KONZERVATIVNÍ LISTY

Na konci padesátých let bratři Mašínové a Milan Paumer popsali svou dramatickou cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami těch, jejichž jména se stala symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu.

V těchto dnech vychází kniha Ctirada Mašína, Josefa Mašína a Milana Paumera Cesta na severozápad, popisující jejich dramatickou cestu do Západního Berlína. V knize, na kterou společnost čekala plných padesát let, detailně popisují svoji cestu za svobodou, kterou podnikli se svými dvěma přáteli s cílem vstoupit na Západě do americké armády, aby bojovali za svobodu svého národa. Jak mi osobně potvrdil Ctirad Mašín, text jejich rukopisu (v knize publikovaný na sudých stránkách), sepsaný po jejich propuštění z americké armády, je jedinou autorizovanou verzí jejich odboje.

Předchozí díla
Takto sepsaný záznam se stal podkladem pro mnohé články i knihy o odboji jejich skupiny, nicméně mnozí si mnohá fakta libovolně přizpůsobovali  a pouť žádného z textů ke čtenářům nebyla snadná.
Ota Rambousek svou knihu Jenom ne strach sepsal jako záznam vyprávění Ctirada Mašína a zřejmě nejvíce ze všech ostatních, kteří o „Mašínech“ psali, se držel nejvíce držel historické pravdy. Kniha, vydaná Nezávislým tiskovým střediskem (Praha, 1990) je však značně zkrácena proti původní verzi. Ta měla původně vyjít ve Škvoreckého nakladatelství v Torontu v omezeném rozsahu 150 stran, avšak po dlouhých průtazích nakonec nevyšla, údajně z obavy vydavatele, aby neohrozil své nakladatelství. Ale důvody pravděpodobně byly jiné, jak vyplývá z publikované korespondence vydavatele a Oty Rambouska se Ctiradem Mašínem. Korespondence mnohé napoví o názorech levicové emigrace i levicových intelektuálů doma. Mnoho faktů o tehdejších událostech také muselo býti vypuštěno, neboť totalitní režim tehdy ještě existoval a uveřejnění detailních skutečností mohlo ohrozit řadu lidí v ČSSR i v NDR, kteří odbojářům na útěku pomáhali.
Dalšími publikacemi byly kniha historika Jana Němečka Mašínové, zpráva o dvou generacích (Torst, Praha, 1998) a román Jana Nováka Zatím dobrý (Petrov, Brno, 2004). Dále pak kniha Zdeny Mašínové Čtyři české osudy (Paseka, Praha, 2001) a především kniha Barbary Mašínové Odkaz. Pravdivý příběh bratří Mašínů. Autorka, dcera Josefa Mašína, absolventka Yaleho university, zpracovala knihu založenou na důkladném zpracování historických dokumentů z archivů Spojených států, Anglie, Německa a České Republiky a díky Dr. Vojtěchu Mastnému a paní Hermině Prügger částečně i z archivů sovětských. Kniha Barbary Mašínové (Mladá Fronta, Praha, 2005) je z hlediska historického ze všech dosud vydaných knih na toto téma nejpřesnější, především proto, že je podložena důkladným studiem archivních materiálů i výpovědí vlastních účastníků popisovaných událostí.
Cesta na severozápad je žádoucím vyvrcholením těchto předchozích publikací. Je velmi cenným svědectvím i pozoruhodným dobovým dokumentem, ale také strhujícím literárním dílem. Navíc obsahuje autentické vzpomínky účastníků skupiny, kteří jsou symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu, ale i v sousedním východním Německu. Kniha je důležitým historickým dokumentem pro zhodnocení doby a  jediným skutečně autentickým zdrojem informací o činnosti skupiny bratří Mašínů.

Něco navíc
Kniha obsahuje historickou studií z pera historika Tomáše Bursíka s doslovem Milana Hulíka, hodnotící činnost skupiny odbojářů z hlediska historického a právního. Přílohou je také fotodokumentace, obsahující jednak dosud nepublikované fotografie a archivní dokumenty, jednak i známé, v minulosti již publikované dokumenty, vztahující se k činnosti skupiny. Důležité jsou informace i o činnosti čsl. důstojníků, přátel jejich otce, kteří byli připraveni v případě vypuknutí třetí světové války bojovat za svobodu. Je jen škoda, že dokumentů nemohlo býti publikováno více.
Velký dík patří i nakladatelství ACADEMIA a jmenovitě jeho řediteli za vydání této knihy, která patří mezi ty nejzávažnější, které toto nakladatelství kdy vydalo.

