanský Němec či Rakušan může být nacistou, ale ortodoxní německý či rakouský křesťan (nebo žid) nikoli.
Marx, Trockij, Kameněv, Zinovjev, Radek, Slánský – to byli všechno Židé, ale nikoli už židé. Byli to Židé, kteří odpadli od židovské víry svých předků, přestali být židy, začali se domnívat, že Mesiášem jsou oni, a proto se stali komunisty. Ale pozor, to samé se stalo i ne-Židům, kteří odpadli od víry křesťanské! Není náhodou, že Stalin – Josif Džugašvili – byl předtím, než se stal komunistou, křesťanským bohoslovcem, který studoval kněžský seminář! Když od své křesťanské víry odpadl, na koncept Mesiáše nezapomněl, pouze si pyšně namlouval, že jím bude on.
Stejně tak není náhodou, že Hitler byl odpadlíkem od katolického křesťanství, jako není náhodou, že někteří nacisté byli syny protestantských pastorů. Křesťanství znali dokonale, byli v něm vychováni, ale v dospělosti je odvrhli. Podrželi si však z něho koncept Mesiáše – ale pyšně a domýšlivě si vsugerovali, že tím Mesiášem jsou oni. Že mají „božské“ právo zahrát si na bohy a s lidmi jednat jako bohové - z jedněch vyšlechtit  „nadčlověka“, a jiné odsoudit do záhuby. Hráli si na Mesiáše, a přitom nimi lomcovala pýcha satanská. To byli komunisté a nacisté.

Budete jako bohové
Takže příště, až narazíte na ten rozšířený blud, že komunismus je židovským výtvorem a holocaust byl produktem křesťanství, vězte, že je to přesně naopak. Komunismus a nacismus byly ex- a post-židovské a ex- a post-křesťanské hereze, záměrná to odvržení ortodoxního judaismu a křesťanství; byla to novopohanská mesianistická politická náboženství, jež jsou vlastně druhou nejstarší vírou lidstva - jsou hlasem hada nabízejícího lidem jablko a syčícího: „Jezte, budete jako bohové...“ A jak vědí ortodoxní židé a křesťané, tím hadem byl Satan.

Počátkem roku 2009 k nám naplno doplula ekonomická recese. Na konci prvního čtvrtletí 2010 bylo zřejmé, že Evropu zasáhla krize, které se říká „řecká“. Odstartovala ji skutečnost, že Řecko by bez pomoci jiných evropských států nebylo schopno splácet své dluhy. Domnívám se však, že krize, o níž jde, je krize celého Západního světa. Řecko je pouze místem, kde praskl první vřed.

Po začátku recese začal po internetu kolovat výtažek z jakéhosi projevu českého podnikatele Tomáše Bati z roku 1932. To byl rok, kdy v tehdejším Československu kulminovala tzv. „Velká deprese“, jež odstartovala ve Spojených státech v roce 1929. Tomáš Baťa tvrdil, že nejde v první řadě o krizi ekonomickou, ale o krizi morální.
Četl jsem celou řadu článků o velké hospodářské krizi z počátku třicátých let, a hledal jsem v nich odpovědi na otázky, proč krize vznikla a proč byla tak dlouhá. Zjistil jsem, že ekonomové se neshodnou v názoru, zda státní zásahy krizi prohlubovaly nebo naopak mírnily. Jisté se zdá být jen to, že krize definitivně odezněla – či spíše ztratila na významu – až s nástupem Druhé světové války.

