KONZERVATIVNÍ LISTY

„Se mnou bude šťastná kdekoli,“ opovážlivě jsem prohlásila Maruščině mamince přímo do očí. Až jsem se sama zarazila nad definitivností svého výroku. Mohu to tak vůbec říct? Snad bych to mohla bez pochybností vyhlásit o svých dcerách, ale smím něco takového říkat o cizím dítěti? Ale vcelku rychle jsem pocítila příval jistoty. Jasně, že je to tak. Po zkušenostech, které už s Maruškou mám, po tom půlroce, kdy každý pracovní den spolu trávíme celé dopoledne a často i kus odpoledního času, po všech těch společných zážitcích mohu směle říci, že vím, co má tahle skoro tříletá holčička ráda, vím, co ji láká, a vím, co si spolu vždycky báječně užijeme.

Neznamená to samozřejmě, že vím všechno. Neznamená to ani, že neexistují jiné způsoby zábavy nebo trávení času, které by Marušku také neučinily blaženou. To jsem tím říci nechtěla. Tak pyšná snad nejsem. Ale do Bonga s ní nepůjdu! Co mě vlastně přinutilo vyhlašovat Maruščino štěstí? Jedna nenápadná pobídka.
„Nechtěly byste jít dneska do Bonga?“ zeptala se mne Maruščina maminka dnes ráno, protože obloha byla zatažená, vítr docela silně foukal a vůbec to nevypadalo na počasí příjemné pro vycházku venku. Já naštěstí vím, co je Bongo. Ale právě proto tam nechci jít. Je to zábavná hala plná atrakcí, které děti milují. Prolízačky, skákací hrady, nejdelší skluzavka v zemi, lezecké stěny, bazény balónků, prostě všechno, co si člověk ani nedovede představit, že by mohlo pobavit jeho děti. Aby bylo jasno, já nemám nic proti zábavě toho druhu. Jenom mne neláká. Dovedu si představit, že by Maruška s nadšením vzpouzela po všech těch lákadlech, vesele by kamkoli lezla a s pištěním odtud klouzala dolů, jenže je přece jen ještě malinká a já bych musela za ní. A to nikdy! Prostě to nemám ráda. Maminka se ještě pokusila argumentovat: „Ona by tam Maruška byla šťastná…“  No a já jsem střelila tu svou odpověď o jejím štěstí. „Se mnou bude šťastná kdekoli.“
Když jsme pak s Maruškou jely výtahem dolů, spiklenecky se vyptávala, kam půjdeme: „Půjdeme za smutnýma prasátkama nebo za vlkem? A teto, půjdeme se podívat do katedrály? A teto, půjdeme do kinkupectví a ty mi přečiš o čarodějnici a pak si koupíme trubičku, jo? A budou louže?“ Sama se nemohla rozhodnout, kterou z našich soukromých atrakcí chce navštívit dřív. Už sama cesta, ať už se její cíl nacházel kdekoli, byla vždycky plná nových objevů a zároveň potvrzení, že staré věci zůstávají na svých místech. Jako například tabulky.
Takové ty malinké červené nebo modré tabulky, které bílými písmeny a číslicemi udávají umístění vodovodních nebo plynových uzávěrů, Marušku velice přitahovaly. Vždycky nadšeně mávala ručičkama a ukazovala na tabulku vysoko na zdi domu. Když si zopakovala, že tabulka je červená nebo modrá (a nikdy se nepletla), určila, že modré jsou její, červené moje. Na tom trvala a vždy přísně hlídala, aby jedna neměla víc než druhá. Musely jsme hledat tak dlouho, dokud jsme neměly vyrovnané skóre.
Po cestě naší ulicí jsme vždycky musely pozdravit mourovatou kočku za oknem přízemního bytu a zamávat babičce v prvním poschodí, pokud koukala právě z okna. Ona většinou koukala a čekala na nás. Její kocourek, malý zrzavý neposeda, buď spal ve skříni anebo se nechtěl nechat chytit, abychom ho viděly, ale někdy přece. Někdy jsme si jen vzájemně mávaly, ale někdy babička otevírala okno a vyprávěla nám, co ten její dareba zase provedl. Maruška byla velmi zdvořilá, hezky se na babičku smála a vyptávala se na další detaily lumpáren kočičího kluka. Pak jsme se rozloučily a mávaly jsme, až nám babička zmizela z dohledu.
Nebo louže! Kolik potěšení může člověk načerpat z tak obyčejné věci, jako je kalužina. V naší ulici žádné pořádné louže nemáme, to nám ale nevadí, možná je to takhle dokonce lepší. Máme tu jen takové malinké kalužinky, právě tak pro malou holčičku. Do louže se dá šťourat klacíkem a vytvářet vlny. Člověk se může tvářit, že loví rybičky. Taky se pak z každé jen trochu kulaté loužičky může nakreslit sluníčko. Hladinka se krásně rozčeří vhozením kamínku. V období tání se Maruška nemohla nabažit pokusu o zmizení sněhové koule. Zmizela každá, kterou hodila do louže! Ale samozřejmě nejlepší je pořádně se rozběhnout a pak oběma nohama skočit rovnou doprostřed! Senzačně to vystříkne a žbluňkne. Maruška se tomu vždycky hlasitě směje a šťastně jásá.
Po dešti málokdy někam dojdeme. Maruška nutně musí prozkoumat každou malou kalužinku v ulici. Se zaujatým soustředěným výrazem si ověřuje, že každá ta loužička reaguje stejně a je bez sebe blahem, podaří-li se nám zastihnout kosa nebo sýkorku, jak se v louži cachtá. To se ani nehýbáme a málem ani nedýcháme, abychom je nevyplašily.
Já mám ráda tyhle malé drobné radosti, vyhledávám požitky z věcí, kterých si člověk v běžném tempu ani nevšimne. Maruščin dětský pohled mne k tomu silně inspiruje a sdílíme pak spolu malinká, zcela nevýznamná, ale přesto krásná tajemství. Kdepak Bongo! Tam může jít s rodiči, nám ke štěstí stačí naše ulice…