Na téma minulého režimu bylo během uplynulých dvaceti let již mnoho napsáno. Přesto s tím nejsme hotovi. Asi proto, že ještě nikdo neřekl to, co je opravdu podstatné. Neříkám, že já to teď dokonale vystihnu, ale pokusím se alespoň něco málo naznačit.
Milosrdenství
Velkou překážkou úspěšného vyrovnání se s naší národní minulostí je absence milosrdenství. Nikdo z nás není dokonalý a každý, kdo alespoň tuší, co je to svědomí, tak ví, že se alespoň někdy něčím provinil. Máme snad zastřelit každého, kdo se nějak provinil? Celosvětově by to znamenalo asi tak šest miliard exekucí. Já vím, trochu extrémní aplikace, ale nechť se nad tím zamyslí ti, kdo chtějí důsledně uplatňovat princip spravedlnosti a odmítají přitom brát v potaz princip milosrdenství. Jedno bez druhého není možné.
Podívejme se z tohoto pohledu na vztahy v rodině, tam snad bude pochopitelnější, co chci říci. Princip je pak stejný i pro jiné společenské vztahy. Abychom spolu mohli žít, musíme si svá provinění odpouštět. Jak jedni druhým, tak i sobě samým. Uvažte, kolik drobných zranění si dokážeme vzájemně způsobit v rámci rodiny, tedy mezi nejbližšími lidmi. Tam, kde není odpuštění, rodinné vztahy se rychle rozpadají. Ale abychom mohli odpustit, musí být vina nejprve pojmenována, jinak stále leží jako zátěž ve vztazích. A teď si představte situaci, kdy jste svému životnímu partnerovi provedli nějakou špatnost. Nemusí jít hned o nevěru, prostě cokoli, co nenechá svědomí v klidu a když si to nevyříkáte, bude to zatěžovat vztahy. Někdy se to stane každému. Snášíte-li se v lásce a v milosrdenství v dobrém i zlém, víte-li, že se partner možná naštve, třeba i vybuchne hněvem, to podle povahy, ale přejde ho to, odpustí a zapomene, není tak těžké se přiznat a probrat si s ním své selhání. Víte-li ale, že v rodině platí zásada, že se viny nezapomínají, ale při nejrůznějších příležitostech stále znovu připomínají a že vaše selhání bude neustále používáno jako argument proti vám, bude velmi těžké, někdy až nemožné, se ke své špatnosti otevřeně přiznat.
Kdo alespoň náznakem pochopil předchozí odstavec, nebude překvapen mým tvrzením, že v naší zemi je těžké poctivě reflektovat své vlastní působení v minulém režimu. Když člověka nečeká nic jiného, než tvrdé odsouzení a doživotní zostuzení, přirozeně se takové sebereflexi brání, má pro něj totiž zničující důsledky. Někdy se opravdu zdá lehčí žít s nutností neustálého potlačování vědomí viny, než s doživotním snášením veřejné ostudy. Zvláště když vina není v obecné rovině veřejně pojmenována, nebo jen velmi neurčitým způsobem. Ale pozor, řekl jsem jen, že to může být lehčí, nikoli, že je to správné. Správná je vždy reflexe viny a nesení důsledků, i když člověk musí čelit nemilosrdnému prostředí, ale málokdo má vnitřní sílu k sebereflexi za těchto okolností. K otázce viny se dostaneme, ale nejprve bylo třeba ukázat cestu k jejímu překonání.
Vzpomínky
Byl jsem členem Pionýra a SSM. Kdo byl členem těchto organizací, není bez viny. A mládí není omluva. Možná u Pionýra je odpovědnost především na rodičích, ale SSM? Na vysoké škole? To už je osobní odpovědnost každého a mám zato, že již na střední škole je každý způsobilý chápat, že se podílí na něčem nedobrém.
