KONZERVATIVNÍ LISTY

Na jistých lidech, kterým někteří říkají vědci a já jim říkám materialisté, kritizuji, že pořád používají mythologii. Polovina z toho, co říkají, je tak pravdivá, až jsou to banality a druhá polovina je tak nepravdivá, až je to průhledné. Své otřepané fráze i falešné nároky ovšem halí do složité nádhery legendárních a alegorických obrazů. Četl jsem, co v nějakém pojednání o darwinismu napsal jeden z posledních přežívajících darwinistů: „Jak zjistil Malthus, mezi jedinci všech druhů se odehrává soutěž v zápase o přežití a Příroda vybírá jedince, kteří variují nejúspěšnějším směrem.“ Nu, když lidé ve starých náboženstvích říkali, že Bůh si vyvolil národ a povolal proroka, alespoň tím něco mysleli a to, co říkali, mysleli vážně. Mysleli tím, že bytost schopná myslet a obdařená vůlí obojí použila při aktu volby. Kdo ale je Příroda a jak ona, on, či ono dokáže vybrat kohokoliv či cokoliv? Jediné, co ve skutečnosti autor říká je, že se jistí jedinci objevují, když jsou jiní vyhlazeni. Asi sotva potřebujeme Darwina či darwinisty, abychom se tohle dozvěděli. Ovšem Příroda, která vybírá ty, kdo variují nejúspěšnějším směrem, neznamená vůbec nic, leda tolik, že úspěšní mají úspěch. Jenže celá tahle kruhem dokazovaná banalita je obklopena mythologickým mračnem uvedením mythologické bytosti, kterou dokonce i sám autor považuje za mýtus. Čtenáře má ovlivnit a zmást představa ohromné kamenné bohyně zasedající na horském trůně ukazující na konkrétní žábu nebo konkrétního zajíce a hromovým hlasem diktující, že tenhle a právě jen tenhle kus má přežít. Všichni víme, že (prozatím) přežije a pak se pyšníme tím, že dokážeme zopakovat obyčejný fakt, že přežil padesáti rozmanitými a květnatými způsoby: že byl cenný pro přežití, že byl přirozeně vybrán k přežití, nebo že přežil, protože byl nejlépe uzpůsobený k přežití, nebo že mu velký zákon Přírody o přežití nejschopnějších přísně nakazoval přežít. Kritici náboženství říkávali, že jeho tajemství a mystéria byly jen šarády a maškarády, ale tyhle věci jsou maškarádami ve zvláštním a konkrétním smyslu slova. Jsou to věci předkládané důvěřivým shromážděním věřících kněžími, kteří vědí, že to jsou maškarády. Je nemožné dokázat, že by kněz věděl, že v jeho svatyni není žádný bůh, nebo že v jeho orákulu není pravdy. Víme však, že materialisté vědí, že neexistuje žádná zhýčkaná a vybíravá dáma jménem Příroda, která ukazuje prstem na žábu.
Konkrétní případ, na který byla tahle mythologická metafora použita, je samozřejmě jiná věc. Je to věru věc, která v různých dobách obsahovala hodně z tohoto prvku materialistické mythologie. Abychom poznali, jakou pravdu ve skutečnosti obsahovala, museli bychom se vracet ke staré darwinovské debatě a to teď vůbec nemám v úmyslu. Mohu ale jen mezi řečí podotknout, že tahle představa Přírody jak něco vybírá a volí je obzvláště neslučitelná se vším, co lze říci ve prospěch jejich vlastní věci a že už samo jméno přirozeného výběru je to nejnepřirozenější označení, které pro to lze zvolit. Jejich hlavní a jediný argument přece je, že vše se děje, v běžném lidském slova smyslu, náhodou. Spíš bychom měli mluvit o shodě náhod a někteří z nás to považují za hodně neuvěřitelnou shodu náhod. Tak či onak, celá ta věc stojí na tom, že jeden čtvernožec měl náhodou dlouhý krk a náhodou žil zrovna tehdy, když bylo zapotřebí dosáhnout na vyšší keř nebo strom. Když se tyhle náhody nahodile přihodily asi tak stokrát po sobě, pokaždé přesně stejně, můžete takovým postupem proměnit nějakou ovci v kozu nebo žirafu. Zda je to pravděpodobné nebo ne, je jiná otázka. Ovšem celý darwinovský argument spočívá v tom, že to není příroda, o nic víc než Bůh nebo kdokoliv jiný, kdo by vybíral, ale že se to tak prostě přihodí. Nemohli by tedy materialisté ovládat svůj rétorický a romantický sentiment alespoň do té míry, aby se obešli bez neustálého odkazování na Přírodu? Mohli bychom se dohodnout, že my na chvíli odložíme svou theologii, pokud oni nechají být svou mythologii?
