"Zdá se, že tu souběžně probíhají dva procesy. Historický vývoj v politické a ekonomické oblasti je progresivní, ubírá se jasným směrem a na konci dvacátého století dospěl k liberální demokracii jakožto jediné životaschopné alternativě pro technicky vyspělou společnost. V oblasti sociální a morální je však cyklický-v průběhu života několika generací je společenský řád tu na vzestupu, tu na sestupu. Nic nezaručuje, že se bude vracet do vzestupné fáze tohoto cyklu. Naší jedinou nadějí j úžasná vrozená schopnost rekonstruovat rozvrácený společenský řád. Na úspěchu této rekonstrukce závisí, zda bude šipka dějin mířit vzhůru."
Jsem už starší člověk a několik desítek let se zajímám o vztah víry, morálky a lidské společnosti. Jsem přesvědčen, že v křesťanství nejde v prvé řadě o záležitosti tohoto světa, ale o svět věčný, neviditelný. To však neznamená, že by křesťanská víra byla "zásvětnická" a netýkala by se každodenního života. Jakkoli je hlavním úkolem křesťanů zvěstovat Kristovo neviditelné království, k zodpovědnosti křesťana patří i pečovat o tento svět.
Jsem přesvědčen, že to nejlepší, co může západní společnost nabídnout, má křesťanské kořeny. Byli to křesťané, kdo prosadili zrušení otroctví i kdo zahájili cestu k zrovnoprávnění žen. Byl to křesťanský západ, který objevil blahodárnost oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. A byli to - kupodivu - západní křesťané, kdo vymyslel i odluku církve od státu (nikoli proto, jak se dnes soudí, aby byl stát chrátněn před církví, ale aby byla církev chráněna před státem...). Byl to křesťanský světonázor, který odbožštil přírodu a umožnil tak vědecké bádání. A bylo to rovněž křesťanství, co vydatnou měrou přispělo ke zjemnění mravů.
Od doby, kdy Západní civilizace začala své křesťanské kořeny opouštět, vidíme i značné zhrubnutí mravů. Po celý dospělý život jsem se zabýval otázkou vlivu různých křesťanských směrů na lidskou společnost a rovněž otázkou, co by se muselo stát, aby se mravy opět zjemnily.
Knihu Francise Fukuyamy jsem uvítal, neboť mnohé z toho, co jsem jen tušil, statisticky dokládá. Přitom Francis Fukuyama nepíše z křesťanského hlediska; snaží se být nestranným pozorovatelem a badatelem. V první - nejdelší - části své knihy popisuje, co se vlastně stalo: Na základě příslušných statistických dat ukazuje, jak se začala rozpadat rodina, jak se začala z mezilidských vztahů vytrácet důvěra a jaké to mělo a má důsledky. Klíčovým termínem je "sociální kapitál"; takto Fukuyama označuje důvěru mezi lidmi a jejich chování v mezilidských vztazích a ve společnosti. Nedá se kvantifikovat penězi jako "opravdový" kapitál; přitom ale významnou měrou spolurozhoduje o blahobytu národů. (Českou republikou se Fukuyama ve své práci nezabývá; dle mého názoru je Česká republika čítankovým příkladem země, jež má téměř všechny předpoklady k dlouhodobé prosperitě, ale jediné, co jí chybí, je právě sociální kapitál.)
Druhá část Fukuyamovy knihy se týká otázky, odkud se berou společenské normy a jak fungují. Třetí - nejkratší - je nazvána "Velká rekonstrukce". Fukuyama je přesvědčen, že Velký rozvrat, k němuž docházelo nejvíce od šedesátých do osmdesátých let minulého století, se v devadesátých letech zpomalil, ne-li zastavil (přinejmenším ve Spojených státech). Rekonstrukci společenského řádu považuje za možnou a nemyslí si, že nutně musí vyrůstat z náboženských kořenů, byť celkově hodnotí přínos náboženství kladně a domnívá se, že i při budoucí rekonstrukci sehraje náboženství pozitivní úlohu: "Náš svět dosud není natolik moderní a sekularizovaný, abychom se obešli bez náboženství. Stejně tak ale není natolik chudý na přirozené morální zdroje, abychom museli čekat na spasitele" (str. 290).
Já se domnívám, že bez náboženství to nepůjde. Samozřejmě vím, že náboženství může sehrávat i úlohu negativní; stačí se podívat na rozvrat v islámských zemích nebo na bídu těch částí Itálie, kde vládne mafie. Jsem tedy dalek tvrzení, že samo náboženství vede za všech okolností ke společensky pozitivním výsledkům. Záleží předně na tom, jaké. Nicméně na rozdíl od Fukuyamy se domnívám, že morálka, která se bortí s nárůstem atheismu a agnosticismu, se nepovznese bez ryzího náboženského probuzení. Mohu ale s klidným svědomím říci, že bych se rád mýlil. Samozřejmě toužím po náboženském probuzení, ale neměl bych žádný důvod se zlobit, kdyby sociální kapitál začal narůstat i bez přispění mně drahého křesťanství. Pokud k tomu dojde a pokud se toho dožiji, budu se z toho radovat a uznám, že jsem se mýlil. Zatím Fukuyama nepřinesl dostatečné doklady, abych svůj názor opustil.
Fukuyama pochopitelně rozlišuje jen ve velice hrubých rysech katolictví, protestantismus a evangelikální křesťanství. Těžko mu to vyčítat. Celkově vzato lze říci, že "velký rozvrat" postihl většinu původně křesťanských zemí více než kultury dálného Východu. Manželství se ukázalo být stabilnější v Japonsku a Koreji než v původně křesťanské Americe a Evropě. Fukuyama jen nadhazuje určité teze, proč tomu tak je; jejich rozbor přesahuje meze této recenze.
V určitých bodech mě Fukuyama velice obohatil. Kupříkladu dnes bývá ve zvyku mluvit s despektem o "viktoriánské morálce" či dokonce "viktoriánské prudérii". Fukuyama přesvědčivě (i statisticky) dokládá, že toto období zaznamenalo značný nárůst sociálního kapitálu jak v Británii, tak ve Spojených státech. Začalo totiž jako reakce na nesmírnou morální i materiální bídu spjatou s násilím a alkoholismem. Dovolím si ocitovat delší pasáž: "Dnes touha po ctihodnosti budí posměch a považuje se za projev nesnesitelného měšťáckého konformismu, v první polovině devatenáctého století, kdy zdvořilost nebylo možno brát za samozřejmou, však měla velký význam. Naučit lidi třem buržoazním ctnostem - čistotnosti, dochvilnosti a zdvořilosti - bylo v době, v níž se všech tří nedostávalo, nesmírně důležité." (str. 280).
Kniha je psána dosti poutavě a je přístupná i lidem bez rozsáhlého humanitního vzdělání. Obsahuje obsáhlou bibliografii a dobře zpracovaný poznámkový aparát. Původní název zní "Great Disruption". Kvalitní překlad pořídila Alena Faltýsková. Knihu vydalo nakladatelství Academia v roce 2006 a má 375 stran.