Během studia vysoké školy jsem se přihlásil na místo pomocné vědecké síly na katedře matematiky. K tomu jsem potřeboval asi pět nebo šest podpisů od vší hierarchie v SSM i ve škole.. Chyběl mi poslední. Vedoucí učitelkou ročníku byla jedna z předních vyučujících katedry marxismu-leninismu a tam jsem tvrdě narazil. Zeptala se, zda mám nějakou funkci v SSM. Neměl jsem. Dostal jsem přednášku, že když se neangažuji ve prospěch společnosti, tak mi to nemůže podepsat. Rozešli jsme se s tím, že o tom mám přemýšlet a až budu mít nějakou funkci nebo představu o své angažovanosti, mám přijít znovu. Pochopil jsem, že SSM je ZLO. Angažovat jsem se nechtěl a pomocnou vědeckou sílu jsem mínil oželet. Sdělil jsem docentu matematiky, k němuž jsem se pro tuto práci hlásil, že je mi líto, ale za těchto okolností tam nastoupit nemohu. Jenže v matematice jsem byl dost dobrý a na katedře o mně stáli, takže za týden mi pan docent řekl, abych šel znovu za vedoucí učitelkou ročníku, že mně to podepíše, což pak učinila bez dalšího komentáře.
Já vím, že to je banální příhoda, jakých se za socialismu dělo mnoho. Jenže pro mě banální nebyla, umožnila mi totiž pochopit, že být v SSM je problém. Přesto jsem nevystoupil. Ale od té doby mé svědomí nebylo zcela klidné. A to je moje vina, že jsem nevystoupil. Nejpozději po tomto rozhovoru jsem měl své členství ukončit, pak bych měl klid, že jsem se s komunismem vyrovnal dobře. A kdo říká, že o nic nejde, ten vůbec nic nepochopil, v této příhodě jde právě o všechno. Jde o to, že děláme kompromisy se svým svědomím a tím devastujeme svoji vlastní morální integritu.
Všimněte si jedné podstatné věci: Já jsem byl pro učitelku marxismu černou ovcí. Téměř všichni studenti měli nějakou funkci. Nešlo o to něco dělat, ale přihlásit se k angažovanosti. Vyznat loajalitu ke zločinnému systému. Nestačilo být v SSM, chtěli ještě silnější vyznání loajality. Z hlediska rozumu bych mohl tvrdit, že jsem se systémem kolaboroval méně než jiní. Jenže svědomí nás konfrontuje s Božími nároky na náš život. Nevyrovnáme se s komunismem, budeme-li se neustále srovnávat s druhými. Vždy najdeme rozumové důvody, na které se můžeme vymluvit. Skutečné vyrovnání se s vlastní minulostí vyžaduje poctivou konfrontaci s vlastním svědomím bez ohledu na to, jak jednali jiní. Bez milosrdenství by tato konfrontace s vlastním svědomím nebyla snesitelná.
Koncem studia na střední škole jsem začal objevovat Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Když to moje matka zjistila, zakázala mi to poslouchat. Ne že by snad fandila socialismu, to ani v nejmenším, ale vysvětlila mi, že kdybych pochopil, oč tady běží, tak bych při své povaze jednak nedostudoval vysokou školu a jednak bych se nutně dostal do vězení. Dost dlouho jsem to respektoval, neboť jsem vnitřně cítil, že její odhad možných důsledků je velmi pravděpodobně správný. Jenže to je právě moje vina, že jsem to respektoval. Byl jsem tenkrát plnoletý, nemusel jsem tak doslovně poslouchat, a on to koneckonců ani nebyl zákaz, spíše velmi důrazné doporučení; chtěla alespoň, abych to poslouchal co nejméně. Jenže já jsem kvůli tomu ještě dlouho nechápal, oč vlastně běží, u nás doma se o společenských tématech nemluvilo. Kdybych byl tyto stanice ladil, pochopil bych mnohem dříve. Vlastní vinou jsem nechápal. Nechápavost není omluva, zvláště když byla takto uměle udržovaná. Nebylo snad důležitější mít čisté svědomí, než dostudovat školu? A nebylo lepší jít do vězení, než zavírat uši před hlasy zvenku? Později jsem sice Západní rozhlas začal ladit častěji a pomalu jsem začínal alespoň částečně chápat souvislosti, ale v té době již přišel sametový převrat, takže jsem neměl příležitost zjistit, zda bych nakonec ve vězení opravdu skončil, nebo zda bych se zbaběle přizpůsobil a mlčel. Václav Havel v jednom rozhovoru řekl, že měl v určité době pocit, že musí jít do vězení, aby tak naplnil smysl svého počínání v dobách socialismu. Dnes ho velmi dobře chápu a umím si představit, že bych přemýšlel podobně. Rozumějte, že nejde o nějaký masochismus. Případný pobyt ve vězení může být určitým vnějším potvrzením, jakýmsi oceněním toho, že člověk systému smysluplně škodí.
