KONZERVATIVNÍ LISTY

Richard Pipes se narodil roku 1923 na polské straně rozděleného Těšína v rodině asimilovaného židovského podnikatele. Dětství a mládí prožil ve Varšavě odkud jeho rodina odešla po okupaci Polska v říjnu 1939 a dostal se přes Itálii do USA. Zde vystudoval vysokou školu a v roce 1950 získal doktorát na Harvardově univerzitě, kde až do roku 1996 působil jako vysokoškolský pedagog. V letech 1981-1982 působil jako poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana pro Sovětský svaz a východní Evropu. Publikoval velké množství knih věnovaných historií Ruska, Sovětského svazu i ruské revoluci v roce 1917.

Ta kniha mi ležela na polici několik měsíců, než jsem po ní sáhl. A jakmile jsem odfouknul prach a začetl se, nedal jsem ji v podstatě z ruky dřív, než jsem byl na konci. A i poté jsem listoval zpět a některé pasáže četl znovu. Proč? Ta kniha by se totiž rozhodně v současných poměrech dala nazvat jako „mýtoborecká“. V každé kapitole totiž čtenář narazí na velmi zajímavé postřehy, zážitky a závěry. Kniha je navíc psaná svižným, čtivým tempem, které ukazuje autorovu schopnost pojmenovat a vystihnout to podstatné.
Vše začíná v předválečném Polsku  a hned zde autor boří mýty, které panují kolem období známého jako Pilsudského diktatura. Nejenže se dle jeho zážitků o diktaturu nejednalo, ale navíc autor, sám Žid, rozmetává populární tvrzení o údajném silném antisemitismu, který měl tehdy v Polsku panovat. Rozhodně neobvyklé postoje zaujímá také k začátku války a bojům polské armády s Němci.
Poté, co se jeho rodině podařilo za dramatických okolností emigrovat do Spojených států, líčí autor svoji službu v americké armádě. I na toto prostředí pohlíží, na základě svých vlastních zkušeností, jinak, než bývá dnes obvyklé, a to jak mezi příznivci USA, tak jejich odpůrci. Ale to kniha teprve začíná nabírat na obrátkách.
Prostřednictvím autorovy analýzy rozdílů mezi evropskou a americkou mentalitou se čtenář dostává do jednoho z center akademického světa, na Harvard. Popis reálií této prestižní školy, kde autor posléze působil jako vysokoškolský pedagog, opět strhává cudný závoj a tím spíše pak vyniká roztrpčení nad zbabělostí a pokrytectvím kolegů, kteří se v „revolučních“ 60. letech nedokázali postavit svým studentům, zmítaným propagandou. Což logicky vyústilo v  úpadek respektované univerzitní instituce, který autor rozhodně nezatajuje.
Boření mýtů pokračuje i dále, snad v ještě větší míře. Autorovým hlavním zájmem jsou totiž dějiny bolševické revoluce a Sovětského Ruska. Zde se Pipes stává téměř disidentem, neboť vyslovuje teze, které jsou pro levicové intelektuální kruhy tehdejšího demokratického světa naprosto nestravitelné. Mnohá jeho tvrzení, doložená pečlivým studiem a bádáním, z něj dělají černou ovci v tehdejší obci amerických i evropských historiků. Jeho kritika kolegů, které označuje za historické revizionisty, neboť zamlčují a idealizují realitu sovětského komunismu a „zapomínají zmiňovat“ miliony mrtvých, které komunismus ve své zemi navršil, z něj dělá autora, kterého akademičtí souputníci zavrhují stejnou měrou, jakou jej nenávidí. Například pro levici naprosto nesnesitelné tvrzení, že nacismus by nevznikl, kdyby nebyla ruská revoluce  a nevznikl Sovětský svaz, naznačuje, jaký vztah k jeho dílům měl svého času samotný SSSR.
V letech 1981-1982 se Pipes stává poradcem amerického prezidenta Ronalda Reagana pro otázky Sovětského svazu a východní Evropy. Zásadní měrou se podílí na Reaganově politice vůči komunismu a pro své postoje logicky dostává punc „jestřába“. Ale nenechme se mýlit. Jeho vhled a racionální pohled demýtizuje i Bílý dům a reaganovskou administrativu, kterou mívají  občas sklon glorifikovat mnozí konzervativci. Stačí krátký citát: „Jako většina vzdělaných lidí jsem se domníval, že vysoká politika je výsledek pečlivého induktivního procesu, při němž jsou všechny dostupné informace předávány nahoru vládě, tam jsou kriticky analyzovány, přičemž se berou v úvahu všechna možná pro a proti tak dlouho, až je možné rozhodnout. Skutečnost byla, jak se ukázalo, úplně jiná...“, a je jasné, že autor si nebere servítky ani vůči svým bývalým zaměstnavatelům z Bílého domu.
Také autorovy postřehy ze setkání  s mnoha vlivnými lidmi, jako byl Michail Gorbačov a poté i Boris Jelcin, ale stejně tak třeba Andrej Sacharov, Jelena Bonerová a další ruští disidenti, jsou velmi zajímavé. Autor navíc tyto osobnosti potkal a viděl v takových situacích a takovou optikou, jakou na ně můžeme nahlížet jen málokdy.
To ale zdaleka není vše, co si čtenář z tohoto pozoruhodného textu může odnést. Jde jen o letmé prolistování mimořádné knihy, která patří do ruky každému, kdo se byť i jen okrajově zajímá o cokoliv z tak širokého obzoru světové politiky ve druhé polovině dvacátého století a historické vědy o ní.
Podle mého je kniha především určena pro všechny ty, kdož z toho či onoho důvodu se ocitají v situacích, kdy je svědomí nutí říkat či psát něco, co v dané době jde proti převládajícímu proudu. Pro ně totiž mohou být názory, postoje, zkušenosti a vůbec život Richarda Pipese nejen inspirací, ale i zdrojem nové energie. Neboť znovu a nahlas formuluje a říká věci, na které by se tehdy i nyní rádo zapomnělo. A to nejen v České republice.

Richard Pipes: VIXI. Paměti nezařaditelného; překlad: Luděk Bednář, Praha Mladá fronta, 2005, 373 stran