Naše veřejnost pravděpodobně vůbec nic neví o evropském projektu, který se jmenuje Dekáda romské inkluze. Myšlenka projektu, jehož zakladatelé se v roce 2003 rozhodli napomoci romským komunitám ve státech střední Evropy, dostala v roce 2005 definitivní podobu, pod kterou jsou podepsáni zástupci Bulharska, Česka, Chorvatska, Maďarska, Makedonie, Rumunska, Srbska, Slovenska a Černé Hory. Smyslem této obecně potřebné iniciativy je vytváření programů, které by měly přispět ke zmírnění chudoby a sociální exkluze našich romských spoluobčanů. Bohužel, alespoň v naší zemi, se od roku 2005 nic v tomto směru nezlepšilo, a zřejmě se ani nezlepší, byť od 1. července 2010 bude tomuto projektu předsedat zástupce České republiky. 
Vláda ČR v roce 2008 rozhodla o vytvoření „Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách“. Již ten název sám je spíše taškařice, než cokoli jiného. Agentura vznikla, funguje již dva roky a neudělala vůbec nic. Ani se mezi námi od ní nic nečekalo, protože samotná myšlenka takto pojatého projektu je pitomost. Na konci loňského roku zaměstnávala tato „agentura“ celkem 23 lidí a hospodařila přibližně se 45 miliony korun (sic!). Agentura uspořádala osm krajských konferencí s názvem „ Podpora sociální integrace“ a vydala v nákladu 1 600 ks „Příručku pro sociální integraci“. Také uspořádala šest seminářů, různé workshopy a (cituji)  „zvýšila své renomé u spolupracujících obcí a resortů“. Za 45 milionů je to malina. O tom, jak vypadá „spolupráce“ s obcemi si můžete udělat obrázek z informací na internetu. Agentura má na svých stránkách mapu s černými tečkami – to jako kde se uchytila. Kliknutím na jednu ze dvou černých teček kraje Moravskoslezského se nám objeví „lokalita Bruntál“. Město zřejmě s  Agenturou spolupracuje, vzpomínám si, že jsem o tom někdy něco četl.
Nu, a pod názvem „O lokalitě Bruntál“ si přečteme mimo jiné:
„Město mezi horami a vodou, jak je nazývají sami obyvatelé“, kecy opsané z turistických prospektů. Obyvatele nikdy nenapadlo, aby své město takto nazývali.
„Stále se zde udržuje tradiční textilní průmysl“, tak tohle je opsáno z nějaké socialistické brožurky, tradiční textilní průmysl zde byl za První republiky a kompletně skončil zrušením Moravolenu, na jehož místě je dnes Kaufland.
„Firma Osram se zabývá výrobou kovových dílů do celé řady průmyslových výrobků.“, podívejme se, na co se v Osramu také nevrhli.
Vrcholem tvrzení oné patnáctiřádkové zprávičky je věta, že „Bruntál leží na hlavní trase mezi Ostravou a Hradcem Králové“. Nevím, kdo v této zemi rozhoduje o tom, co jsou hlavní trasy, ale když pojedu z Ostravy do Hradce Králové, ani ve snu mě nenapadne, abych jel přes Bruntál, i když mám toto město docela rád. Z Ostravy do Hradce Králové je to přes Olomouc stejně 240 kilometrů jako přes Bruntál, pouze to trvá o hodinu déle.  A tak si představte, jak asi musí pracovat Agentura s 23 lidmi a se 45 miliony z kapes daňových poplatníků, když neumějí napsat pár pravdivých řádek o Bruntálu.
Ptal jsem se řady kolegů, co jim říká název „Dekáda romské inkluze“. Nikdo netuší. Mezi námi, kdyby mi vláda dala třeba jen pět milionů, věděl by o tom každý gramotný občan této země. A ještě by mi zbylo na to, abych o této své činnosti sám vypracoval zprávu o 86 stranách. Tolik stran má totiž „Zpráva o činnosti Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách v roce 2009“. Napsal jsem, že samotný název této agentury je taškařice a pitomost. Pochopitelně. Protože někoho sociálně začlenit v romské lokalitě je dokonalý protimluv. Kdo v romské lokalitě, lepší by bylo použít název ghetto, již bydlí, je dávno sociálně začleněn. Nám by mělo jít o to, abychom naše přátele odtud vyčlenili tak, aby ona ghetta z mapy této země zmizela. Jenže to bychom museli napřed ona cikánská ghetta vyčlenit z našich hlav. Nevím ovšem, jestli se takové vyčlenění dá udělat za 45 milionů. Každopádně vláda tyto peníze vyhodila (a vyhazuje i v tuto chvíli) oknem.
Jinak se mi ovšem písnička „S cizí ženou v cizím pokoji“ docela líbí, a Michal Horáček i s Petrem Hapkou také. Pikantní na celé věci je to, že vládní usnesení č. 136 ze dne 26. ledna 2005 o přistoupení České republiky k projektu Dekáda romské inkluze podepsal na slavnostním zasedání v Sofii sám velký ministr Pavel Němec. Jestli i z Bulharska pilně telefonoval, což byl v době jeho ministrování jeden z jeho oblíbených koníčků, dal by se za náklady na tuto jeho cestu vykoupit minimálně onen tolik diskutovaný prasečák v Letech. Jenže, ono je to všechno pěkná …víte, co se mi chce napsat, viďte? 