Vina
Pro německý národ po druhé světové válce napsal Karl Jaspers spisek nazvaný Otázka viny (česky Academia, Praha 2006), který má mnoho co říci i nám. Předmluvu Ladislava Hejdánka si přečtěte raději vícekrát. Takovéto hlasy měly znít hned po sametu. Žel nezněly, anebo příliš potichu.
Všichni členové komunistické strany nesou vinu a všichni příslušníci StB nesou vinu. Také všichni, kdo v různých jiných organizacích byli páteří systému. Jistěže každý nese jinou míru viny. Ale to je na každém z nich, aby si svoji vinu vyjasnil ve svém svědomí. Je však třeba jasně říci, že být v KSČ nebo StB bylo zlé. Nemá smysl těmto lidem věnovat v tomto textu více prostoru. Pokud nepochopili, že jsou zločinci, nemá smysl jim to vysvětlovat. Oni musí nejprve sami pochopit, pak má smysl jim projevit milosrdenství, což ovšem nevylučuje případný spravedlivý trest v závažnějších případech.
Všichni, kdo podepsali spolupráci s StB, nesou vinu. Nesou menší vinu, než komunisté a příslušníci StB, ale nesou vinu, neboť právě na této spolupráci mnoha lidí se zločinným systémem závisela stabilita systému. Opět platí, že každý nese svoji míru viny. Mnozí podepsali, protože jim bylo vyhrožováno a báli se. Ještě lze pochopit ty, kteří se báli o zdraví a životy svých blízkých, to je nejhorší forma vyhrožování. Berme ale v úvahu i to, že některým jiným bylo takto také vyhrožováno a přesto nepodepsali, byli totiž stateční. Pokud se ale při podpisu báli jen o sebe, nebo dokonce jen o míru komfortu svého života, tak to opravdu nelze omluvit. Vina se ostatně nemá omlouvat, má se vyznat a milosrdně odpustit. Nemá se říkat, že se nic nestalo. Má se uznat, že se něco zlého stalo a postižení mají umět odpustit, vždyť sami také potřebují odpuštění jiných, kterým zase oni ublížili. Za nejhorší považuji dobrovolné podepsání spolupráce bez vyhrožování, ať už ze zvráceného ideologického přesvědčení, nebo za účelem získání výhod režimu. Cenou za kariéru bylo upsání se režimu. Tyto kompromisy jsou vinou každého, kdo se jich dopouštěl, a každý si musí vyřešit tyto otázky sám se svým svědomím. Se svým svědomím totiž každý uléhá a vstává.
Velký omyl je domnívat se, že za mravní marasmus socialistické éry mohou jen komunisté, estébáci a jejich agenti. Soudě podle toho, jak se většina lidí o svém angažmá "tenkrát" vyjadřuje, existuje jediné vysvětlení tehdejších událostí - naše země zažila invazi Marťanů, kteří nám implantovali komunismus, který ovšem nikdo z obyvatel naší země nechtěl. Pak se v listopadu 1989 všichni Marťané náhle evakuovali mimo galaxii a obyvatelé naší krásné země si oddechli, že komunismus odešel. A za všechno mohou jen ti Marťané. Jenže to je jen taková pohádka pro oblafnutí svědomí, ve skutečnosti my všichni, kdo jsme v té době prožili alespoň část dospělého života, si musíme klást otázku, zda neseme vinu a v jaké míře. Minulý režim byl umožněn také tím, že většina mlčela. Vinu nese každý, kdo mlčel. Vinu nese každý, kdo mluvil, ale málo. Každý si musí nutně klást otázku, zda nemohl udělat více. Já si nutně kladu otázku, zda jsem neměl udělat mnohem více proto, abych lépe a dříve pochopil zrůdnost režimu a mohl pak adekvátně reagovat, i když by mě to možná opravdu způsobilo, že bych nedostudoval. Já ale svoji vinu nijak nepopírám, žasnu ovšem, že mnozí jiní mají dojem, že žádnou vinu nenesou.
Vážím si lidí, kteří vedli zápas o demokracii, ať už v Chartě 77 či jinak. A přece se každý z těch, kdo odporovali režimu, musí ptát sám sebe, zda udělal opravdu všechno, co mohl. Nikdo z nás ostatních jim nic předhazovat nemůže, ale oni sami vůči svému svědomí musí své postoje reflektovat. Každý se musí ptát sám sebe, zda neměl někdy slabou chvíli, zda se nezachoval zbaběle, zda se nemohl angažovat více a jasněji. A jestliže se takto musí ptát lidé angažovaní v boji za demokracii, tím spíše každý z nás ostatních.
