KONZERVATIVNÍ LISTY

Pokud se konzervativce zeptáte, jaký má vztah k ekologii a k ochraně přírody, většinou vám odpoví, že samozřejmě je pro ochranu přírody, „ale rozumnou“. Nemá smysl nalhávat si, že konzervativci a ekologové k sobě mají nějak blízko. Pokusme se zamyslet nad příčinami tohoto stavu, nad tím, zda je žádoucí, a zda by se s tím mělo – a mohlo – něco dělat.

Příklady: cukr i sůl
Konzervativci se na ekology mnohdy dívají úkosem, protože jsou přesvědčeni, že ekologové navrhují opatření, jež ve svých důsledcích omezují lidskou svobodu. Poukazují rovněž na různá opatření, za jejichž zavedením stáli ekologové, a která se ukázala jako neúčinná či dokonce škodlivá.
Z poslední doby můžeme jmenovat například otázku biopaliv nebo solárních elektráren. Zavádění biopaliv se ukázalo jako opatření, které likviduje klasickou produkci obilovin a jež zřejmě ve svém celkovém součtu znamená pro přírodu větší zátěž, než kdybychom ve svých autech dále spalovali pouze klasická fosilní paliva. I při pěstování řepky olejné totiž používáme zemědělskou techniku, poháněnou benzínem nebo naftou. Solární elektrárny se u nás budují zejména proto, že proud v nich vyráběný je vysoce dotován a jeho výroba se tedy majitelům těchto elektráren vyplatí. Účet zaplatí všichni spotřebitelé elektřiny.
Zmiňuji pouze dvě ukázky, ale bylo by jich patrně možné uvést mnohem více. Pokud chce člověk vidět jen tyto negativní příklady, bude mít sklon prohlašovat veškeré ekologické iniciativy za něco neúčinného, deformujícího a škodlivého.
Věci ovšem nebývají černobílé. Uvedl jsem dva příklady, které se, chcete-li, ekologům moc nevyvedly. Zmíním opět jen dva příklady, kdy, dle mého názoru, téměř zachránili lidstvo.
Prvním je odhalení škodlivosti a vysoké nebezpečnosti přípravku DDT, který se běžně používal ještě v mém dětství. Tímto přípravkem se velmi pohodlně likvidoval nebezpečný hmyz. Dá se říci, že tato chemikálie svého času vydatně přispěla nejen k většímu komfortu na plážích a březích řek (tím, že se používala při likvidaci komárů), ale i ke zdraví lidstva (tím, že likvidovala komáry, přenášející malárii).
Problém ovšem spočíval v tom, že tato chemikálie se dostávala do potravinového řetězce a stále více se koncentrovala – a to např. v rybách, které tvoří základní potravu pro řadu lidí. Kdyby se s používáním DDT nepřestalo, lidé by nakonec otrávili nejen komáry, ale i sami sebe.
Druhým příkladem je odhalení vzniku ozónové díry v důsledku používání freonů. Kdyby státy v této věci nic nepodnikaly, patrně by v těchto letech pociťovali následky všichni obyvatelé planety. Řada obyvatel Austrálie by trpěla slepotou.
V obou případech bili ekologové na poplach dlouho před tím, než byla podniknuta účinná opatření pro odvrácení hrozících nebezpečí. A v obou případech byli terčem často nevybíravých útoků, zpochybňování a pomluv.
Mohl bych říci, skóre je 2:2. Ekologové někdy výrazně prospějí, jindy výrazně uškodí. Uvedl jsem samozřejmě jen dva páry významných příkladů. Mohli bychom jmenovat řadu dalších. Jak třeba hodnotit „ovoce“ ekologů, pokud jde o výstavbu dálnic? Není vůbec jednoduché rozhodnout, zda spíše škodí nebo zda spíše prospívají.
Problém je, že mnozí bychom rádi viděli svět černobíle. A tak jsou lidé, pro něž je jakákoli ekologická iniciativa červeným hadrem. Tito lidé jsou přesvědčeni, že ekologové chtějí pouze škodit, omezovat, zakazovat. Na druhé straně jsou ekologové, kteří si vskutku libují v katastrofických scénářích a často prosazují opatření, která se jeví jako přinejmenším sporná. Z obou stran pak hrozí ideologická zaslepenost. My lidé už jsme takoví, že máme tendenci vypnout pozornost, když druhá strana přináší argumenty, které se nám „nehodí do krámu“.
Jsem ale přesvědčen, že ekologické tématice se nemůžeme vyhnout a potřebujeme vést dialog na úrovni. Měli bychom se snažit pochopit argumentaci druhé strany a nepodezírat apriorně ty, kdo s námi nesouhlasí, z nečistých motivů. Jakmile přestaneme přinášet věcné argumenty a začneme útočit na charakter protivníka, veškerá rozumná diskuse končí. Bohužel.
Přitom dohoda mezi ekologickými aktivisty a průmyslníky je opravdu dosažitelná jen velmi těžko. Dle mého názoru ale není nemožná. Rád bych, abychom si ujasnili, proč je tak těžká, a proč se na druhé straně nemůžeme vyhnout snaze o její dosažení.

