„To by bylo něco pro Hanku, ta by z toho určitě udělala nějaký pěkný fejeton,“ radovaly se holky v debatě na Facebooku, když objevily zajímavé téma. Jedna z nich totiž sdělovala ostatním, že na jejím balkonu báječně vykvetly muškáty, čímž se jí odvděčily za vydatné pohnojení. Pochvalovala si, že je to opravdu velký rozdíl. Druhá reagovala zamyšlením, že je zajímavé sledovat, jak bohatě rostou pohnojené květiny a jak hojně plodí hnojená zelenina, ale jak neradostný naproti tomu je pohnojený život.
Přečetla jsem si jejich nepřímý vzkaz se smíšenými pocity. Psát o pohnojeném životě? Nerada píšu o nepříjemných věcech a toto by asi moc příjemné nebylo. Vždyť co by mohlo být hezkého na životě pohnojeném – tedy na smutném, pokaženém snad i promarněném či zbaveném naděje? Tak přece obvykle toto slovo chápeme a vykládáme. Ne, ne, to holky zklamu, o pohnojeném životě se mi psát nechce.
Pak jsme jeli s rodinou na víkend k babičkám a cesta autem trvala asi hodinu. Projížděli jsme otevřenou krajinou a mezi poli jsme cítili silnou vůni hnoje. To mne ještě utvrzovalo v mé nesympatii k tématu. Jenomže jak jsem se snažila zároveň rychle vytáhnout okénko a zavřít větrání, napadlo mě, že teď to sice na polích hrozně smrdí, ale při příští sklizni bude díky hnojení hojnější úroda. Ten zápach je jen nepříjemným průvodním jevem něčeho dobrého, důležitého. Ach!
Jako bych dostala malý výchovný pohlavek. Tak povrchní uvažování! Opravdu z hloubi srdce jsem se zastyděla. Copak to se životem není stejné? Jak plytké bylo mé hodnocení toho tématu. V duchu jsem se holkám omlouvala, že jsem tak opovržlivě zamítala jejich návrh. Vždyť přece život pohnojený bolestí, trápením, utrpením či ztrátou nese také hojnější ovoce. Všechny ty nepříjemné stavy, pocity a zkušenosti, ať už jsme si je způsobili sami nebo byly zaviněny okolnostmi, brousí náš charakter a přinášejí opravdové ovoce. Bolest je tím nejlepším stimulátorem růstu každé osobnosti.
Například já. To, co se zpočátku zdálo být chybou, kdy ostatní říkali, „no tys to pohnojila!“ se ukázalo vlastně velkým ziskem, z něhož čerpám, a stále je mi požehnáním. Rezignovala jsem na profesní kariéru a zůstala doma s dětmi. Déle než jen celou mateřskou dovolenou. Obě dcery jsem prvních pět let školní docházky učila sama doma. Někdy, zvláště zpočátku mne docela mrzelo, že mi to někteří příbuzní a známí mají za zlé, a často jsem zvažovala, zda jejich hlasy nemají náhodou pravdu. Říkávali mi: „Opravdu bylo rozumné to všechno vzdát? Uvaž, vždyť jsi dnes po tolika letech praxe a s tvými schopnostmi mohla už být… no to zrovna ne…, ale třeba zástupkyně ředitele! Nebo vedoucí redaktorka! Ale za pár let, až skončíš s domácí školou a budeš zase hledat zaměstnání, nebudeš už vůbec nic. Ztratíš všechny kontakty, kdo se o tebe bude v padesáti letech zajímat? To jsi to vážně pohnojila…“ Jenže z dnešního úhlu pohledu se tak vůbec necítím. Spíš naopak.
Všechna ta léta doma s dětmi se přetavila do příběhů, které povzbuzují další ženy. Všechny ty zážitky, pochybnosti, strachy, bolesti i legrace mne obohatily tak, jak by to žádný zaměstnavatel svým platem nedokázal. Léta chudá na finanční prostředky mne vytrénovala v tvořivosti a vynalézavosti. Naučila jsem se radovat z věcí, které se za peníze stejně ani nedají pořídit. Svým příkladem jsem mohla zlákat k následování i jiné maminky a inspirovat další rodiny. To, co mí známí označovali jako průšvih, se ukázalo být tím nejsmysluplnějším obdobím mého života. Jeden každý den po všechny ty roky jsem prožívala plnou jistotu, že jsem přesně na tom místě, kde mám být. Můj zdánlivě pohnojený život vydal bohaté plody.
Takže milé holky, tu úvahu o pohnojeném životě jsem přece jen napsala…
