Ani v lednu, ani v únoru se na naší politické scéně neodehrálo nic světoborného. V lednu jsem zmiňoval, že větší novinkou než nějaká politická událost byly nečekaně silné mrazy. Co se týče února, domnívám se, že důležitější než politické byly zprávy ekonomické, a to jak na domácí scéně, tak na scéně mezinárodní.
A nebyly to zprávy povzbudivé. Jednou nepříjemnou zprávou bylo, že proti očekávání odborníků se česká ekonomika i v posledním čtvrtletí minulého roku propadala, byť již jen velice mírným tempem. Na nějaké výraznější oživení v tomto roce by si nevsadil asi nikdo; ještě chmurnější je, že výrazné oživení nemusí nastat ani v letech následujících. Asi všichni známe okřídlený vtip: „Kdy bude v Čechách dobře?“ – „Už bylo.“ Zdá se, že tímto černým humorem bychom mohli charakterizovat stav české ekonomiky. Dobře bylo v prvních sedmi letech jednadvacátého století. Bohužel v našich vládách nezasedal žádný moudrý „Josef“, který by v sedmi tučných letech odkládal na sedm let hubených.
To, jestli HDP vzrostl nebo poklesl o půl procenta či o procento, mnoha lidem nic neříká. Co se lidí týká bezprostředněji, je rostoucí nezaměstnanost. Obávám se, že ta se v naší zemi bude držet kolem deseti procent ještě několik let. Náš pracovní trh není příliš pružný, a tak i kdyby mírné oživení nastalo, podnikatelé se budou snažit vyrábět více zboží se stejným počtem lidí. Pokud se moci ujme po volbách levice, patrně splní své sliby a zvýší cenu práce, což bude další impuls k růstu nezaměstnanosti (v případě pokračující krize), případně k její stagnaci (v případě mírného oživení). Ať tak či tak, jakákoli vláda bude po volbách v nezáviděníhodné situaci – a patrně si žádná nebude moc vědět rady. Každému rozumnému člověku je jasné, že dříve nebo později nás čekají drastické změny v sociální politice, které se nebudou líbit asi nikomu. Bohužel, stalo se již jakýmsi předvolebním principem co nejvíce zastírat pravdu.
Z hlediska mezinárodního je asi nejvýznamnější událostí bouře kolem řeckého rozpočtového schodku. Řekové chodí do důchodu dříve než Němci a jejich důchod činí 111 % původní mzdy, zatímco v Německu 61 %. Řecký blahobyt se veze na euru a je velmi málo Řeků, kteří by byli ochotni přiznat, že chyba je skutečně na řecké straně. Možná se tuto krizi podaří uspokojivě vyřešit; je ale docela dobře možné, že Evropa je na rozcestí, s nímž málokdo počítal. V Německu a Holandsku sílí touhy po návratu národních měn. Lidé si neuvědomují, co všechny by to znamenalo. A mnozí odpůrci Evropské unie možná netuší, jak blízko jsou svého cíle – ač touto cestou se k němu chtěl přiblížit asi jen málokdo. Nedovedu si ale představit další evropskou integraci, padne-li euro. Jistě, bude to mít i své výhody – číst některé výstupy Evropského parlamentu je skutečně tristní záležitost. Nicméně slabá a roztříštěná Evropa znamená ne-li silné, pak rozhodně silnější Rusko, o Číně ani nemluvě.
Ještě však trochu k domácí politice: Naše krátkodobá vláda by mohla prosadit změnu, která by měla dlouhodobé důsledky – pokud by prošel návrh ministra Kocába, aby bylo zrušeno omezení adopcí pro osoby žijící v tzv. registrovaném partnerství. (Klíčové změny někdy probíhají právě v obdobích, kdy mají skoro všichni jiné starosti a kdy se za nezájmu druhých dá ledacos prosadit.) Dochází k tomu, co mnozí z nás předpovídali, když byly „homosexuální sňatky“ uzákoněny – že tento krok bude následovat. Homosexuální lobby tehdy prohlašovala, že adopce jejím cílem nejsou. Nyní se salámovou metodou snaží dosáhnout svého. Věděli, že to budou dělat takto, a já jsem to tehdy věděl také, a jistě jsem nebyl sám.
Naším cílem ale v žádném případě není boj proti homosexuálům. Naším cílem je boj za (klasickou) rodinu; za to, aby děti mohly vyrůstat v úplných manželstvích. To, co se děje v západní civilizaci, neprobíhá v dějinách poprvé – i v řeckořímské kultuře v dobách před jejím zánikem homosexualita jen kvetla a rodinné ctnosti byly v úpadku. Možná je tento proces nevratný; to však není důvod, abychom ho přijímali rezignovaně.
