Španělský deník El País nedávno přinesl rozsáhlý rozhovor o současnosti Evropy s nositelem Nobelovy ceny tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem. Rozhovor odkrývá, co se dnes ještě málokdo odvažuje vyslovit. V případě zájmu Evropy o Turecko a jeho vstup do EU, vyprchal veškerý entuziasmus. Avšak i pro Turecko kdysi kýžená Evropa již ztratila kouzlo a svou někdejší přitažlivou nevinnost, hodnotí Pamuk.
Evropa chtěla, aby se Turecko integrovalo, ale totéž vice versa očekávalo i Turecko. Dnes Turecko Evropu podezírá, že za odpíráním a odkládáním vstupu do EU stojí evropský rasismus a předsudky založené na historii osmánsko-evropských válek. Jiným pozoruhodným přiznáním je, že pro Turecko nikdy nebylo na Evropě lákavé křesťanství, a dnes si tudíž cení toho, že Evropa se již za křesťanskou nepovažuje. To, co Turecko naopak na Evropě doceňuje, jsou hodnoty Francouzské revoluce a rozvinuté demokracie. Evropa přece vzešla z mnoha hodnot! Avšak i Turecko, pro něž byla Evropa vždy jakousi metou, ji dnes přezírá a upírá své zraky k ideji Západu od Tokia po Los Angeles.
Podle Pamuka je chybou, že se EU stáhla a upustila od svého rozšíření o Turecko; měla sebrat odvahu a to riziko podstoupit – a vyšlo by to. Nad skutečností, že někteří její členové (Francie, Německo) nechtějí Evropu silnou, velkou a jednotnou, ztrácí i Turecko svůj entuziasmus, bilancuje Pamuk.
Pikantní na tom všem zůstává, jak bezelstně a samozřejmě obě strany očekávaly, že ta druhá se přizpůsobí a integruje se. Dnes i těm nejzabedněnějším bruselským úředníkům začíná docházet, že ať je to jakkoli, na Istanbul – někdejší druhý Řím, jejich diktát rozhodně platit nebude.








