KONZERVATIVNÍ LISTY

V sobotu dopoledne u mne propukl předletní úklid. Původně jsem jen hledala jedny letní šaty, které v horku ráda nosím na doma. Jsou totiž sytě fialové, takže případné skvrny od ovoce na nich nejsou vidět. Jsou také z jemné mačkané bavlny, takže se moc příjemně nosí, člověk se v nich nepotí a když je vyperu, rychle uschnou. K tomu všemu jsou pohodlně ušité, nikde neškrtí, ani netáhnou a mají dvě vydatné kapsy. Ideální šaty pro horké letní dny.
Probírala jsem svou šatní skříň a uvažovala jsem, které oděvy složím do depozitáře, abych si trochu uvolnila prostor. Nad některými kousky jsem přemýšlela, jestli bych je neměla ze svého šatníku vyřadit už navždy. Přes celou zimu a jaro jsem je neměla ani jednou na sobě, zatímco jiné kousky jsem nosila stále. Obleču si to ještě někdy? Nejspíš ne. Avšak přesto jsem se nemohla odhodlat oděvy sundat z ramínek, poskládat a nacpat do igelitového pytle, který bych pak odvlekla k popelnicím. Vždyť tohle sako ještě vůbec není obnošené! Nebo tahle sukně! Žádné nevypratelné fleky, nikde nic natrženého, švy dobře drží, zip je v pořádku, dokonce ji i bez potíží obleču, takže se ani nesrazila jako některé jiné. Proč bych ji vyhazovala? Protože se mi už nelíbí? To je ale divné uvažování. Nekupuju já si toho oblečení nějak moc?
Dřív jsem oblečení nosila léta, dokud nebylo natolik obnošené, že se už skoro nosit nedalo. Nejdřív jsem si nové šaty brala pouze ke slavnostním příležitostem, u nás doma jsme tomu říkali „na lepší“. Pak normálně do školy. A když už měla sukně vyleštěný zadek, kalhoty vymačkaná kolena, případně nějakou tu záplatu nebo otřepený lem, dotrhalo se to ještě doma na práci. Pokud se ovšem takových kousků dříve nezmocnila babička, aby jim svým krejčovským uměním ještě prodloužila životnost. Ona byla v této disciplíně přebornicí. Našívala nové límečky a manžety místo těch odrbaných, délku příliš krátké sukně nastavila nějakým lemem nebo vloženým pruhem, do úzkých kalhot uměla všít klíny a všechno se to ještě dalo nosit aspoň o sezónu déle. V nejhorším případě se to přešilo na někoho jiného.
Někdy jsem tomu nebyla ráda, protože bych už měla raději oblečení nové. Někdy jsem se ovšem nechtěla oblíbeného kousku oděvu vzdát a žadonila jsem o nové a nové rekonstrukce. To by mě teď ani nenapadlo.
No jo, vždyť já si už nekupuju nové oblečení každý rok, ale dokonce ještě častěji. Nestihnu je ani vynosit a už zase kupuju nové. Co se starým? Vyhazuju je. Jen jednou jsem se osmělila odnést náruč ještě dobrého oblečení z kvalitních látek do second handu za rohem. Paní znalecky probrala všechny mé ještě dobré svršky a s profesionálním úsměvem si odmítla cokoli vzít k prodeji. „Víte, my bereme jen módní věci,“ vysvětlila mi a já se studem hořícími tvářemi prchla s tou náručí zase domů. Už nikdy, rozhodla jsem se pevně. A tak své lehce obnošené svršky vyhazuju. Je to dobře nebo špatně?
Kupuju víc, než spotřebuju, to je jasné.To asi moc ekologické myšlení není, napadlo mne, když jsem igelitku narvanou vyřazeným oblečením pokládala na popelnici před domem. Budu muset začít přemýšlet aspoň trochu jinak, rozhodla jsem se. Doma jsem se hned převlékla do zamilovaných starých fialových letních šatů. Letos si jiné nekoupím.