KONZERVATIVNÍ LISTY

O romské menšině se v našich sdělovacích prostředcích nejčastěji hovoří v souvislosti s minulostí problematické lokality Lety u Písku, násilných činů spáchaných na Romech, případně s kriminální činností, kterou oni sami páchají. Popis Romů v médiích odpovídá společensky zaběhaným stereotypům: jsou buď oběťmi násilí, či prototypy kriminálníků. Demografové a sociologové hovoří o “řešení romské otázky” (mimochodem, jde o obrat, který až příliš připomíná “řešení židovské otázky” v nacistickém Německu), politici pak této “otázky” výslovně populisticky zneužívají: buď navržením radikálního restriktivního řešení, nebo naopak extrémními sociálními program.

Málokdo se však odváží postavit tváří v tvář problematice tohoto etnika, tedy Romům jako našim spoluobčanům, sousedům, nebo ještě obecněji lidem. O jejich potřebách, zápasech, prohrách, bolestech, mindrácích, či selháních se jednoduše nehovoří. Asi proto, že jen málokdo o nich něco doopravdy ví.
Jako alternativu výše zmíněných pohledů nabízím několik vlastních postřehů ze své několikaleté osobní zkušenosti pastora společenství, jehož třetinu tvoří plně integrovaní Romové. Motivem pro mé počínání je přesvědčení, že vyřešení soužití s Romy je nejenom nutné, ale zároveň i možné. A také skutečnost, že je potřeba otevřít poctivou diskusi na toto téma.

První postřeh: potřeba přijetí
Po několika letech, kdy jsem se seznamoval s prostředím romských rodin, a především pronikal do jejich mentality, jsem objevil jednu zásadní skutečnost: Rom, stejně jako kterýkoli jiný člověk na této zemi, potřebuje prožít bezpodmínečné přijetí a potvrzení. Potřebuje poznat, že je milován, přijímán a že na něm někomu druhému záleží – a to i přes to, že není poctivý, někdy lže či dokonce krade.
Je obecně platná pravda, že nepředstíraná láska a opravdový zájem otevírají dveře lidských srdcí. U Romů to platí dvojnásob: pokud poznají, že jsou vámi bez předsudků přijímáni, pak jsou ochotni se s vámi rozdělit o první-poslední.
Od většinové společnosti se neliší v potřebě bezpečných vztahů a nutnosti vědomí vlastní důležitosti. Ale protože jim chybí naplnění těchto dvou základních potřeb, vytvářejí různé hierarchicky uspořádané zájmové (někdy dokonce kriminální) klany či party, v nichž hledají své naplnění a společenské uznání.

Druhý postřeh: porozumění rozdílné mentalitě
Romská mentalita je velice odlišná od mentality většinové společnosti. Jde především o mnohonásobně vyšší emocionální prožívání událostí: Rom tě hnedle miluje a vzápětí nenávidí. Když ho naštveš, tak ti jednu vlepí a obratem by tě za nějakou dobrou zprávu či pochvalu zulíbal.
Pokud se v tomto etniku cokoli půjčuje, pak s rizikem, že s půjčenou věcí se původní majitel patrně více neshledá. Pokud něco Rom potřebuje, pak nechápe přivlastnění si cizí věci vysloveně za krádež (například kolo, aby přejel z jednoho místa na druhé). Jestliže Rom popisuje nějakou událost či situaci – pak nejde o racionální popis, nýbrž spíše o vjemový (zážitkový) popis toho, jak reagoval na určité dění. Někdy se posluchači může zdát, že naslouchá báchorkám, nebo úplně jinému příběhu, než o který by mělo ve skutečnosti jít.
Pokud je potřeba Romům něco vysvětlit, pak je nutno zapojit představy  a emoce – pohybovat se na poli narativního způsobu komunikace. Vysvětlit například nějaké restrikce určitého zákona v praxi znamená “přehrát divadlo” o uvěznění se všemi souvisejícími emocemi.
I u Romů se však věci proměňují. Dříve platívalo, že zde byla velká rodinná soudržnost (širšího rodinného klanu) a dbalo se na určité zásady (úcta k rodičům, nepřekročení určitých společenských konvencí), běžná byla vysoká natalita Romských žen. V tomto ohledu Romové staré zásady opouštějí a přibližují se k většinové populaci: rozpady manželství, více nemanželských dětí, snižující se natalita, atomizující se širší rodina, narůstající individualismus a konzumní myšlení. Do jisté míry je to ovlivněno neřízenou nekritickou konzumací televizních seriálů a reklam. Romové se také stávají častou “obětí” různých reklamních agentů a podomních prodejců. S vidinou lacino získané věci nedokážou odhadnout případné důsledky svých rozhodnutí – chybí jim propojení současnosti s  budoucností. Mentalita a nedostatečný rozhled Romy předurčuje ke zvyšující se zadluženosti.