Mythologické návyky se ovšem neomezují zcela a výlučně na vědce, ba ani na materialisty ne. Mythologie tohoto druhu je jaksi obecně rozptýlena po celém moderním světě. Populární formou mythologie je metafora. Jisté řečové obraty jsou pevně zachyceny v moderní mysli zrovna tak, jako byly bajky o bozích a nymfách pevně zachyceny v myšlení pohanského starověku. Je až zarážející, jak často, když někoho oslovíme čímkoliv, co se jen podobá ideji, odpoví nám nějakou zavedenou metaforou považovanou za vhodnou pro takovou příležitost. Když mu řeknete, že dáváte přednost principu cechu před principem trustu, nebude se bavit o principech. Můžete se spolehnout, že odpoví „Přece nemůžete otočit hodiny zpět,“ se spolehlivou jistotou tikajících hodin. Tohle je velmi krajní případ mentálního zhroucení, které doprovází upadnutí do metafory. Člověk totiž svou vlastní věc chápe z čiré lásky k metafoře. Možná nemůžete vrátit čas, ale hodiny obrátit zpět ano. Kdyby mluvil o abstrakci zvané čas byl by v lepší pozici, ale všepohlcující chuť pro řeč v obrazech ho nutí mluvit o hodinkách. Skutečná otázka, o níž tu jde, samozřejmě nemá nic společného ani s hodinami, ani s časem. Jde tu o to, zda jisté obecné principy, jimiž se lidé v minulosti řídili a možná také ne, mají být stejně dodržovány i v budoucnu. Vtip je ovšem v tom, že dokonce i člověk, který si myslí, že nemůžeme rekonstruovat a obnovit minulost, může jen stěží rekonstruovat svou větu jinak, než v této obrazné podobě. Bez svého mýtu či bez své metafory je ztracen.
Další spousta metafor se odvozuje od fenoménu jitra, nebo faktu, že slunko vychází, respektive (v pokorné omluvě se plazím před muži vědy) vypadá, že vychází. Je to naprosto přirozená metafora pro básníky nebo vlastně pro všechny lidi v tom ohledu, v němž jsou všichni lidé mystiky. Je jistě pravda, že ve všech těchto přirozených věcech, jimiž imaginace rozumí jemněji a důkladněji než rozum, je obsaženo tajemství. Nechovám ani žádné opovržení ani vůči mythologii posuzované a chápané jako mythologie. Pokud ale chceme vědět, co chce někdo udělat, pokud se zeptáme volnomyšlenkáře, co si myslí a proč si to myslí, pak je to trochu únavné a otravné, pokud se dozvíme, že očekává Úsvit, nebo že se zrovna věnuje zpívání Písní před úsvitem. To je pak člověk v pokušení odseknout, že Jitro není vždy tak docela příjemná záležitost a to ani pro ty lidi ne, kteří se věnovali svobodnému myšlení o společnosti v níž žijí. Člověku se může stát, že ho za úsvitu zastřelí.
Ani na chvíli si samozřejmě nemyslím, že bychom se měli bez mýtů a metafor úplně obejít. Sám je užívám neustále a budu to dělat i nadále. Myslím si ale, že si musíme všichni dávat pozor, abychom je nepoužívali jako náhražku rozumu.