Právo na vzpouru – povinnost vzbouřit se
Kniha jistě znovu vyvolá otázky, zda jednotlivec má právo se postavit i se zbraní v ruce proti totalitní moci a jak takovou činnost posuzovat.
Na tyto otázky jsem se snažil dát odpověď již svým vystoupením na Veřejném slyšení v Senátu Parlamentu ČR 16.6.2004, které bylo věnováno právě skupině bratří Mašínů. Ale čtenář nalezne odpověď především v Zásadách mezinárodního práva přijatých Valným shromážděním OSN 177/II Komise pro mezinárodní právo č. 2 z r. 1950, kde se uvádí, že „(i) každý kdo spáchal čin, zakládající zločin podle mezinárodního práva, odpovídá za tento čin a podléhá trestu; (ii) jestliže někdo o své vůli (svobodně) vstoupí do jakékoliv organizace, pravidelně ji podporuje členskými příspěvky, ztotožňuje se s jejím politickým programem, zásadami, metodami a stylem práce, nemůže býti, je-li svéprávný, nezodpovědný za činy, které tato organizace provádí. Míru odpovědnosti musí v daných případech určit objektivní soud.”) a v přijatém „Zákoně o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu”.
Jako precendens je možno uvést známý případ smrti gen. Luži za Druhé světové války, kterého zastřelili protektorátní četníci, kteří „také jen“ konali svou službu a své povinnosti, na které přísahali, stejně jako příslušníci Bezpečnosti a milicí v případě bratří Mašínů v 50. letech. Partyzáni v čele se synem gen. Luži policejní stanici přepadli a četníky pro výstrahu postříleli. Atentát na Heydricha také není jednoznačně uznáván. Heydrich plánoval likvidovat celý český národ. Je otázkou, zda by při provádění tohoto plánu nebylo mrtvých daleko více, než po násilných akcích gestapa a SS následujících po atentátu.
Nabízí se otázka, zda byli partyzáni v případě potrestání protektorátních četníků vrahy? Nezabránil strach z jejich činu udavačství českých občanů? Nezachránili tím mnoho lidských životů českých občanů? Byli Gabčík, Kubiš a všichni jejich spolupracovníci, kteří se podíleli na smrti Heydricha, včetně generála Františka Moravce, vrazi? Kdyby se několik statečných jednotlivců nepostavilo se zbraní v ruce německé totalitní moci, tak Československo by nebylo mezi vítězi nad Německem, ale mezi poraženými. Bylo rozhodnutí o kapitulaci v roce 1939 správné? Ukořistěnými čs. zbraněmi bylo během spojeneckého vylodění v Normandii zahubeno více lidských životů než během války v Protektorátu Čechy a Morava po atentátu na Heydricha. Navíc důsledkem ústupků v letech 1939 a 1945 pak bylo i 40 let totality komunismu v Československu, a následkem toho více než 10 000 mrtvých a několik set tisíc vězněných v komunistických koncentrácích. I zde čtenář najde jisté souvislosti s činy bratří Mašínů a jejich skupiny. Neukázali totalitní moci u nás i v NDR, stejně tak jako odbojové skupiny za Druhé světové války, že se perzekuce českých demokratů nevyplácí? Nezachránili také oni svými činy řadu lidských životů u nás, ale i v NDR a v dalších zemích socialistického bloku?