Třetí postřeh: vymezení jasných mantinelů a potřeba řádu
Pokud někdo s Romy pracuje, pak si musí ujasnit základní stanovisko: je pomocník, průvodce, nikoli finanční ústav s neomezenou distribucí peněz, nikoli univerzální rádce a řešitel všech problémů.
Romové mají jiná měřítka pro to, co je dovoleno a co už ne. Donedávna například panovala poměrně přísná pravidla týkající se námluv před manželstvím (bylo zvykem, že se rodiny nastávajících manželů setkaly, někdy se dělaly oficiální námluvy či zásnuby, mladí čekali na požehnání rodičů). Na druhou stranu Romové bez potíží překračují konvence většinové společnosti: pokud něco potřebují, tak si to prostě vezmou a nepovažují to za krádež (má to určitou logiku: “…já něco teď potřebuji, ten druhý to nepoužíval, tak to vlastně ani nepotřeboval”). Tyto doposud platné stereotypy však také postupně mizí.
Velkým problémem je fixace rodičů na děti a naopak. Není zřídkavým jevem, že do rodiny třiceti či čtyřicetiletých Romů, kteří již vychovávají své vlastní děti, nepatřičně až nezdravě zasahují rodiče. Často je fixace natolik silná, že i Romové produktivního věku působí a jednají vysloveně nedospěle   a nechají, aby jejich staří rodiče řešili jejich problémy (zejména ty finanční).

Čtvrtý postřeh: ne peníze, ne podpora, ale úcta a čas
Velkou chybou většinové společnosti byla takřka neomezená finanční podpora Romské komunity (a to často bez ohledu na skutečnou potřebnost či ochotu měnit věci a učit se zdravějším návykům). Stát tak veškeré problémy (a to zejména v polistopadovém režimu) řešil neustále se zvyšujícími finančními dotacemi. Pokud vznikaly nové problémy a nové situace (sociální nouze, neschopnost platit nájem…), řešilo se to jen dalšími sociálními dávkami, či dávkami v nouzi. Romové tak neměli možnost naučit se hospodařit a hodnota takto lacině získaných peněz pro ně byla nulová (podle přísloví: “snadno nabyl, snadno pozbyl”). Na druhou stranu se většinová společnost od skutečných potřeb a problémů odvracela s tím, že Romové jsou ve své podstatě nepřizpůsobiví asociálové, kteří pouze ruší poklidný chod většinové společnosti.
To jediné, co jim ve skutečnosti dlužíme, však nejsou sociální dávky (či jakákoli jiná výjimečná finanční podpora v jakékoli podobě), nýbrž úcta k jejich individualitě. A také čas, který bychom věnovali jejich vzdělávání v základních společenských, právních a finančních návycích. Stát doposud řešil následky, nikdy se nezabýval podstatou problému, obrazně řečeno: “pouze mazal hnisavá místa, avšak neléčil příčiny zánětu”.

Pátý postřeh: potřeba vedení  a osobního růstu
Romové, aby neustrnuli, potřebují vedení – nejprve někoho, kdo se jim snaží porozumět a kdo jim projevuje svou lásku. Nezřídka takového člověka oslovují a snaží se ho v určitém okamžiku svým jednáním napodobovat. Nezkušení či naivní lidé, kteří se Romům věnují, však často padnou do pasti “amébického principu”. Romové jsou schopni vyplnit jakýkoli prostor, který jim vyplnit dovolíte: váš čas, schopnosti, pozornost, prostředky… Není to samozřejmě promyšlená taktika, jde spíše o skutečnost, která souvisí s jejich přirozenými sklony k družení se s druhými. Ten, kdo Romy vede a učí, se musí naučit principu “přísného milosrdenství” (či “pevné lásky”): trvat na dodržování pravidel a hranic ve vztazích, která se vysvětlí a pak se velmi důsledně uplatňují.
Obecně ke zdravému vývoji však patří to, že lidé mají možnost dělat chyby a je dobré, když vedle sebe mají někoho, kdo by je o chybách poučil tak, aby je nemuseli opakovat. Romové navíc potřebují, aby je samotné časem vedl někdo z jejich vlastní komunity. Postupně by měli, tak jako ve většinové společnosti, dostat příležitost k tomu, aby do této pozice dorostli natolik, aby byli schopni sami vést druhé (minimálně jako rodiče svých dětí).

