Počátkem roku 2009 k nám naplno doplula ekonomická recese. Na konci prvního čtvrtletí 2010 bylo zřejmé, že Evropu zasáhla krize, které se říká „řecká“. Odstartovala ji skutečnost, že Řecko by bez pomoci jiných evropských států nebylo schopno splácet své dluhy. Domnívám se však, že krize, o níž jde, je krize celého Západního světa. Řecko je pouze místem, kde praskl první vřed.
Po začátku recese začal po internetu kolovat výtažek z jakéhosi projevu českého podnikatele Tomáše Bati z roku 1932. To byl rok, kdy v tehdejším Československu kulminovala tzv. „Velká deprese“, jež odstartovala ve Spojených státech v roce 1929. Tomáš Baťa tvrdil, že nejde v první řadě o krizi ekonomickou, ale o krizi morální.
Četl jsem celou řadu článků o velké hospodářské krizi z počátku třicátých let, a hledal jsem v nich odpovědi na otázky, proč krize vznikla a proč byla tak dlouhá. Zjistil jsem, že ekonomové se neshodnou v názoru, zda státní zásahy krizi prohlubovaly nebo naopak mírnily. Jisté se zdá být jen to, že krize definitivně odezněla – či spíše ztratila na významu – až s nástupem Druhé světové války.
Tři rozdíly
O současné recesi se mluví jako o nejhorší krizi od Velké hospodářské krize v 30. letech. Měli bychom si ale všimnout podstatných rozdílů.
Zmíním tři z nich. Zatímco ve třicátých letech lidé skutečně hladověli a armády nezaměstnaných (v řadě zemí několikanásobně větší než dnes) nedostávaly žádnou sociální podporu (a pokud ano, tak naprosto nedostatečnou), v současné době se stránky novin neplní obrázky zoufalých lidí, hledajících něco k snědku. Svět je na počátku 21. století nesrovnatelně bohatší, než byl před 80 lety.
Druhý rozdíl, který stojí za zmínku, je v tom, že tehdy pocházelo z Evropy a severní Ameriky snad devadesát procent veškeré světové produkce zboží. Dnešní svět je mnohem diverzifikovanější. V Japonsku a Východní Asii obecně vyrostla Západnímu světu silná konkurence. V islámském světě se sice téměř nic nevyrábí, nicméně soustředí se tam biliony petrodolarů. Některé země (Indie, Čína, Brazílie) jsou sice – vzhledem ke svému početnému obyvatelstvu – v přepočtu hrubého národního důchodu (HDP) na obyvatele daleko za Západním světem, v absolutních číslech však hrají stále důležitější roli. Současná hospodářská recese zasáhla sice celý svět, nicméně přesto bych nemluvil o „celosvětové krizi“. Je to krize Západu, která zasáhla celý svět, ale jiné země se z ní dostávají rychleji než Západ. Částečně proto, že již nejsou výhradně na Západu závislé, ale jejich vnitřní trhy jsou natolik velké, že domácí poptávka v těchto zemích hraje stále důležitější úlohu.
Třetí rozdíl, který bych rád zmínil, je rozdíl v technologii finančních operací. Ve třicátých letech se sice mohli lidé díky telegrafu poměrně rychle (v řádu minut či maximálně hodin) dovědět, jak vypadá vývoj na burze v jiných částech světa, nicméně počet lidí, kteří měli k těmto informacím rychlý přístup, byl relativně omezený a „on-line“ nebyl vlastně nikdo. Svou roli tehdy ještě sehrávala odlišná časová pásma. Bankovní produkty nebyly zdaleka tak složité jako dnes. V řadě zemí platil zlatý standard. Fungování finančních trhů bylo jednodušší a srozumitelnější pro ty, kdo se mu pokoušeli porozumět.
Nyní zmíním rozdíl ze zcela jiného soudku. Je to rozdíl v přístupu k životu jako takovému.
Každý sám za sebe
Od chvíle, kdy Západ přišel o svou náboženskou dimenzi, začali lidé věřit, že neexistuje nic jiného než současný život, a že co si neužijí dnes, už si neužijí nikdy. S rozvojem sociálního státu (jehož účelem bylo mimo jiné zabránit bídě, jež postihla svět během Velké hospodářské krize) se začala uvolňovat rodinná a generační pouta. V části světa nakažené jedem komunismu byly zničeny téměř všechny rodinné firmy. Dobře hospodařící lidé byli zbaveni svého majetku a společensky ostrakizováni. Mnozí z nich emigrovali. Všechno to dobré, co komunismus zničil, se pochopitelně po sametové revoluci automaticky neobnovilo.
