Dan Drápal / Legitimizace komunistů?
Pavel Barša uveřejnil v Lidových novinách ze dne 25. července 2009 esej Nenápadný půvab depolitizace. Zatímco tento název nám mnoho neřekne, podtitul eseje už vypovídá dosti jasně, o čem bude Pavel Barša psát: „Jedním z hlavních problémů není legitimizace komunistů, ale naopak jejich pokračující vydělení.“ Barša vítá „racionální přístup sociální demokracie, která dala najevo, že přijatelnost či nepřijatelnost možné spolupráce s komunisty bude v budoucnosti posuzovat nikoli na pozadí mytického příběhu o boji Svobody s Totalitou, nýbrž na základě blízkosti či vzdálenosti politického programu obou stran“. Barša soudí, že „výzvy typu ‚s komunisty se nemluví‘ mají smysl právě až ve chvíli, kdy se toto pravidlo přestává rozumět samo sebou.“ Takové výzvy prý „chtějí zabránit komunistům, aby zaujali postavení legitimních soupeřů“.
Esej Pavla Barši je jedním z mnoha svědectví o tom, že otázka vyrovnání se s komunismem je u nás stále živá. Barša má patrně pravdu, že pravidlo o tom, že s komunisty se nemluví, se přestává rozumět samo sebou. Vždyť od pádu komunismu v jeho normalizační podobě uplynulo již dvacet let! Nejmladší generace již vyrůstala bez zkušenosti s komunistickou vládou, a dnešní třicátníci už vesměs zapomněli, jaké to tehdy bylo. Pokud by mladý člověk četl dnešní komunistické propagační materiály, asi by nenarazil na věci, které by ho bezprostředně hluboce popudily a zneklidnily.
Na rozdíl od Pavla Barši vidím stále dobré důvody, proč s komunisty nemluvit. Jedním z nich je prostá nedůvěra. Komunismus znamenal morální devastaci českého národa. Znamenal i jeho devastaci ekonomickou a ekologickou. To že komunisté vraždili své protivníky, bylo samo o sobě dost zlé, ale to činili i různí pravicoví jiho- či středoameričtí diktátoři. V čem je komunisté překonali – a v čem se podobají nacistické mašinérii – bylo vytvoření systému, který oběti nutil, aby spolupracovaly na své likvidaci. Aby lidé memorovali sebezničující výpovědi před soudy pojatými jako obrovské divadlo pro celý národ. Pokud dnešní komunisté protestují proti televiznímu seriálu o procesu s Miladou Horákovou a tvrdí, že je „nevyvážený“, protože nezmiňuje, že se u nás stavěly dětské jesle a mateřské školky (nebo něco podobného), pak dokazují, že si stále ještě neuvědomují hrůznost toho, co komunismus v naší zemi způsobil. Přijali-li bychom podobnou argumentaci, nesměli bychom se zlobit na Jörga Haidera, který si pochvaloval, že Hitler vyřešil problém nezaměstnanosti. Připustíme-li jedno, nevidím důvodu nepřipustit druhé.
Stručně řečeno, prostě komunistům nevěřím. Připouštím, že člověk se může změnit, že se může kát z minulých hříchů a chyb. Křesťané ovšem věděli o nebezpečí, že pokání bude pouze hrané, předstírané. Nemohu si pomoci, ale když slyším některé útržky z projevů na komunistických shromážděních, nevěřím tomu, že jejich distancování se od „excesů“ padesátých let je upřímné. Domnívám se, že kdyby se komunisté legální cestou dostali k moci, za (pro ně) příznivých okolností by demokracii opět zrušili, jak to již v různých zemích dostatečně předvedli. Důvěra je něco, co člověk do jisté míry ovlivnit může (pozitivně či negativně, hledáním polehčujících či přitěžujících okolností), ale těžko si ji může přikázat. Nechci se bavit s komunisty, protože jim nevěřím.
Vidím ale ještě druhý důvod, proč by komunisté měli zůstat na oné vedlejší koleji, na níž zatím stále ještě jsou. Pavel Barša hovoří o „blízkosti či vzdálenosti“ politického programu komunistů a sociální demokracie. Přestože mám ke komunistům nedůvěru, byl bych ochoten se zamyslet nad nějakými programovými tezemi, pokud by byly skutečně zajímavé. Nemuselo by to nutně znamenat, že bych pojal důvěru k osobnostem, kteří je přinášejí, ale i krajně nedůvěryhodní lidé mohou mít v nějaké oblasti dobré nápady. Má otázka na Pavla Baršu by pak zněla, které prvky komunistického programu jsou tak nosné, aby stálo za to se jimi zabývat? Vystoupení z NATO?
Před několika lety komunisté v jedné věci budoucnost České republiky výrazně ovlivnili. Bylo to tehdy, když odmítli závěry Bezděkovy komise. Tato komise, v níž byli zástupci všech politických stran – tedy včetně komunistů – podala dosti alarmující zprávu o stavu českého penzijního systému. V podstatě všichni vědí, že v této oblasti sedíme na časované pumě. Bezděkova komise navrhla určitá racionální opatření, které však komunisté odmítli, a protože je odmítli komunisté, odmítli je i sociální demokraté. Pokud si dobře vzpomínám, ne proto, že by se závěry Bezděkovy komise nesouhlasili, ale právě proto, že tyto závěry odmítli komunisté. Přemýšlel jsem, proč to udělali. Nemohu si pomoci, ale u komunistů jsem předpokládal, že prostě chtějí škodit, tedy přivést naši zemi k finančnímu krachu – podle hesla čím hůře, tím lépe, neboť tímto heslem se již v minulosti řídili. U sociálních demokratů nepředpokládám, že by chtěli takto škodit. Předpokládám, že jejich postoj byl oportunistický. Každá strana, která bude chtít provést důchodovou reformu, bude tratit body. A náš politický systém bohužel negeneruje politiky typu Mikuláše Dzurindy, kteří dokáží nadřadit blaho své země svému osobnímu politickému osudu. U sociální demokracie předpokládám, že snaha dostat se k moci a zůstat u ní je silnější než ohledy na to, co se bude za osm až dvanáct let dít s naším důchodovým systémem. Podobné populistické a oportunistické chování vidím u sociální demokracie i v jiných oblastech a nevidím tedy důvod, proč by její motivy měly být v této oblasti jiné.
Tvrdím tedy, že spolupráce s komunisty není možná, protože k nim nelze mít důvěru, a protože nepřinášejí nic, co by řešilo závažné problémy této země. Přičemž netvrdím, že naše hlavní parlamentní strany jsou na tom nějak výrazně lépe. Jen ta minulost není tak krvavá.
