KONZERVATIVNÍ LISTY

Naštvala jsem Terezu. Nechtěla jsem to udělat, vůbec mě nenapadlo, že se jí má slova dotknou. Ona je moje kamarádka už spoustu let. Ale stalo se. Nemluví se mnou a považuje mě za fanatika, divnou, nepřející, zlou… nebo já ani nevím, co si vlastně o mně teď myslí. Je mi to líto.
Mluvily jsme o štěstí. Pěkně jsme si notovaly, v čem štěstí spočívá, kde ho nacházet, jak o ně usilovat a že je máme. Ve spoustě věcí jsme se shodly. Notovaly jsme si o nemateriální povaze štěstí, přitakávaly si o jeho prchavosti a jedna druhou ujišťovaly o potřebě nesobeckého rozdávání, kteréžto štěstí přivolává. „No nakonec největším štěstím jsou děti,“ uzavřela sérii našich chvalozpěvů Tereza.
Pokyvovala jsem hlavou, protože tohle prohlášení vypadalo tak ušlechtile a správně, že mi na něm na první pohled nepřišlo nic divného. Pak jsem ale namítla: „No já nevím. Myslíš, že když někdo nemůže mít děti, že kvůli tomu nemůže být ani šťastný? Já mám kamarádku, která kvůli zdravotním potížím mít děti nemůže. Asi to pro ni nebylo snadné, ale nějak se s tím spolu s manželem porvali a připadá mi docela šťastná.“ Tereza chvíli nedůvěřivě kroutila hlavou a pak se zeptala: „A zkoušeli umělé oplodnění?“ „Ne, myslím, že o tom ani neuvažovali,“ odpověděla jsem. „A proč ne? Mohli by mít vlastní miminko a byli by šťastní!“ zvolala Tereza.
Zkoušela jsem jí vysvětlit, že cesta umělého oplodnění je náročná finančně, emočně i zdravotně. Vykládala jsem, že se jedná o velmi masivní zásah do organismu ženy a dokonce se naskýtají otázky etické legitimity takového postupu. Téměř vždy totiž dochází  k usmrcení několika zárodků a vybrán bývá jeden, dva nebo tři. I toto množství se později v procesu jejich vývoje „reguluje“ a vybere se z nich jeden nebo dva. Nakonec jsem musela položit ty otázky: „Kdy začíná být zárodek člověkem? A kdo rozhodne, které z dětí zůstane naživu a které bude usmrceno? Vždyť je to vražda! Jak by ses mohla podívat Bohu do očí?“
Tereze se to ovšem nelíbilo. Obvinila mě z nepřejícnosti. Tvrdila, že zná manželský pár, který po mnoha letech snažení touto cestou dítě počal, a nyní jsou velmi šťastní. „Nemůžeš do všeho tahat tu svoji víru,“ vytkla mi nakonec. Nechtěla jsem se nechat: „Ale tak to přece je, že nemůžeš mít v životě úplně všechno, ne? Copak tobě to připadá v pořádku, že za život jednoho miminka zaplatíš životem několika dalších? Copak každý prostředek je legitimní  k tomu, abys dosáhla svého a byla šťastná právě tím způsobem, kterým chceš?“ Jenže Tereza také nesouhlasila: „Přece nemůžeš kvůli víře odsuzovat vědecké výdobytky, kvůli kterým k nám jezdí z celého světa.“
Povzdechla jsem si. Jak to říct? Když jsem nevěděla, že při umělém oplodnění několik pokusných dětí zemře, nic mi na tom nevadilo a připadalo mi to jako skvělá věc. Jenže od té doby, co to vím (a já věřím, že dítě je člověkem od splynutí spermie a vajíčka), nemohu s touto metodou vnitřně souhlasit. Chápu touhu po dítěti, ale právě bolest je často tím, co obrušuje náš charakter. Podle mého názoru je řešením bezdětnosti adopce.
„Teri, když někdo nežije podle toho, čemu věří, tak vlastně nevěří. Víra bez skutků není žádná víra. Takže pokud věřím tomu, že potrat v jakémkoli časovém stádiu je zabití, nemohu nic takového schvalovat.“ A v tom jsem si vzpomněla na článek, který jsem před pár dny četla v kterýchsi novinách. „To si poslechni: Oni tam popisovali případ dvacetitýdenního plodu, který po potratu žil ještě dvacet čtyři hodin. Pak ho mezi biologickým odpadem nalezl zřízenec uklízející operační sál. Okamžitě byly zahájeny složité operace k udržení života toho dítěte. Houf lékařů kmital kolem malinkého člověka. Najednou už to nebyl shluk buněk ale dítě. Nakonec se nepodařilo udržet ho naživu. Ale řekni mi, co způsobilo rozdíl v přístupu lékařů?“ No a tehdy mi Tereza řekla to o fanatismu a zlé nepřejícnosti.
Netroufám si odsuzovat nikoho, kdo svou neplodností trpí. Sama děti mám a pamatuju si, jak jsem po nich toužila. Ale je mi jasné, že ani umělé oplodnění člověka neučiní šťastným. Ten, kdo dokáže najít štěstí v tom, co má, ten může být opravdu šťastný.