Šestý postřeh: potřeba prožitku úspěchu
Jako kdokoli jiný, potřebují i Romové prožívat úspěch – jak v případě událostí a věcí obyčejných, tak i těch mimořádných. K úspěchu patří samozřejmě především možnost dělat chyby, projít neúspěchem a zdravě se s ním vyrovnat. U Romů do jisté míry platí to, že se začínají hroutit při jakékoli první významnější překážce, která se jim ocitne v cestě. Nejsou schopni uvažovat v dlouhodobější časové perspektivě (v podstatě neplánují na delší dobu než dva-tři dny) a proto si nedokážou představit, že za překážkou může být řešení, které je jim ku prospěchu. Ti schopnější pak překážky alespoň ignorují či obcházejí. Ti méně šťastní ustrnou na místě a fakticky na svou situaci rezignují.
Pokud mají na své cestě zrání někoho, kdo je přes případná selhání a překážky převede, mají velkou šanci zažít i  úspěch. Je pravda, že pozitivní změny a změny návyku v chování jsou komunitou nejprve přijímány s nedůvěrou, nezřídka se závistí. Posléze se ale dostaví touha ostatních úspěšného jedince napodobit. Úspěch je tedy něco, co stojí za napodobení i za určité vynaložené úsilí.

Sedmý postřeh: potřeba vědomí sounáležitosti a pevného zakotvení
Problém Romské komunity v české společnosti spočívá zejména v tom, že za druhé světové války došlo k vyhlazení českých Romů a Sintů. Ti, kteří dnes na našem území žijí, přicházeli v poválečných letech ze Slovenska (nejvíce patrně za Husákova režimu). Tito naši současní Romové mají ještě pořád dost dobrý přehled o tom, ze které vísky na Slovensku pocházejí jejich prarodiče, ale postrádají historické sepětí s místy, kde nyní žijí. Historie českých Romů je prakticky ztracena, historie novodobých českých Romů nenavazuje a nevzniká – už jen proto, že mezi Romy nejsou kronikáři, nebo pamětníci, kteří by spojovali jednotlivé rodinné klany a systematicky zaznamenávali události ve své komunitě.
Na druhou stranu je na Romech nesmírně zajímavé to, že co do spolehlivosti a vytrvalosti se jako stabilizační činitel v jejich růstu a zapojení do většinové společnosti jeví náboženská konverze. Jinak řečeno: Rom, který plně emocionálně prožije svou hříšnost před Bohem a své srdce otevře osvobozujícímu působení Ježíše Krista, je ochoten trpělivě snášet ústrky jak od většinové společnosti, tak i od své původní komunity. Ba co víc, je ochoten začít přebírat osobní zodpovědnost za svůj život a začít zápasit s problémy. Tito Romové jsou ochotni se postavit překážkám s tím, že “…svým novým životem nechtějí dělat hanbu Bohu”.
Pokud mají Romové možnost duchovně růst a dá se jim sdělovat “pravda v lásce” – jsou ochotni naslouchat i velice nepříjemným pravdám o svém životě a usilují o to, aby se negativní věci u nich změnili k lepšímu. Nejsou však jiní než my, lidé z většinové společnosti: někdy se jim jejich zápasy daří vybojovat, jindy nikoli, někdy to dokonce vzdají.
Na závěr se vracím k otázce, kterou jsem položil v názvu – vztah většinové společnosti k našim Romům je v lepším případě lhostejný, v tom horším odmítavý až rasistický. Skutečným problémem je však to, že v podstatě nemáme chuť cokoli řešit a jsme jen neradi vyrušováni z klidu svého bezpečného konzumu. S nechutí věnujeme čas někomu, u koho se nám zdá námaha zbytečná  (a ona někdy zbytečná doopravdy je).
Nicméně, teprve tehdy, až budeme ochotni připustit, že Romové, stejně jako my, by měli dostat příležitost, aby objevili sami sebe a plně se rozvinuli v obdarováních, která mají, až většinové společnosti konečně dojde, že jim nedlužíme žádné peníze, nýbrž úctu a čas, teprve pak se mohou věci začít skutečně měnit k lepšímu…