Patřím k těm, kteří se přes všechny špatné zkušenosti a všechna zklamání stále ještě domnívají, že demokracie je nejlepší (vhodnější je použít Churchillův ekvivalent „nejméně špatný“) politický systém, a proto bych si shodně s představiteli amerických konzervativců i dalšími osobnostmi přál, aby se postupně stala způsobem života co největšího počtu zemí světa. Především proto, že univerzálně demokratický svět bude s vysokou pravděpodobností i světem mírovým.
Chceme-li ovšem demokracii prosazovat, musíme mít jasno o obsahu tohoto pojmu. Jelikož však definic demokracie existují desítky, je spíše třeba se rozhodnout, jaký obsah chceme pojmu demokracie dát.
Předpokladem demokracie čili vlády lidu je zcela nepochybně možnost volby občanů mezi politickými subjekty, které usilují o podíl na moci, přičemž ze souboru subjektů nemůže být mocensky vyřazen žádný, který demokratický systém uznává (proto je např. pošetilé prohlašovat za demokratickou ČSR v letech 1945-48, v níž byly povoleny pouze strany z levé a středolevé části politického spektra).
Je však taková podmínka postačující? Položme si na toto téma několik otázek:
1. Má smysl přijímání zákonů demokraticky zvolenými zastupiteli, pokud společnost toleruje jejich nedodržování a nezabezpečuje vynutitelnost jejich aplikace?
2. Jsou opravdu svobodně zvoleni zástupci lidu, jestliže některé subjekty narážely na překážky při snaze plně rozvinout svůj politický život, oslovovat společnost a ucházet se o hlasy voličů?
3. Jde opravdu o svobodné volby, nemají-li voliči dostatečný přístup k informacím o stavu státu, možnostech řešení existujících problémů a přístupu jednotlivých politických subjektů k nim?
Myslím, že je zřejmé, že odpověď na všechny tři otázky je jednoznačně záporná. Svobodné volby jsou podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Za další nutné podmínky musíme považovat minimálně plnou realizaci standardních práv a svobod občanů, především pak svobodu projevu, svobodu shromažďovací a práva na informace, a existenci právního státu, tedy vlády práva a vynutitelnosti práva. To mimo jiné vyžaduje optimální rozdělení moci mezi legislativu, exekutivu a justici. Vláda práva také znamená, že nelze žádnou většinou přijímat právní akty, které odporují normám vyšším, především ústavě a v ní zakotvenému hodnotovému základu státu. V opačném případě by nešlo o demokracii, nýbrž o diktaturu většiny. Neblahý by byl i systém postrádající možnost trvalé komunikace zastupitelů s voliči a jejich skupinami. Nelze si proto demokracii představit bez rozvinuté občanské společnosti, která upozorňuje zastupitele na existující problémy a navrhuje jim cesty k jejich řešení.
Veškeré uvedené podmínky považuji za nutné. V takovém případě nemá ani smysl je řadit podle důležitosti. Řaďme je třeba podle abecedy. Dále si uvědomme, že jejich plnění bude jen málokdy stoprocentní; většinou zaregistrujeme jejich určité narušení – od zcela ojedinělých případů až po úplnou negaci demokratických principů. Pak můžeme hovořit o různé kvalitě demokracie. Intenzita narušování je spojitá veličina; dovoluji si však pochybovat, že by bylo předem možné definovat mezní hodnoty, za nimiž demokracie přestává být kvalitní, popř. neexistuje vůbec. Půjde zde tedy většinou o hodnocení subjektivní.
Na tomto místě bychom se samozřejmě mohli zabývat otázkou, jaká je kvalita současné demokracie v ČR. Jistě bychom konstatovali uspokojivý stav občanský svobod a naopak hrubé narušení principů právního státu všudypřítomnou korupcí a klientelismem. To však není cílem tohoto článku. Je totiž třeba se ještě zamyslet nad výsledky té které demokracie. Demokracie má totiž dvojí smysl. Jednak umožnit občanům rozhodování o osudech státu a tím i posilovat jejich občanskou angažovanost, jednak být nástrojem pro formulování a provádění dobré praktické politiky, tedy takové, která zabezpečí optimální duchovní i materiální růst společnosti. A zde číhá na demokracii velké nebezpečí. Nebude-li plnit tuto svou druhou funkci, zanikne. A v horším případě s sebou vezme i společnost jako takovou.