Peníze až na prvním místě
Peníze jsou nesmírně užitečná věc. Bible správně upozorňuje, že „láska k penězům je příčinou všeho zla“, ale je velmi přesná ve svém vyjadřování. Příčinou všeho zla nejsou peníze jako takové, ale láska k nim.
Spousta věcí se dá převést na peněžní hodnotu – a je to tak dobře. To si může uvědomit každý člověk, který prožil reálný socialismus, kdy bylo ledacos „zadarmo“. K tomuto systému patřilo, že každá žena si mohla svobodně zvolit svého kadeřníka, teoreticky si ale nemohla zvolit svého gynekologa. Přitom právě u porodů se často platilo „všimné“. Jenže pokud člověk nebyl světem protřelý – a porod není něco, čemu by se žena věnovala každý měsíc či každý týden – tak nevěděl, kolik přesně a komu. Jsou státy, kde zdravotnictví není zadarmo. Musíte tam platit – i za porod. Pokud je ale jasná taxa, pak víte, co potřebujete. Potřebujete peníze – a víte, komu je máte zaplatit. Nemusíte „shánět konexe“, nemusíte se pídit po tom, kolik máte zaplatit. Tehdy lidé vydávali řadu úplatků (třeba aby dostali své dítě na vysokou školu), aniž měli jistotu, zda jim to bylo něco platné. Znal jsem profesora, který vybral po několika tisících od všech adeptů, kteří se na něj obrátili. Pak pro ně nehnul prstem. Adepti podstoupili regulérní přijímací zkoušky. Někteří se dostali, jiní ne. Těm, kdo se nedostali, peníze „poctivě“ vrátil, s tím, že se mu nepodařilo je na vysokou protlačit. Peníze od úspěšných si ponechal a ještě platil za úžasného poctivce, který drží slovo.
Tam, kde se nehledí na trh a na peníze, je trh také. Jenže deformovaný a nekontrolovaný. Československo mělo nejvyšší míru znárodnění z celého světa – a proto jsme si tolik navykli na všudypřítomnou korupci, které jsme se dodnes ani nezačali zbavovat.
Doufám, že to, co jsem napsal, případné skeptiky přesvědčí, že rozhodně nejsem nepřítelem peněz a trhu. Jak peníze, tak trh považuji za velmi užitečné, a soukromé vlastnictví vidím jako naprosto nezbytné pro každou svobodnou společnost.

...ale prachy si za ně nekoupíš
Na druhé straně všichni víme, že trh nemůže vyřešit všechno. Podobně se na peněžní hodnotu dá převést mnohé, ale opět ne všechno. Jsou situace, kdy musíme zapojit něco jiného než tržní kalkulaci. Jak stanovit výši odškodného (odpusťte, že jsem nenašel vhodnější slovo), jež má zaplatit nemocnice, v níž v důsledku nedbalosti zemřelo dítě s banální nemocí? Všichni cítíme, že mluvit o „tržní hodnotě“ dítěte je naprosto nepatřičné. Má to být dvě stě tisíc? Nebo dvacet milionů?
Mnozí z nás jste slyšeli o naprosto bizarních soudních rozhodnutích ze Spojených států, jako bylo to, při němž žena vysoudila statisíce dolarů za to, že se v provozovně McDonald’s polila příliš horkou kávou. Když jsem byl v roce 1992 v Kansas City, vysoudil tam bezdomovec 100 000 dolarů na městské knihovně, odkud ho vykázali pro přílišný zápach.
Právě soudní spory vedené vůči lékařům a nemocnicím přispívají výrazně a vydatnou měrou k tomu, proč je zdravotní péče ve Spojených státech nesmírně drahá.
Vraťme se však k ekologii. Podobně jako je nemožné vyjádřit penězi cenu lidského života či zdraví, je nemožné vyjádřit cenu životního prostředí či krásy krajiny. V průmyslovém městě, trpícím exhalacemi, se vyskytují určité choroby ve větší míře než ve zbytku země. Jistě se dá nějak kvantifikovat, o kolik stoupnou náklady na zdravotní péči. Nikdy to ale nebude zcela přesné. Lidé se stěhují, mění se proudění vzduchu, použité technologie i intenzita provozu. Kvantifikace bude v těchto věcech vždy jen přibližná.
A pak jsou jevy, u nichž je téměř nemožná. Jak vyčíslíme hodnotu živočišného či rostlinného druhu, který nežije nikde jinde než v určité lokalitě, jež bude stavbou dálnice nebo průmyslového podniku zničena? Stanovíme jinou cenu pro ptáčky a jiné pro savce? Jiné pro jednoleté byliny a jiné pro keře do tří metrů? Ano, jsou to hypotetické situace, ale vůbec nejsou od věci. A co když v malebné vísce postavíte obrovské silo? Hodnota nemovitostí může rázem klesnout (zejména pokud jde o chalupy), protože malebnost vesnice vezme jednou provždy za své. Opět jde ale o něco, co nelze přesně kvantifikovat.
Jelikož chybí metodika podobných výpočtů, je velice těžká domluva mezi lidmi, pro které peníze nejsou to hlavní, a lidmi, kteří jsou zvyklí převádět na peníze vše či téměř vše. Konfliktům a kontroverzím se v této věci prostě nelze vyhnout a nemá smyslu se snažit tvrdit, že to možné je.