Naprosto postrádám jakýkoli náznak smysluplné společenské diskuze na dané téma. A smysl má podle mě pouze taková diskuze, která povede k reflexi toho, co se vlastně stalo, a zejména která nám umožní překonat minulost skutečným vyrovnáním se s ní. Mluvím o vyčištění svědomí národa. To nejde jinak, než sebereflexí většiny obyvatelstva. Různé štěkání, nadávání komunistům minulým, přítomným, budoucím, skutečným i domnělým nevede k ničemu, to jen šíří nenávist a neumožňuje překonání problému. Pokusil jsem se proto přijít s nějakým základem, který považuji za nutný pro smysluplnou diskuzi. Je nutné vyznat vinu, v obecné rovině ji pojmenovat tak, aby si pak každý mohl snáze vyjasnit svůj podíl sám před sebou, před Bohem, před svým svědomím. Snažím se na svých vzpomínkách především ukázat, že vina leží mnohem hlouběji, než kam sahá povrchní společenská diskuze posledních dvaceti let. Potom je nutné umět přijmout sám sebe i se svými chybami. Kdo neumí být milosrdný vůči sobě samému, těžko bude poctivě reflektovat své jednání. A je třeba prokázat milosrdenství i těm, kdo se provinili více, než se nám zdá únosné. Když nabídneme milosrdenství, je šance nápravy. Když člověka čeká jen nemilosrdné odsouzení, nestává se lepším, ale horším, neboť se neodváží přiznat ke svým vinám a jejich zakrýváním se dopouští dalšího zlého jednání. A smyslem této diskuze není společnost odsoudit, ale osvobodit k lepšímu životu. Společnost, která se nedovede z minulosti poučit, bude nakonec donucena si ji - možná v jiné formě - zopakovat.
Kontinuita amorálnosti
Ať už byly okolnosti předání moci novému establishmentu v průběhu sametového převratu jakékoliv, jisté je, že se tak dělo za značného vlivu protagonistů minulého režimu. Většina těch, kdo následně uchopili politickou moc, neměla žádný zájem na mravní obrodě národa. Naopak se zdá, že zachování kontinuity mravního úpadku pro ně bylo velmi důležité, aby si mohli udržet politickou moc. Myslím, že pomalu nastává čas, kdy je možné s odstupem reflektovat období 90. let minulého století. Rozhodně to není doba, na kterou bychom mohli být příliš hrdí. Princip milosrdenství nevylučuje spravedlivé potrestání protagonistů minulého režimu, ti měli být hnáni k odpovědnosti. Zvláště vedoucí političtí představitelé země měli být postaveni před řádný soud. Měli být souzeni politici, soudci, vězeňští dozorci a mnozí další. Mělo se zkoumat, kdo se provinil proti zákonům, či proti lidskosti.
Bible praví "Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podle, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět." (Izajáš 26,10). Nemyslím si ale, že my již žijeme v zemi správných řádů, máme příliš mnoho svévolníků, kteří vytvářejí převrácené řády. Společnost po převratu nechtěla hledat spravedlnost. Neexistuje totiž jasná dělící čára mezi těmi, kdo měli být řádně potrestáni, a těmi, kdo by tomuto potrestání unikli. Bylo by to složité vyvažování, ale to je úkol pro spravedlivé soudce. Ti se s ním měli vypořádat. Jenže společnost to většinově nevyžadovala, protože by se nevyhnula konfrontaci se svým vlastním svědomím.
Pro vyrovnání se s minulostí by bylo nutné dvojí. Jak reflexe vlastního svědomí v nejširší společnosti, tak spravedlivé potrestání těch, kdo se provinili proti tehdejším zákonům, nebo proti lidskosti. Mlčící většina nepožadovala potrestání viníků. Raději ať není potrestán nikdo, než aby se to týkalo také vlastního svědomí, tak uvažovala - jistěže podvědomě - většina společnosti a tím umožnila kontinuitu darebáctví.
