KONZERVATIVNÍ LISTY

Kdopak z nás ještě před třiceti lety tušil, že dnes bude mít téměř každý z nás osobní počítač a že bude existovat něco jako internet! Nedávno jsem si přečetl kousek z jedné slavné knihy předního světového autora sci-fi Isaaca Asimova. Bylo zajímavé, co všechno předpověděl pro následující staletí, „písíčka“ to ale nebyla.
Zpočátku jsme byli uneseni hardwarem. Můj první počítač pracoval na neuvěřitelných 16 MHz! Když si kolega opatřil notebook, který měl 50 MHz, říkal jsem si, že to přehání. Však také za něj dal téměř roční plat!
Už málokdo si asi vzpomíná na to, jak drahá – a omezená – byla paměť harddisků, o „velkých disketách“ ani nemluvě.
Problémy s kapacitou disket a pamětí vůbec jsou již dávno za námi. Po několika letech, které bychom mohli nazvat „věk hardwaru“, přišel „věk softwaru“. Hardware nás sice někdy limitoval, ale stále více přestával být úzkým hrdlem dalšího vývoje. Co nás zajímalo mnohem více, byl software!
Ale i tato doba poměrně rychle minula. Teď nás zajímá co nejrychlejší připojení k síti. Už není potřeba, abyste měli software ve svém počítači či notebooku. Důležité je, abyste se mohli kdykoli a kdekoli napojit na síť. Pak můžete pracovat „on-line“. Modem vašeho počítače začíná být důležitější než velikost paměti harddisku.
Podobnou proměnou procházejí mobilní telefony. Proměny internetu a mobilů pak zpětně ovlivňují i takové věci, jako je televize. Pozornost zejména mladých lidí se stále více přesouvá od televize na internet. Na druhé straně počet televizních stanic stále roste. To ovšem znamená, že se zmenšuje počet informací (ať už pravdivých nebo nepravdivých), které „všichni vědí“. Dosáhnout toho, aby něco vědělo veškeré obyvatelstvo, bylo pochopitelně mnohem snazší, když byly dostupné pouze jeden či dva televizní programy.

Pravda nebo lež
Jedna věc ovšem zůstává do jisté míry stejná. V době, kdy jich bylo málo, mohla média šířit pravdu i lež. Možná by se dalo s nadsázkou říci, že všichni věděli stejnou pravdu a stejnou lež. Totalitní vlády se staraly, aby to tak bylo a aby to tak zůstalo. Proto museli mít lidé během války na svých rozhlasových přijímačích cedulku připomínající, že poslech zahraničního vysílání se trestá smrtí. A proto za reálného socialismu existovaly rušičky.
Není to tak dlouho, co jsem napsal článek „Internet jako nástroj lži?“, v němž jsem uváděl několik příkladů, kdy dobří lidé, zastávající názory, které mám i já, šířili nevědomky věci, které nebyly pravda. Ten článek, to bylo trochu, jako když plivne do moře. Hned na to mi přišla zase jedna křesťanská prezentace, uvádějící negativní jevy, k nimž došlo ve Spojených státech poté, co se začaly odvracet od Boha. Ano, myšlenka dobrá a v podstatě pravdivá, leč podložená přinejmenším jednou zcela lživou informací („Syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu.“ – Nespáchal. Sebevraždu sice spáchal jeho vnuk, ale nemělo to nic společného s výchovnými metodami Dr. Spocka.)
Chce se mi volat: Záleží ještě někomu na pravdě? Z nepravd, polopravd a vyložených pomluv je mi smutno, ale nenechám se otrávit.

Život v integritě
Věřím v Boží milost, v Boží odpuštění. A jen díky Boží milosti a Božímu odpuštění se můžeme pokoušet žít život v tom, čemu se v anglosaském světě říká život v integritě. Němci říkají: Aus einem Guss. Česky: život z jednoho kusu. V hebrejském textu Písma najdeme pro to, o čem mluvím, výraz tóm. Krátké slovo, které je tak těžké přeložit. Někdy se překládá jako „bezúhonnost“, což je jistě možné, ale toto české slovo sice správně naznačuje absenci něčeho negativního, ovšem na té (vnitřní) integritě je krásné právě to, že je definována veskrze pozitivně.
Právě této integrity je mezi námi strašně málo. Integrita souvisí s pravdou, ba snad se dá říci, že je výsledkem vytrvalého života v pravdě. Není myslitelná bez úcty k pravdě a bez odvracení se od lži. Žít v pravdě a odvracet se od lži je ale nesmírně náročné. Čím více informací a názorů k nám doléhá, tím je to složitější.
Pokud se nemýlím, byl to anglický filosof Locke, který jeden svůj esej začal nějak takto: „‚Co jest pravda?‘, otázal se Pilát, leč nepočkal na odpověď.“ Pravda dnes lidem nepřipadá důležitá. Tedy pokud se vědomě nerozhodnou žít život v pravdě.
Pokud ale na život v pravdě rezignujeme, hrozí nám, že náš život bude postrádat jakýkoli smysl.
Pravda je víc než „shoda se skutečností“. Ano, o shodu se skutečností nám musí jít také: Není jedno, zda syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu nebo ne. Tvrdím-li věci, které se neshodují se skutečností, stávám se nevěrohodným. Nemohu se pak divit, že lidé budou vůči mně podezřívaví, i když budu v jiných věcech říkat pravdu. Snad všichni ale víme, že můžeme „říkat pravdu“ ve smyslu shody se skutečností, tedy platnosti jednotlivých tvrzení, a přitom celkové vyznění toho, co říkáme, může být naprosto nepravdivé. O (neretušované a neupravované) fotografii se dá říci, že je vlastně vždycky shodná se skutečností, a přece víme, že každého člověka můžeme vyfotografovat v  takové pozici nebo s takovým výrazem, aby o něm fotografie vyvolala naprosto nepravdivý dojem. Fotografie může v důsledku takové „pravdivosti“ dokonce i zabíjet. Před dvěma lety se to stalo na jedné polské škole, možná si na ten případ vzpomenete.