Cena svobody
Dnes nesmíme zapomínat na strašnou cenu, kterou bylo třeba zaplatit za obnovu svobody. Za naši svobodu řada našich významných občanů zaplatila životem. Jen malá hrstka našla odvahu se státnímu násilí – nacistickému a komunistickému – postavit se zbraní v ruce, jak je k tomu vedlo jejich vlastenectví.
Vlastenectví a národní hrdost, vedoucí k vytváření dobrovolných národních institucí, jako byl Sokol a Skaut, jsou tou nejlepší přípravou pro fungující demokracii. Z tohoto hlediska je třeba také hodnotit činnost skupiny „Tří králů“ za II. světové války – důstojníků čsl. armády Josefa Balabána, Josefa Mašína a Václava Morávka a jejich spolupracovníků, bratra Zdeny Mašínové mjr. Ctibora Nováka, vojáka, který umístil bomby v Gőringově ministerstvu letectví a v budově říšského policejního ředitelství, aby jej nakonec komunisté popravili spolu s Václavem Švédou                                a  Zbyňkem Janatou – a mnoha dalších. Patří k nim i jejich následovníci v 50. letech, jako např. skupina vojáků v čele s kpt. Karlem Sabelou a mjr. Miloslavem Jebavým (kteří plánovali vojenské povstání a v roce 1949 pak spolu s dalšími popraveni), skupina Černý lev 777 Jiřího Řezáče, Jaroslava Sirotka a Bohumila Šímy a další.
Za demokracii a svobodu se musí vždy bojovat. Zrada jednoho přátelského státu má za následek ztrátu vlastní svobody i ztrátu svobody celého kontinentu, jak jsme byli svědky dvakrát v minulém století. To platí i dnes v případě Gruzie, Izraele a dalších států na Kavkaze, Středním východě, Korejském poloostrově, v jihovýchodní Asii, Africe i jinde.
Proto názory nacistických zločinců, hájících se před Norimberským soudem, že oni nikoho osobně nezabili a podobně i názory pánů JUDr. Rychetského a JUDr. Jičínského, že Miloševič, ani Gottwald nikoho osobně nezabili, nemučili, ani nevyšetřovali, nežalovali či neodsoudili, jsou zvrácené a pro budoucnost národa nebezpečné. Vždyť ani Hitler nikoho osobně nezabil, nemučil, nevyšetřoval ani neodsoudil.
Každý, kdo spolupodepisoval rozsudky nad nevinně odsouzenými politickými vězni, případně jako právník vytvářel zákony, umožňující tyto zločiny páchat, je stejný vrah, jako ten, kdo vraždil ve věznicích či na státních hranicích - i jako ten, kdo vraždil pro osobní zisk či v důsledku své morální zvrácenosti, případně i jako ten, kdo jako člen represivních složek státu, milicí nebo jako „bezpečnostní technik“ v průmyslových závodech pracoval jako „úderná pěst“ dělnické třídy.
Hodnocení obou totalit však nemohou provádět historici – bývalí členové politických a represivních organizací těchto režimů. Aby historie nebyla zkreslena, musí být minulost historiků v období obou totalit zcela jasná a přesně definovaná!

Dějiny nekončí
Z dějin známe řadu případů, kdy bohaté a vyspělé civilizace podlehly primitivnějšímu nepříteli a zanikly, neboť nepřítel dokázal odhalit jejich systémovou slabinu a dovedl ji využít. Zkušenosti Churchillovy, Thatcherové a Reaganovy zásadové politiky nás poučují, že totalitní režimy jsou v podstatě zbabělé a rozhodné politiky se obávají. Politika usmiřování v roce 1938, snaha o pochopení protivníka za F.D. Roosevelta na konci II. světové války a později za prezidentů Kennedyho, Johnsona, Cartera a Clintona, zavedla demokratický svět do nutnosti nového zbrojení, neboť protivník si tuto politiku vždy vykládal jako slabost. Proto také současná Obamova politika budí tak velké obavy z budoucnosti. Snadno se slibuje i ustupuje, napravit chyby a vzniklé ztráty pak vyžaduje enormní úsilí demokratických států a vynaložení značných finančních prostředků. Bohužel levicoví intelektuálové se budou těchto chyb stále a stále dopouštět a snad nikdy se z minulost nepoučí.
Všechny tyto otázky a mnoho podobných otázek znovu vyvolává právě vydaná kniha Cesta na severozápad. Na řadu z nich dává i zodpovědnou odpověď …

Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer (editoři Petr Blažek a Olga Bezděková): Cesta na severozápad
nakladatel: Academia, Praha 2010
ISBN: 978-80-200-1830-4
formát: 440 stran, 156 × 200 mm, vázaná