Přetištěno z internetového týdeníku ČAS

O romské menšině se v našich sdělovacích prostředcích nejčastěji hovoří v souvislosti s minulostí problematické lokality Lety u Písku, násilných činů spáchaných na Romech, případně s kriminální činností, kterou oni sami páchají. Popis Romů v médiích odpovídá společensky zaběhaným stereotypům: jsou buď oběťmi násilí, či prototypy kriminálníků. Demografové a sociologové hovoří o “řešení romské otázky” (mimochodem, jde o obrat, který až příliš připomíná “řešení židovské otázky” v nacistickém Německu), politici pak této “otázky” výslovně populisticky zneužívají: buď navržením radikálního restriktivního řešení, nebo naopak extrémními sociálními program.

Málokdo se však odváží postavit tváří v tvář problematice tohoto etnika, tedy Romům jako našim spoluobčanům, sousedům, nebo ještě obecněji lidem. O jejich potřebách, zápasech, prohrách, bolestech, mindrácích, či selháních se jednoduše nehovoří. Asi proto, že jen málokdo o nich něco doopravdy ví.
Jako alternativu výše zmíněných pohledů nabízím několik vlastních postřehů ze své několikaleté osobní zkušenosti pastora společenství, jehož třetinu tvoří plně integrovaní Romové. Motivem pro mé počínání je přesvědčení, že vyřešení soužití s Romy je nejenom nutné, ale zároveň i možné. A také skutečnost, že je potřeba otevřít poctivou diskusi na toto téma.

První postřeh: potřeba přijetí
Po několika letech, kdy jsem se seznamoval s prostředím romských rodin, a především pronikal do jejich mentality, jsem objevil jednu zásadní skutečnost: Rom, stejně jako kterýkoli jiný člověk na této zemi, potřebuje prožít bezpodmínečné přijetí a potvrzení. Potřebuje poznat, že je milován, přijímán a že na něm někomu druhému záleží – a to i přes to, že není poctivý, někdy lže či dokonce krade.
Je obecně platná pravda, že nepředstíraná láska a opravdový zájem otevírají dveře lidských srdcí. U Romů to platí dvojnásob: pokud poznají, že jsou vámi bez předsudků přijímáni, pak jsou ochotni se s vámi rozdělit o první-poslední.
Od většinové společnosti se neliší v potřebě bezpečných vztahů a nutnosti vědomí vlastní důležitosti. Ale protože jim chybí naplnění těchto dvou základních potřeb, vytvářejí různé hierarchicky uspořádané zájmové (někdy dokonce kriminální) klany či party, v nichž hledají své naplnění a společenské uznání.

Druhý postřeh: porozumění rozdílné mentalitě
Romská mentalita je velice odlišná od mentality většinové společnosti. Jde především o mnohonásobně vyšší emocionální prožívání událostí: Rom tě hnedle miluje a vzápětí nenávidí. Když ho naštveš, tak ti jednu vlepí a obratem by tě za nějakou dobrou zprávu či pochvalu zulíbal.
Pokud se v tomto etniku cokoli půjčuje, pak s rizikem, že s půjčenou věcí se původní majitel patrně více neshledá. Pokud něco Rom potřebuje, pak nechápe přivlastnění si cizí věci vysloveně za krádež (například kolo, aby přejel z jednoho místa na druhé). Jestliže Rom popisuje nějakou událost či situaci – pak nejde o racionální popis, nýbrž spíše o vjemový (zážitkový) popis toho, jak reagoval na určité dění. Někdy se posluchači může zdát, že naslouchá báchorkám, nebo úplně jinému příběhu, než o který by mělo ve skutečnosti jít.
Pokud je potřeba Romům něco vysvětlit, pak je nutno zapojit představy  a emoce – pohybovat se na poli narativního způsobu komunikace. Vysvětlit například nějaké restrikce určitého zákona v praxi znamená “přehrát divadlo” o uvěznění se všemi souvisejícími emocemi.
I u Romů se však věci proměňují. Dříve platívalo, že zde byla velká rodinná soudržnost (širšího rodinného klanu) a dbalo se na určité zásady (úcta k rodičům, nepřekročení určitých společenských konvencí), běžná byla vysoká natalita Romských žen. V tomto ohledu Romové staré zásady opouštějí a přibližují se k většinové populaci: rozpady manželství, více nemanželských dětí, snižující se natalita, atomizující se širší rodina, narůstající individualismus a konzumní myšlení. Do jisté míry je to ovlivněno neřízenou nekritickou konzumací televizních seriálů a reklam. Romové se také stávají častou “obětí” různých reklamních agentů a podomních prodejců. S vidinou lacino získané věci nedokážou odhadnout případné důsledky svých rozhodnutí – chybí jim propojení současnosti s  budoucností. Mentalita a nedostatečný rozhled Romy předurčuje ke zvyšující se zadluženosti.