Bez jádra
Začal jsem psát o počítačích. Můj syn, nejmladší z mých dětí, se ve svých čtrnácti letech v počítačích vyzná lépe než já. A to si ještě nevedu tak docela špatně; jsou mnozí šedesátiletí, kteří jsou počítačově zcela negramotní a se svými dětmi se nemohou ani v nejmenším poměřovat. Vnější pozorovatel by mohl usoudit, že děti mají ze života mnohem více. Více toho vědí, umějí si na počítači najít informace, o nichž se jejich prarodičům ani nesní. Žijí hlubší životy? Žijí bohatší životy? Mnozí mají navenek dojem, že ano. Nedávno jsem měl možnost pozorovat, jak vypadá komunikace dnešních teenagerů na Facebooku. Mohou být všichni „on-line“, mohou být všichni „in“, ale marně jsem hledal nějakou hodnotu ve sděleních, která si vyměňovali.
Pak se mi zjevil určitý hororový obraz. Obraz lidí, kteří svůj život vlastně už vůbec nežijí, jen jsou napojení na síť. Trochu mi připomínají ty počítače, o nichž jsem hovořil na začátku tohoto článku. Hardware není tak důležitý, ale důležitý není ani software (vnitřní život těchto lidí). Důležité je jen napojení na síť. V krajním případě takový člověk už nemusí mít vůbec žádné vlastní názory. Stačí, když je na síti; tam už se dozví, co je právě „in“. Co je ale snad ještě horší, život takového člověka mnohdy postrádá jakoukoli kontinuitu. V  protikladu k životu v integritě, k životu „z jednoho kusu“, žijí tito lidé život v klipech – v jakýchsi útržcích života, které spolu vlastně nijak hluboce nesouvisí; mohou po sobě volně následovat bez jakékoli logické návaznosti.
Člověk, který žije v klipech, pochopitelně není schopen nějakého trvalejšího vztahu. Mnohdy slýcháme konstatování, že tradiční rodina „je v krizi“ nebo že „se přežila“. Nemá-li ale člověk nějaké vlastní jádro, nemá-li skutečnou identitu, jak by mohl vstoupit do trvalého vztahu? Jsem přesvědčen, že manželství je vztah, v němž partnera obdarováváme konec konců sami sebou. Nejde zdaleka jen o to, vytvořit funkční ekonomickou jednotku. Nejde ani výhradně o to, vychovat děti. Nejde o to, poskytnout partnerovi sexuální slast nebo nechat se jím uspokojit. Jde o to, dát se druhému jako dar a rovněž druhého jako dar přijmout. Manželství, jak je Bůh zamýšlel, je ovšem určeno pro lidi, kteří jsou v tom nejlepším slova smyslu sami sebou. Nebo – ještě hlouběji – kteří vůbec v pravém slova smyslu jsou. Pokud někdo postrádá identitu trvající v čase, pokud někdo není schopen nést odpovědnost za svůj život jako celek, musí mít po čase nezbytně pocit odcizení od svého životního partnera, protože skutečně po čase je jiným člověkem. A pokud jeho partner žije rovněž „klipový“ život, tento problém se jen násobí.