Se ztrátou Boha a s výrazným zeslabením rodinných pout začal každý „kopat sám za sebe“. Za normální se považuje, že se každý snaží urvat maximum, které se urvat dá. A užít si ho, dokud nezestárneme.
Takováto změna pochopitelně nemůže nemít ekonomické důsledky. Účelem podnikání již zpravidla není zajištění života pro širší rodinu, zejména pro potomky a jejich děti. Zkušenost nacismu a komunismu znamenala pro lidi tvrdé poučení, že to, na čem pracovaly celé generace, může být ztraceno podpisy na nějakých vyvlastňovacích či znárodňovacích dekretech.
Pocit nespravedlnosti
V České republice udělali lidé po sametové revoluci navíc tu zkušenost, že ti, kdo zbohatli za komunismu – veksláci a různí komunističtí funkcionáři – se v rámci transformace zmocnili různých podniků, které pak vytunelovali. Všeobecný pocit nespravedlnosti se tak v naší společnosti s pádem komunismu nesnižoval, ale spíše ještě narůstal.
Dobré důvody k nespokojenosti mají důchodci. Poměr hodnoty důchodu k průměrné mzdě se v průběhu let snižoval. Všichni si dovedeme představit, jaké pocity asi měl důchodce koncem devadesátých let, když po celý aktivní život tvrdě pracoval, aby pak dostal důchod, který byl čtvrtinový nebo pětinový ve srovnání s platem slečny v bance, která toho zase až tak moc neumí.
Přes rozsáhlou korupci jsme v letech 2001-2007 zakusili sedm tučných let. Byla by ještě tučnější, nebýt rozsáhlé korupce.
Lidem ovšem velmi silně chyběl pocit spravedlnosti. Tato skutečnost, spolu s tím, že celá naše kultura je postavena nikoli na základě povinnosti a služby, ale na základě nároku, vedla k tomu, že lidé se z rychle rostoucího bohatství neradovali, natož aby za ně byli vděčni Bohu, v nějž vesměs přestali věřit.
A tak blahobyt obyvatel České republiky rostl. Nerostla ale jedna významná položka: sociální kapitál, tedy vzájemná důvěra mezi lidmi, důvěra v politiky, v lidi ve vedoucím postavení, v justici, v policii apod.
Od pádu komunismu jsme byli svědky sjednocování Evropy. Osobně považuji sjednocování Evropy za nezbytné, má-li Evropa obstát v ekonomické, kulturní, náboženské i vojenské konkurenci s jinými částmi světa. Sjednocování ve formě, v jaké k němu dochází, má své velké výhody a nevýhody. (Musím podotknout, že se na celou věc dívám ze značného historického nadhledu.) Sjednocování národů a zemí v dějinách často probíhalo tím, že jedna část prostě naprosto ovládla jinou. Češi pod vládou Přemyslovců prostě tak či onak převálcovali jiné kmeny; ti se k nim přidali buď po dobrém, nebo po zlém. Podobně probíhalo třeba sjednocování Francie, o Británii ani nemluvě. Demokratické sjednocování se nekonalo nikde, snad s výjimkou Spojených států. Se značnou mírou dobrovolnosti se sjednocovala Itálie a také Německo; těžko ale tvrdit, že tyto země se sjednocovaly „demokratickým“ procesem. Z tohoto hlediska můžeme sjednocování Evropy nekrvavou cestou jen uvítat.
Na druhé straně nemá cenu si namlouvat, že sjednocování Evropy je demokratické. Bruselským elitám se daří Evropu sjednocovat demokracii navzdory, nikoli díky ní. To ale není téma tohoto článku.
Krize demokracie
V současné době vládne všude na Západě demokracie a kapitalismus. Zatímco ideály demokracie a kapitalismu neztratily nic ze své přitažlivosti, musí být každému soudnému člověku jasné, že ani demokracie, ani kapitalismus nefungují tak, jak by měly a jak bychom očekávali.
Současný svět je natolik složitý, že v celku jeho fungování nerozumí už snad nikdo. Jsou lidé, kteří dobře rozumí fungování určité oblasti společnosti. Mnohé státy řeší nesmírně důležité otázky. Penzijní systém mi připadá jako relativně jednoduchá záležitost ve srovnání se zdravotnictvím nebo školstvím. Fungování armády a mnohé otázky zahraniční politiky jsou něčím, co je pro většinu prostých lidí španělskou vesnicí.
Přesto je třeba v těchto oblastech činit rozhodnutí dalekosáhlého významu. Politické strany se je snaží redukovat na jednoduchá hesla (poplatky, radar apod.). Mnozí volají po tom, aby se tyto otázky řešily referendem. Přitom jsou tyto otázky natolik složité, že by naopak bylo velice nemoudré řešit je referendem. Politici, kteří navrhují o podobných věcech referenda, si jistě jsou vědomi, že v referendu by lidé rozhodovali, aniž by jen zdaleka tušili, jaké důsledky bude mít, převáží-li ta či ona odpověď.