Třetí postřeh: vymezení jasných mantinelů a potřeba řádu
Pokud někdo s Romy pracuje, pak si musí ujasnit základní stanovisko: je pomocník, průvodce, nikoli finanční ústav s neomezenou distribucí peněz, nikoli univerzální rádce a řešitel všech problémů.
Romové mají jiná měřítka pro to, co je dovoleno a co už ne. Donedávna například panovala poměrně přísná pravidla týkající se námluv před manželstvím (bylo zvykem, že se rodiny nastávajících manželů setkaly, někdy se dělaly oficiální námluvy či zásnuby, mladí čekali na požehnání rodičů). Na druhou stranu Romové bez potíží překračují konvence většinové společnosti: pokud něco potřebují, tak si to prostě vezmou a nepovažují to za krádež (má to určitou logiku: “…já něco teď potřebuji, ten druhý to nepoužíval, tak to vlastně ani nepotřeboval”). Tyto doposud platné stereotypy však také postupně mizí.
Velkým problémem je fixace rodičů na děti a naopak. Není zřídkavým jevem, že do rodiny třiceti či čtyřicetiletých Romů, kteří již vychovávají své vlastní děti, nepatřičně až nezdravě zasahují rodiče. Často je fixace natolik silná, že i Romové produktivního věku působí a jednají vysloveně nedospěle   a nechají, aby jejich staří rodiče řešili jejich problémy (zejména ty finanční).

Čtvrtý postřeh: ne peníze, ne podpora, ale úcta a čas
Velkou chybou většinové společnosti byla takřka neomezená finanční podpora Romské komunity (a to často bez ohledu na skutečnou potřebnost či ochotu měnit věci a učit se zdravějším návykům). Stát tak veškeré problémy (a to zejména v polistopadovém režimu) řešil neustále se zvyšujícími finančními dotacemi. Pokud vznikaly nové problémy a nové situace (sociální nouze, neschopnost platit nájem…), řešilo se to jen dalšími sociálními dávkami, či dávkami v nouzi. Romové tak neměli možnost naučit se hospodařit a hodnota takto lacině získaných peněz pro ně byla nulová (podle přísloví: “snadno nabyl, snadno pozbyl”). Na druhou stranu se většinová společnost od skutečných potřeb a problémů odvracela s tím, že Romové jsou ve své podstatě nepřizpůsobiví asociálové, kteří pouze ruší poklidný chod většinové společnosti.
To jediné, co jim ve skutečnosti dlužíme, však nejsou sociální dávky (či jakákoli jiná výjimečná finanční podpora v jakékoli podobě), nýbrž úcta k jejich individualitě. A také čas, který bychom věnovali jejich vzdělávání v základních společenských, právních a finančních návycích. Stát doposud řešil následky, nikdy se nezabýval podstatou problému, obrazně řečeno: “pouze mazal hnisavá místa, avšak neléčil příčiny zánětu”.

Pátý postřeh: potřeba vedení  a osobního růstu
Romové, aby neustrnuli, potřebují vedení – nejprve někoho, kdo se jim snaží porozumět a kdo jim projevuje svou lásku. Nezřídka takového člověka oslovují a snaží se ho v určitém okamžiku svým jednáním napodobovat. Nezkušení či naivní lidé, kteří se Romům věnují, však často padnou do pasti “amébického principu”. Romové jsou schopni vyplnit jakýkoli prostor, který jim vyplnit dovolíte: váš čas, schopnosti, pozornost, prostředky… Není to samozřejmě promyšlená taktika, jde spíše o skutečnost, která souvisí s jejich přirozenými sklony k družení se s druhými. Ten, kdo Romy vede a učí, se musí naučit principu “přísného milosrdenství” (či “pevné lásky”): trvat na dodržování pravidel a hranic ve vztazích, která se vysvětlí a pak se velmi důsledně uplatňují.
Obecně ke zdravému vývoji však patří to, že lidé mají možnost dělat chyby a je dobré, když vedle sebe mají někoho, kdo by je o chybách poučil tak, aby je nemuseli opakovat. Romové navíc potřebují, aby je samotné časem vedl někdo z jejich vlastní komunity. Postupně by měli, tak jako ve většinové společnosti, dostat příležitost k tomu, aby do této pozice dorostli natolik, aby byli schopni sami vést druhé (minimálně jako rodiče svých dětí).