Ad rem
Konfliktům se tedy vyhnout nelze. Znamená to však, že jsme odsouzeni být svědky války, v níž obě strany neusilují o nic menšího než o vyhlazení protivníka? To jistě nikoli. Konstatování, že se nelze vyhnout konfliktům, ovšem neznamená, že nemůžeme dělat nic.
Právě v této věci by měli jít konzervativci příkladem. Mělo by nám být jasné, že tyto střety budou o to ostřejší, oč méně bude v naší zemi sociálního kapitálu, tedy vzájemné důvěry, poctivosti a otevřenosti v jednání a snahy hledat smysluplné kompromisy. Někteří nepřátelé různých ekologických iniciativ své protivníky obviňují, že jim jde taky o peníze, jenže na to jdou velmi rafinovaně. Samozřejmě nelze vyloučit, že jsou i lidé, kteří se tváří jako milovníci přírody, ale ve skutečnosti chtějí na ekologii vydělat. (Sem asi patří nejedni z těch, kteří vykupují pozemky tam, kde jednou pravděpodobně povede dálnice apod.) Nicméně pokud lidi ekologicky laděné trochu blíže poznáte, pak musíte konstatovat, že naprostá většina z nich je skutečně zapálená pro přírodu a zdravý život, nikoli pro peníze. Nemohu si pomoci, ale obhájci průmyslové lobby, kteří protistranu obviňují ze zištných úmyslů, mi někdy připadají jako lidé, kteří si jinou než finanční motivaci snad ani nedokáží představit.
V čem by měl být přínos nás konzervativců? Především v tom, abychom dohlédali na věcnost diskuse. Pokud dojdeme k závěru, že jedna strana se mýlí, měli bychom to jasně říci; to ale neznamená, že bychom jí měli připisovat nečestné motivy, pokud o nich nemáme žádný důkaz.
Nedávná aféra s ukradenými daty klimatologů opět potvrdila ne zcela neznámý fakt, že i špičkoví vědci dokáží být při pěstování své vědy nejen exaktní, ale i straničtí či rovnou zištní (viz pan Pačaurí). Celou tuto aféru považuji za velmi nešťastnou. Moc nevěřím na „pravdu“, dokázanou krádeží. Klimatologům se připisovaly lži na základě určitých formulací vytržených z kontextu. Mnohem užitečnější by bylo, kdyby jejich odpůrci sami nasbírali měřitelná data a předložili alternativní zprávu i její výklad. (Pravdou však je, že oni ty báječně štědré granty nedostanou...) Odpůrci těch, kdo varují před globálním oteplováním, dosáhli svého cíle: Lidé méně věří na globální oteplování, eventuelně na to, že toto oteplování je přinejmenším z části vyvoláno lidskou činností. Konec konců to ale buď pravda je, nebo není – silácká slova, krádeže a difamace tu pravdu nezmění ani v nejmenším.
Kupříkladu u této otázky nemám hotový názor. Musel bych se sám pustit do hloubkového studia celé problematiky, abych si ho udělal. Co ale myslím dokážu, je registrovat podpásovky ať té či druhé strany. Toužím po tom, abychom jako konzervativci pomáhali hledat a nacházet konsenzus a smysluplné kompromisy. Právě tomuto umění se v naší zemi věnuje stále méně lidí. Nastupme tedy do této mezery!