Vysoký muž příjemných rysů a lehce prošedivělých skrání vystoupal svižně po schodech do zvýšeného přízemí a klíčem si otevřel dveře bytu. Černou pracovní aktovku odložil na židli, která stála v rohu malé předsíně, zul si boty a svlékl koženou bundu. Když hledal poutko, aby ji pověsil na věšák, všiml si na poličce ležící obálky. Vzal dopis do ruky, prohlédl si adresu a lehce se podmračil. Odložil jej zpět na poličku a sklonil se, aby zastrčil vyzuté boty do botníku. Postřehl znovu něco nepříjemného a vrásky na jeho čele se ještě prohloubily. Tiše si povzdechl, narovnal se a vyšel ze vstupní části předsíně do malé haly. Z prvních dveří vpravo se ozval veselý dívčí hlas: "Ahoj tati, ty už jsi doma?"
"Ahoj! Ano, jak jsi to poznala?" odpověděl otázkou. "Tebe poznám po čichu," škádlivě reagoval dívčí hlas. Tatínek zašel do koupelny, aby si umyl ruce a stále hovořil s dcerou skrytou v jejím pokoji. "Kde je maminka?" "Šla s Aničkou do města," informovala dcera. "Jak ti to dneska jde?" opět vyzvídal tatínek a utíral si ruce do pruhovaného ručníku. "Dobře," zněla lakonická odpověď. Muž se pousmál, pověsil ručník na věšáček a vešel otevřenými dveřmi do kuchyně. Posadil se ke stolu a pokračoval v konverzaci.
"Adélko, už jsi dneska cvičila na klavír?"
"Ještě ne," odpověděla veselým tónem dcera.
"A úkoly máš hotové?"
"Ještě ne," odpověděla stejným tónem.
"Nádobí z myčky jsi uklidila?"
"Ještě ne," zaznělo již trochu váhavěji.
"Vyčistila sis boty?"
"Ještě ne," odpověděla trochu kňouravě.
"Hodilas mi dopis do schránky, jak jsem tě prosil?"
"Ještě ne," ozvalo se po chvíli váhání skoro zkroušeně.
"Pojď sem. Musíme si vážně promluvit," zavelel otec přísným hlasem.
"Ach jo."
Do kuchyně se všourala dívka asi třináctiletá, štíhlá po tatínkovi, s asymetrickým krátkým účesem blonďatých vlasů a s modrýma očima, které nyní rozpačitě klopila k zemi. Na sobě měla černé tričko s krátkým rukávem a širokou nabíranou kytičkovanou sukni. Opřela se o rám dveří a vypadala jako zosobněné špatné svědomí. "Copak jsi celé odpoledne dělala?" zeptal se vlídným hlasem otec a pokynul jí rukou, aby přišla blíž.
"Četla jsem si," přiznala se potichu Adélka a ostýchavě se přiblížila k tatínkovi. Ten si ji přitáhl k sobě a posadil na klín. "Celé odpoledne?" ujistil se. Adélka váhavě přisvědčila: "No."
Tatínek dcerku lehce škrábal na krku pod vlasy a ona se slastně přikrčila. "Co jsi četla tak zajímavého, žes kvůli tomu ani necvičila na hudební nástroj, ani si nenapsala úkoly, ani nevyklidila myčku, ani jsi neumyla boty, a dokonce jsi zapomněla i na ten dopis?"
"No já jsem se do toho tak ponořila, že jsem zapomněla na všechno ostatní." Lítostivě se zahleděla do tatínkových očí a smutně dodala: "Promiň, tati."
Tatínek si povzdechl: "Adélko, Adélko. To se ti nestalo poprvé. Už několikrát mi maminka říkala, že jsi necvičila. A minulý týden jsi zapomněla třikrát na své domácí povinnosti. A ta trojka ze slovíček!" Zdvihl oči ke stropu na znamení nejvyššího údivu nad takovou věcí.
Adélka sebou zavrtěla na tatínkově klíně. "Hm. No jo. Když mě to čtení baví víc." A nastavila tatínkovi záda, aby ji mohl poškrábat. Tohle milovala od malinka. Škrábání na zádech, to by vydržela hodiny.