Velkou chybou polistopadových časů bylo zachování kontinuity soudní moci. Vinu nesou všichni, kteří to mohli ovlivnit, ale zcela nepřehlédnutelnou osobní odpovědnost za tuto oblast nese tehdejší prezident Václav Havel. Tím, že doživotně potvrdil všechny soudce, spáchal jednu z největších hanebností, které se po pádu socialismu udály. Život Václava Havla za socialismu byl jistě úctyhodný, jeho prezidentské působení však vzbuzuje spíše rozpaky. Činnost soudců za socialismu měla být prověřena, všichni měli být zbaveni taláru a jen ti, kteří se nezúčastnili politicky motivovaných procesů a rozhodovali spravedlivě, měli být znovu potvrzeni. Jistě bylo možné např. stanovit přechodné období, aby se mohli připravit noví soudci. Zdá se, že žádná politická reprezentace po pádu socialismu neměla opravdový zájem na uplatňování spravedlnosti.
Komunistická strana měla být zakázána zákonem a komunistické symboly postaveny na roveň symbolům nacistickým. To, že se tak nestalo ihned po volbách v roce 1990, dokazuje, že již tehdy byla v parlamentu značná infiltrace mravně pochybných lidí. Komunistická strana by měla být zakázána ještě dnes. Nepovažuji za správné tvrzení, že když se to neudělalo tehdy, tak dnes to již není možné. Ani argument, že se jen přejmenují a budou dál působit pod jiným jménem, není dostatečně relevantní. To přejmenování je totiž podstatné, je třeba jasně veřejně říci, že komunismus je zlo a musí se s ním bojovat. Nicméně je třeba zohlednit, že jde o parlamentní stranu se stabilní voličskou základnou a že jde o značné množství obyvatel, kteří otevřeně podporují zlo. To není nic jednoduchého a takový krok by vyžadoval silnou a odvážnou politickou reprezentaci. Pokud by došlo k pokusu o zákaz komunistické strany, který by nebyl dotažen do konce, bylo by to jen další vítězství komunistů, proto jej za současné situace spíše nedoporučuji. Ale k našemu úplnému vyrovnání se s minulostí je zákaz propagace komunismu nutný.
Temné síly se jistě snažily vývoj nějak ovlivnit a zajistit si podmínky pro své další působení. Ale neměly takovou moc, abychom se jim nemohli postavit. Podívejme se pro lepší pochopení na jeden biblický příběh. Když Hospodin uváděl Izraelce do země zaslíbené, řekl jim, že národy, které tam doposud žijí, budou vypuzeny a dají se před nimi na útěk. Pak Hospodin praví: "Nevypudím je však před tebou za jeden rok, aby země nezpustla a aby se k tvé škodě nerozmnožila polní zvěř. Vypudím je před tebou postupně, dokud se nerozplodíš a nepřevezmeš zemi do dědictví." (Exodus 23,29-30). Takto jsme měli postupovat po pádu socialismu. Nebylo možné náhle odebrat taláry všem soudcům, odvolat všechny komunistické ředitele státních podniků, atd.. Jenže mělo být jasně řečeno, že jsou na svých pozicích jen dočasně, než se připraví noví lidé. Moc těchto lidí měla být stále více oklešťována. Opak se stal pravdou. K moci se dostali politici, kteří pod pravicovou rétorikou zaštítili darebácké provedení privatizace 90. let.
Největším problémem dnešní doby je absence věrohodných vůdců. Politici za posledních dvacet let dovedli společnost do stavu, kdy je těžké někomu věřit. Věrohodní politici nemají kde vyrůst. Mladí lidé, kteří se přihlásí do členství v současných parlamentních politických stranách, musí nejprve projít prostředím těchto stran, které jejich mravní integritu zdevastuje dříve, než se dostanou do pozic, z nichž mohou něco ovlivnit. Jistě jsou výjimky, ne každý se nechá ohnout. Ale společnost jako celek je ve značné krizi důvěry. S naším tématem to souvisí jen okrajově ve dvou věcech. Jednak tím, že tato krize důvěry je důsledkem našeho polistopadového vývoje a nevypořádání se s komunistickou minulostí. A pak tím, že existuje jediná cesta z tohoto marasmu. Musí povstat lidé, kteří budou věrohodní a kterým široká veřejnost uvěří, že opravdu chtějí a jsou schopni napravit stav věcí veřejných. Pokud takoví lidé nepovstanou, není náprava možná. Já věřím, že povstanou.
