Včera jsem dvě hodiny seděla na domovní schůzi. Celou tu dobu jsme řešili úklid chodby. Kuřáci totiž bez rozpaků odhazují nedopalky na zem před domem i na chodbě. Vadí to všem, kuřákům i nekuřákům. Po mnoha stížnostech jsme se sešli, abychom tu záležitost vyřešili.
Různí sousedé navrhovali různá řešení. Jedna starší dáma prosazovala připlatit za častější úklid chodby. Tvrdila, že když se bude jednou týdně zametat a vytírat, jak je tomu dosud, ale k tomu ještě navíc jednou zametat, situace se radikálně zlepší. Někteří s jejím návrhem souhlasili, jiní namítali, že rozhodně nebudou platit za ty, kdo dělají v domě nepořádek. Leda, že by kuřáci platili za úklid víc než nekuřáci. V bouřlivé diskuzi se pak kuřácké křídlo rozdělilo na dva tábory. Jedni bouřlivě nesouhlasili, druzí se pokoušeli spočítat, na kolik by je zvýšení poplatku asi mohlo přijít.
Jiná dáma plánovala rozmístění popelníků. Navrhovala, kde by mohly na chodbě stát, a vymýšlela služby, kdo by je vysypával. Jeden starší soused s pověstí domácího kutila se rozněžnil nad dávnou vzpomínkou na měděné úchyty, nebo co to bylo, na něž pánové odkládali doutníky u vstupu do některých úřadů. Představoval si, že by třeba něco podobného mohl zkonstruovat také ke vstupu do našeho domu. Ale na to se ozvaly hlasy křídla nekuřáků a namítaly, že cigarety v popelnících páchnou a že by rozhodně popelníky nevysypávali, neboť nekouří.
Diskuze byla velmi košatá, neboť každý se cítil kompetentním zasáhnout do debaty a k tématu se vyjádřit. Hovor bobtnal různými osobními postřehy o kouření, pikantními příběhy z mládí i vyprávěním rodinných kuřáckých historek. Došlo i na osobní útoky, jak to tak chodí, hovoří-li spolu lidé odlišných názorů a nesmiřitelných postojů. Pomalu jsem se v tom ztrácela. Po dvou hodinách už jsem si nepamatovala, co kdo původně navrhoval, a jak se ten návrh v průběhu debaty změnil. Navíc jsem viděla, že nic z toho vlastně není řešení problému, kvůli němuž jsme se sešli.
Cítila jsem se unavená, hladová a začínala jsem být i trochu nervózní z pomyšlení, že tu ztrácím čas. Doma mě čekalo plno práce... Do háje s kuřáky i jejich vajgly! Měla jsem plné zuby popelníků, úklidů i poplatků. Pořád tu řešíme následky něčího nedisciplinovaného chování, místo abychom se zaměřili na příčinu. Co je příčinou rozházených cigaretových nedopalků po zemi a zápachu na chodbě? Přece kouření! Navrhla jsem zákaz kouření na chodbě a ve všech společných prostorách domu. Můj návrh odhlasovali všichni, kuřáci i nekuřáci. Asi už toho měli po dvou hodinách řečí taky dost.
Ráno jsem pak seděla u stolu a mžourala do novin. Cítila jsem se hrozně nevyspalá. Snažila jsem se večer dohnat ztracený čas a stihnout udělat všechno, co jsem si naplánovala. Do postele jsem se dostala skoro o dvě hodiny později a dnes jsem se pořád nějak nemohla probudit. Prohlížela jsem si nadpisy článků v denním tisku a dumala jsem o tom, jak často nesmyslně řešíme následky místo příčin, dlouze řečňujeme, vynakládáme spoustu peněz a ztrácíme marně čas.
Zaujal mě článek o viru rakoviny děložního čípku, který se šíří při sexu a napadá muže i ženy. Začetla jsem se do úděsné statistiky, podle níž spousta lidí následkem nákazy umírá. Tahle forma rakoviny je jediná, proti níž je možné dát se očkovat. Je to ovšem drahý špás. U nás jedno očkování stojí deset tisíc. Přitom předseda České gynekologické a porodnické společnosti ve stejném článku o několik řádků níže tvrdí, že toto očkování nemá smysl tam, kde jsou si v páru oba stoprocentně věrní. To je teda něco! Vždyť to je zase řešení následků místo příčiny! Tolik vynaložených peněz na ochranu před následky, a přitom řešení příčin by mohlo být zadarmo. No na každý pád my u nás doma za tohle očkování rozhodně ušetříme.
Odložila jsem noviny a šla se chystat do práce. Kéž by šlo víc věcí zařídit tak snadno, jako včera večer na naší domovní schůzi.