Sex a vztahy
Chybí-li člověku vnitřní identita, rozpadají se mu věci, které ve své podstatě bytostně souvisejí. Jedním z nejmarkantnějších projevů je odcizení sexu a vztahu. Nedávno Lidové noviny zaútočily na křesťanské organizace, jež pořádají na školách přednášky o sexuálním životě. Ponechám teď stranou obsah onoho článku, v kterém bylo možné číst řadu naprosto zásadních věcných chyb. V podstatě si vůbec nevšímal toho hlavního, oč těmto křesťanským organizacím jde, totiž o podtržení, že sex souvisí s hlubokým citovým vztahem a že dojde-li v této věci k rozpojení, má to naprosto fatální důsledky, a to jak pro sex, tak pro vztahy.
O tom, že naše doba je posedlá sexem, už toho bylo napsáno mnoho. Méně už se reflektuje, že postupem času, kdy sex hraje stále důležitější úlohu v médiích, v reklamě, ve filmu atd., roste počet neplodných mužů i žen i počet lidí se závažnými poruchami sexuality. Zatím se tyto poruchy dají nahradit různými farmaceutickými prostředky, jako je viagra. Podobně lze do jisté míry pomocí prášků léčit i obezitu. Jenže dlouhodobě se ukáže, že viagra a přípravky tohoto typu pouze dočasně odsouvají podstatu problému.
Domnívám se, že poruchy sexuality souvisejí se skutečností, že prostě nedokážeme užívat sexu tak, jak to Bůh při svém stvořitelském záměru zamýšlel. Tuto myšlenku ale nyní ponechám stranou; chci upozornit na něco, co je dle mého názoru důležitější. Mám na mysli otázku, proč je moderní a postmoderní svět tak posedlý sexem?
Jsem přesvědčen, že člověk podvědomě tuší, že sex souvisí se vztahem k druhé bytosti. Namlouvá si ovšem, že se dá praktikovat i bez tohoto vztahu. Člověk v podstatě touží po milostném vztahu, neboť je pro něj stvořen. Je stvořen pro milostný vztah s Bohem a pro milostný vztah se svým životním partnerem. Ve skutečnosti Bůh zamýšlel sex jako jakousi třešničku na dortu. Moderní a postmoderní člověk se domnívá, že třešnička je ten dort sám. Domnívá se, že není-li schopen navázat a budovat celoživotní vztah, užije si alespoň toho sexu: Ten mu totiž připomíná, po čem podvědomě nejvíce touží, ba co je jeho nejvyšším určením, totiž právě ten intimní, hluboký vztah. Nedochází mu, že navykne-li si praktikovat sex bez vztahu, uzavře si patrně nadobro cestu k tomu, aby si ho plně vychutnal tak, jak to Bůh zamýšlel, když sex stvořil. Může tak projít životem jako řadou sexuálních dobrodružství, která mu budou říkat méně     a méně. Nakonec usoudí, že když se s někým vyspí, tak „na tom nic není“.  A nikdy nepřijde na to, že obrovský poklad vyměnil za drobné. Možná už nikdy neprohlédne, že to všechno mohlo –  a mělo – být jinak.

Politika v klipech
Člověk žijící v klipech tedy není schopen hlubokého intimního vztahu. Není ale schopen ani dělat politiku.
V naší zemi se občas odsuzuje „politická turistika“, tedy to, že nějaký politik v průběhu své kariéry vystřídá několik stran. Chci upozornit na to, že člověk může politické strany střídat ze dvou zcela protikladných důvodů. Prvním je ten, že je v první řadě sám sebou a až druhotně členem politické strany. Má určitou identitu, které patrně nebude žádná strana vyhovovat stoprocentně. Nakonec se pro nějakou rozhodne a pokud stranu změní, tak ne proto, že by se změnil on, ale protože se změnila daná strana nebo politické poměry, a on nachází lepší vyjádření sebe sama v jiné straně. Druhým je ten, že člověk žádnou identitu nemá, „žije v klipech“, a hledá vždy momentální výhodu. Těžko například hledat nějakou smysluplnou vývojovou kontinuitu u takového Davida Ratha nebo Pavla Němce. Tito lidé ve svém životě nesledují nějakou ideu, pro kterou by hledali nejvhodnější vyjádření v nějaké politické straně. Jediným skutečným, neměnným zájmem Davida Ratha je právě jen a jen David Rath. Mám-li uvést opačný příklad, zmínit Petra Pitharta. Nemusíte s ním souhlasit – ani já s ním ve všem nesouhlasím. I on vystřídal několik stran. V každé z nich ovšem zůstal sám sebou; ke změnám ho nevedlo hledání nějaké momentální výhody. Jeho kroky nebyly ani zradou příslušné strany, ani – a především – nebyly zradou sebe sama.
Konservatismus, jak mu rozumím, není záliba v neměnnosti. Ostatně, ač se považuji za konservativce, volám vlastně po naprosto zásadních změnách. Ke konservatismu ovšem patří snaha být celistvým člověkem, být „z jednoho kusu“. Cestou k tomu, abychom se stali věrohodnými osobnostmi, není slepé lpění na tradicích. Máme-li si podržet skutečnou identitu, potřebujeme svůj život podřídit určité vůdčí ideji, a to ve všech oblastech – ve sféře soukromé i veřejné. A k této ideji neodmyslitelně patří víra v pravdu a hájení pravdy – až do těch hrdel a statků, abych použil starodávného, leč stále platného obratu.