Šestý postřeh: potřeba prožitku úspěchu
Jako kdokoli jiný, potřebují i Romové prožívat úspěch – jak v případě událostí a věcí obyčejných, tak i těch mimořádných. K úspěchu patří samozřejmě především možnost dělat chyby, projít neúspěchem a zdravě se s ním vyrovnat. U Romů do jisté míry platí to, že se začínají hroutit při jakékoli první významnější překážce, která se jim ocitne v cestě. Nejsou schopni uvažovat v dlouhodobější časové perspektivě (v podstatě neplánují na delší dobu než dva-tři dny) a proto si nedokážou představit, že za překážkou může být řešení, které je jim ku prospěchu. Ti schopnější pak překážky alespoň ignorují či obcházejí. Ti méně šťastní ustrnou na místě a fakticky na svou situaci rezignují.
Pokud mají na své cestě zrání někoho, kdo je přes případná selhání a překážky převede, mají velkou šanci zažít i  úspěch. Je pravda, že pozitivní změny a změny návyku v chování jsou komunitou nejprve přijímány s nedůvěrou, nezřídka se závistí. Posléze se ale dostaví touha ostatních úspěšného jedince napodobit. Úspěch je tedy něco, co stojí za napodobení i za určité vynaložené úsilí.

Sedmý postřeh: potřeba vědomí sounáležitosti a pevného zakotvení
Problém Romské komunity v české společnosti spočívá zejména v tom, že za druhé světové války došlo k vyhlazení českých Romů a Sintů. Ti, kteří dnes na našem území žijí, přicházeli v poválečných letech ze Slovenska (nejvíce patrně za Husákova režimu). Tito naši současní Romové mají ještě pořád dost dobrý přehled o tom, ze které vísky na Slovensku pocházejí jejich prarodiče, ale postrádají historické sepětí s místy, kde nyní žijí. Historie českých Romů je prakticky ztracena, historie novodobých českých Romů nenavazuje a nevzniká – už jen proto, že mezi Romy nejsou kronikáři, nebo pamětníci, kteří by spojovali jednotlivé rodinné klany a systematicky zaznamenávali události ve své komunitě.
Na druhou stranu je na Romech nesmírně zajímavé to, že co do spolehlivosti a vytrvalosti se jako stabilizační činitel v jejich růstu a zapojení do většinové společnosti jeví náboženská konverze. Jinak řečeno: Rom, který plně emocionálně prožije svou hříšnost před Bohem a své srdce otevře osvobozujícímu působení Ježíše Krista, je ochoten trpělivě snášet ústrky jak od většinové společnosti, tak i od své původní komunity. Ba co víc, je ochoten začít přebírat osobní zodpovědnost za svůj život a začít zápasit s problémy. Tito Romové jsou ochotni se postavit překážkám s tím, že “…svým novým životem nechtějí dělat hanbu Bohu”.
Pokud mají Romové možnost duchovně růst a dá se jim sdělovat “pravda v lásce” – jsou ochotni naslouchat i velice nepříjemným pravdám o svém životě a usilují o to, aby se negativní věci u nich změnili k lepšímu. Nejsou však jiní než my, lidé z většinové společnosti: někdy se jim jejich zápasy daří vybojovat, jindy nikoli, někdy to dokonce vzdají.
Na závěr se vracím k otázce, kterou jsem položil v názvu – vztah většinové společnosti k našim Romům je v lepším případě lhostejný, v tom horším odmítavý až rasistický. Skutečným problémem je však to, že v podstatě nemáme chuť cokoli řešit a jsme jen neradi vyrušováni z klidu svého bezpečného konzumu. S nechutí věnujeme čas někomu, u koho se nám zdá námaha zbytečná  (a ona někdy zbytečná doopravdy je).
Nicméně, teprve tehdy, až budeme ochotni připustit, že Romové, stejně jako my, by měli dostat příležitost, aby objevili sami sebe a plně se rozvinuli v obdarováních, která mají, až většinové společnosti konečně dojde, že jim nedlužíme žádné peníze, nýbrž úctu a čas, teprve pak se mohou věci začít skutečně měnit k lepšímu…