"Copak jsme na světě pro zábavu?" zeptal se tatínek.
"A proč teda?" rošťácky provokovala Adélka a natočila se, aby celá záda nastavila příjemnému zážitku.
Tatínek na chvíli škrábat přestal. Když si ale uvědomil, že se dcera natočila a čeká, zase pokračoval. Nepřestal však ani s otázkami: "Pamatuješ, jak jsme si v neděli četli z Bible ten příběh o hřivnách?"
Adélka přesně věděla, o čem je řeč: "Jasně. Jak ti služebníci dostali od svého pána prachy nebo co to bylo a měli s nima podnikat. A ten pán pak odměnil ty, kdo něco vydělali, a potrestal toho maníka, co ty prachy jen schoval."
"Máš dobrou paměť," pochválil ji otec. "Ale ten příběh říká i něco nám dneska. Víš co?"
Adélka se ani nezamyslela a jen tak plácla: "No asi že máme úspěšně podnikat. Ne?" Laškovně se na otce přes rameno usmála a zavrněla blahem.
"Přesně tak," podrbal ji za uchem tatínek. "Ale víš, co jsou ty naše hřivny? Ten kapitál pro naše životní podnikání?"
"Tak to teda nevím. Co to je?" podepřela si bradu dlaní, "A má to každej? Copak každej něco dostal?"
"Samozřejmě, že každý. Jsou to naše talenty, nadání, schopnosti. Rozumíš?" Tatínek si otočil dceru tváří k sobě, aby jí viděl do očí.
Adélka lehce hvízdla: "A jo..."
Tatínek ji teď držel v náručí a malinko s ní pohupoval, jako když bývala malým miminkem a potřebovala utěšit: "Co myslíš, jaký talent jsi dostala od Boha ty?"
Adélka překvapeně zdvihla hlavu "Já? No já nevím... To je zajímavá otázka." Hluboce se zamyslela a pak se pro jistotu zeptala: "Co si myslíš ty, tati?"
"No já bych řekl, že máš výrazný hudební talent."
"A jo. Klavír..." Adélce začínalo svítat, kam tatínek směřuje.
"Ano. A rozumíš už, co to znamená, že jsi jako svou hřivnu, ten svůj kapitál pro životní podnikání, dostala hudební talent?" Tatínkův hlas zazněl docela naléhavým tónem.
"Chápu. Musím ho rozvíjet, jinak budu mít na konci života pěknej průšvih," konstatovala odevzdaným hlasem Adélka.
"Velmi správně. Pochopila jsi to přesně," pochválil ji otec, "ale to ještě není všechno!"
Adélka sebou zvědavě škubla. "Ne? Mám ještě něco?"
Tatínek se zatvářil triumfálně, jako by jí oznamoval velkou novinu: "To bych řekl! Máš dobrou hlavu. Jsi chytrá, jdou ti jazyky..."
"Hm, to je fakt," připustila Adélka, "některý holky ze třídy mají s učením potíže a já skoro nic nemusím dělat a jde mi to vlastně samo." Sklonila hlavu, jak vstřebávala tuto informaci, a když jí to naplno došlo, pípla: "Takže ta trojka ze slovíček je průšvih už teď?"
"Až tak bych to nepojmenoval, ale už to zavání neúctou k dárci," poznamenal tatínek.
"Ty myslíš, že když se špatně starám o své dary, jakože necvičím na klavír a neučím se do školy, že to je neúcta k Bohu?" chtěla si definitivně ujasnit Adélka.
"Líp bych to neřekl. Vyjádřilas to víc než jasně," potvrdil táta její zlé tušení.
"No nazdar," vyhrkla dívka a seskočila z otcova klína. "Tak já teda jdu."
"Kam jdeš?"
"Přece cvičit na klavír. A pak si ještě zopáknu slovíčka a zítra se nechám vyvolat na opravu. Nechci být neuctivá, když už jsem dostala ty dary. Byla bych trapná..." rovnala si sukni a na její tváři se zračil výraz odhodlání.
"Dobrý nápad," přikývl tatínek. "Ale nejdřív skoč do schránky s tím dopisem."
Adélka už byla v předsíni a obouvala si boty. "Ano tati, už běžím."
