Benešovy dekrety považuji za hanebné a spojení Lisabonské smlouvy na poslední chvíli právě s nimi mne netěší. Nicméně bylo by přece naivní myslet si, že k žádnému zpochybnění vlastnických poměrů z této strany opravdu dojít nemůže a že takové zpochybnění by neznamenalo vážnou destabilizaci politických poměrů ve střední Evropě, a také - v neposlední řadě - že se o takové zpochybnění nikdo nemůže pokusit. Nemám žádné iluze, že se o to mnozí nepokusí, bude-li to jen trochu možné.
V tomto směru, zdá se, prezident uvažuje pragmaticky a ztěží mu to vyčítat. Ano, můžeme se rozhořčovat nad tím, že si takovou klíčovou námitku nechal až na poslední, ba dokonce možná nejméně vhodnou, chvíli, můžeme se vztekat nad tím, že to tak udělal zřejmě schválně, aby proces co nejvíce pozdržel - nicméně nemělo by nám to bránit zamyslet se nad věcnou stránkou prezidentem formulované obavy.
Opravdu nám nic podobného nehrozí? A pokud hrozí - tedy pokud opravdu schválením Lisabonské smlouvy hrozí, že náš stát bude nucen činit něco, co sám nechce, např. odškodňovat bývalé občany - něco by se s tím mělo dělat. To má prezident pravdu, nebo snad ne? Nu, a pokud nehrozí - pak už ty "dekrety" můžeme snad konečně zrušit sami, když už je není možno retroaktivně "prolomit", ne? Nemělo by nás to celé vést - konečně už - k nějaké kloudné debatě o národní minulosti?
Ano, považuji za velmi nešťastné, že debata nad "dekrety" zas a opět oživuje nacionalistické vášně a protiněmecké sentimenty. Zodpovědný politik má přece vášně lidu tlumit a kultivovat, nikoliv je zneužívat ke svým politickým cílům.
Opět se tak potvrzuje stará - a mnohými z nás už vícekrát opakovaná - pravda, že kdybychom se s "dekrety" vypořádali včas sami, nemuseli bychom k tomu býti nuceni ve chvíli, kdy se nám to hodí nejméně.
Máme-li se bránit skutečným hrozbám - a není vůbec pochyb, že tu jsou! - musíme je odlišit od stínů, vrhaných našim vlastním špatným svědomím. "Když se věci správně pojmenují, je jasné oč jde", praví jedna stará moudrá kniha. Máme-li tedy vést debatu s těmi, kdo hájí své zájmy, musíme si být jisti těmi svými. Kostlivci ve skříni, sousedovo stříbro v našem kredenci a pár frází z doby národního obrození, to není příliš jistá výchozí pozice.