Kdy a proč toto selhání hrozí? Ludwig von Mieses kdysi napsal, že lid je sbírka ignorantů, darebáků a sobců (dále IDS). Tento výrok považuji v jeho doslovném znění za nepřijatelný; každý jistě známe alespoň několik lidí, na něž se ani jedna z těchto charakteristik nehodí (lituji toho, kdo nikoho takového nezná). Ale jinak složka IDS v každém národě existuje a záleží proto nesmírně na výši jejího podílu. Demokracie bude plnit svou funkci jen tehdy, bude-li rozhodující většina občanů informovaná, mravná a s citem nejen pro sebe, ale i pro své bližní.
Vezměme především ignoranci. Svoboda informací zabezpečuje možnost jejího vymizení. Sama však nestačí. Musí zde být ochota informace relevantní pro rozhodování přijímat. A zde je, bohužel, situace katastrofální. Jistě nebude chybou tvrdit, že většina občanů o ně nestojí, že se stará především o soukromí politiků a jiných celebrit a jiné banální záležitosti.
Ignorance kombinovaná se sobectvím odmítá vzít na vědomí jiný než prvoplánový účinek uvažovaných změn. Že zrušení poplatků vyvolá neřešitelné problémy ve zdravotnictví? Že vysoká daňová progrese vyvolá odchod mnoha vysoce kvalifikovaných lidí? To nám nevykládejte. Co je proti třiceti korunám dluhová past nebo státní bankrot?
Tohle všechno se u nás projevilo už v roce 2004. Tehdejší premiér Špidla byl sice člověk často až nesnesitelně levicový, nechyběla mu však zodpovědnost a přišel proto s návrhem potřebných reforem. Okamžitě se ozval povyk odborářů a voliči smetli v nejbližších volbách (do EP) jeho stranu. I změnila strana předsedu i kurs, začala rozdávat na všechny strany a hlasy se vrátily i s úroky. Poplatky jsou jen zatím posledním dílem tohoto hrůzného seriálu.
Sobectví a darebáctví se zásadně neptá, kdo tohle všechno zaplatí. Příští generace nás budou proklínat. Pokud se ovšem pod vedením svého moudrého vůdce nepřipojíme k nějaké carově válečné výpravě. Pak by se to všechno smazalo i s námi.
Moje příklady jsou vzaty z Česka, čímž ale nemá být řečeno, že jde o českou specialitu. I když patrně zaujímáme některou z nečestných čelných příček, naši německy mluvící sousedé či Francouzi na tom nesou o mnoho lépe. Naše dluhy jsou sice v některých případech nižší než jejich, ale tempo jejich růstu nás opravňuje k těm nejčernějším scénářům. To, že v tom zdaleka nejsme sami, není žádou příležitostí k výmluvám, ale naopak to přidává na naléhavosti špatné prognózy pro demokracii v globálním měřítku. Demokratické odmítání léčení existujících hrozivých problémů musí nutně vést k nahrazení demokracie jiným typem vlády. Může to být i totalitní vláda toho nejhoršího, co se ve společnosti posbírá.
Lze vůbec tento stav překonat? Nabízí se pokus o přetvoření obyvatel v občany. Občany, kteří svými volebními lístky populisty slibující nesplnitelné nepodpoří a svým hlasováním je vyženou od zastupitelských zdrojů. Nejpotřebnější know-how této chvíle je vědět, jak toho dosáhnout. Cosi jako VUML určitě není řešením.Samozřejmě, že růst skutečné vzdělanosti lidí by byl tím nejúčinnějším prostředkem. Ale jak lidi přimět k ochotě naslouchat a přemýšlet? Soudím, že se ještě bude muset stát mnoho zlého, aby se občané onen nejméně špatný politický systém naučili využívat ve svůj prospěch.
Zajímavá myšlenka byla vyslovena na dubnové konferenci Konzervativní strany o Lisabonské smlouvě. Šlo o návrh testu jakéhosi znalostního minima, bez jehož složení by občan nebyl k volbě připuštěn. S radostí jsem zjistil, že nezávisle na tom se objevily podobné návrhy i na stránkách Lidových novin. Bylo by to optimální sladění požadavku na rovnost s požadavkem na kvalifikované rozhodování. Nic není pro společnost a demokracii horšího, než rozhodování těch, kteří problémy společnosti ani v minimální míře nezvládají. Lidé podporující tyto návrhy budou samozřejmě nazváni nepřáteli demokracie, ale jsou to právě oni, kteří ji mohou zachránit. Takováto obvinění známe ostatně už ze starého Řecka.
Trvale nevýkonná demokracie by nutně byla vystřídána autoritativním režimem; současná ekonomická krize pravděpodobnost takovéto změny podstatně zvyšuje. Tyto režimy však přinášejí pokles vyhlídek na život v míru a inklinují zpravidla daleko více k totalitarismu než k liberalismu. Singapurský Lee Kuang-Yew je spíše výjimkou než pravidlem.