Demokracie už u nás dávno není hledáním nejmoudřejšího řešení. Náš demokratický systém je hrou, které ve skutečnosti málokdo rozumí, a ještě méně lidí dokáže tuto hru hrát tak, aby dosáhli svých cílů, často velmi osobních, velmi obskurních, velmi sobeckých. V této hře zdánlivě rozhoduje množství hlasů. Ve skutečnosti se ale množství hlasů dá do značné míry opatřit, máte-li dostatek peněz či můžete-li rozjet dobře vymyšlenou a dobře zpracovanou mediální kampaň.
Rozumějte mi dobře: Nevolám po zrušení demokracie. Nevím, co lepšího by ji mohlo nahradit. Pouze upozorňuji, že ač si může třeba třicet procent lidí, kteří volí určitou stranu, myslet, že „zvítězili“, ve skutečnosti zvítězila poměrně malá skupina lidí, která tentokrát demokratickou „hru“ zvládla nejlépe ze všech a která bude nyní po čtyři roky uskutečňovat své cíle, z nichž o některých se v předvolební kampani vůbec nemluvilo, a o nichž se nebude mluvit ani během jejich uskutečňování.
Podobně ani kapitalismus nefunguje, jak by teoreticky měl. Nůžky mezi nejnižšími platy a nejvyššími platy se neustále rozevírají. Rozhodně nejsem zastáncem rovnostářství, ale pokud je plat ředitele banky třeba tisíckrát vyšší než plat zdravotní sestry, něco není v pořádku. A snad bychom se na tyto vysoké platy mohli dívat smířlivěji, kdyby člověk, pobírající takový plat, nesl následky svých špatných rozhodnutí. Pokud jsme ale mohli vidět manažery amerických automobilek, jak letí soukromými letadly vyjednávat s vládou o podpoře, pokud čteme o manažerech bank, sanovaných daňovými poplatníky, že znovu pobírají desetimilionové odměny a užívají si různých zlatých padáků, pak je něco špatně. Nedivme se, že si stále více lidí myslí, že kapitalismus nefunguje.
Současná krize je příležitostí zamyslet se nad celkovým směřováním Západního světa. Postrádám jakoukoli smysluplnou diskusi na toto téma. Politici ji nezahájili. Zdá se mi, že politici, ekonomové, žurnalisté a vůbec naprostá většina vlivných lidí hledá především způsob, jak daný systém opravit a jak znovu nastartovat stav, jaký byl před krizí – tedy stav, kdy byla snesitelná inflace, nízká nezaměstnanost, a většina Západního světa se těšila alespoň mírnému růstu HDP.
Problémy kolem řecké krize lze interpretovat jako nedůvěru finančního světa, zda bude Řecko schopno splácet své dluhy. Lze je interpretovat jako nedůvěru nejen v Řecko, ale v celý projekt Eura. Zdá se mi, že nikdo si pád Eura nepřeje (alespoň v Západním světě), protože všichni zasvěcení vědí, že ať nás čeká cokoli (co přesně, netuší asi nikdo), bude to opravdu velký průšvih. Postoj finančních kruhů můžeme zobecnit asi takto: Západní společnost nevěří sama sobě. A plným právem.
Jsme připraveni na změnu?
Možná budeme muset hledat jiný způsob života. Nelze chtít mít stále více. Ve Spojených státech si lidé pořizovali stále větší domy (větší, než ve skutečnosti potřebovali), stále větší auta (větší, než ve skutečnosti potřebovali), stále větší porce (větší, než někdy dokázali sníst). Tento neustálý růst znamenal plenění zdrojů, o které se nyní budeme tak jako tak (dobrovolně nebo nedobrovolně) muset dělit s ostatními – s Číňany, Brazilci, Indy a dalšími.
Jsem přesvědčen, že nemá-li Západní civilizace zcela zaniknout, bude muset radikálně změnit své ekonomické i politické paradigma. Jsme na něco takového připraveni? Nebo se pokusíme pouze se vrátit do zlatých let růstu, která jsme zakoušeli v prvních letech třetího tisíciletí?
Pokud zvolíme cestu strkání hlavy do písku, volíme cestu do pekel. Ano, výrok Tomáše Bati platí i dnes. I tato krize je především morální.
Mnozí možná najdete v textu spoustu myšlenek, s nimiž nesouhlasíte. O všech jsem ochoten diskutovat. Přesto se – nezlobte se – považuji za prorocký hlas. A varuji: Času mnoho nezbývá. To o těch Božích mlýnech jistě znáte…
