Již minulý úvodník jsem věnoval nadcházejícím mimořádným volbám. Domnívám se, že na české politické scéně se během minulého měsíce neodehrálo nic podstatného, co by nějak nesouviselo s volbami. Minule jsem nepřímo vyzýval k bojkotu dvou „velkých“ stran, tedy ODS a ČSSD. Nadcházející volby jsou důležité z celé řady důvodů. Jedním z nich je i to, že v těchto volbách se možná otočí dosavadní trend posilování těchto dvou stran a marginalizace všech ostatních. Přiznám se, že v otočení tohoto trendu doufám, neboť jinak nám hrozí zabetonování systému dvou stran, které sice navenek na sebe budou dštít oheň a síru, ale ve skutečnosti se v řadě otázek „společného zájmu“ dohodnou – za zády všech ostatních i veřejnosti. Tuším, že tyto volby jsou šancí – možná na dlouhou dobu poslední – aby vývoj tímto neblahým směrem nepostupoval.
V srpnu jsem zaregistroval dva zajímavé texty. Jeden je spjat se jménem socioložky a bývalé disidentky Jiřiny Šiklové. To, o čem sám mluvím nepřímo, totiž o důležitosti nenechat v naší zemi vládnout tandem ODS a ČSSD, je v této výzvě zdůvodněno pregnantně a „na plnou hubu“. Zdaleka ne se všemi názory Jiřiny Šiklové souhlasím; na této její výzvě jsem ovšem nenašel chybu.
Druhým zajímavým textem je článek našeho pana prezidenta Václava Klause v Lidových novinách z 22. srpna. Článek nese název „20 let poté – proč jsme nespokojeni?“ Na tento článek zareagujeme v příštím čísle Konzervativních listů.
V srpnu se udála ještě jedna věc, která patří spíše do zahraniční než do vnitřní politiky. Mám na mysli vypovězení dvou ruských špionů a následnou reakci Ruska. I tato událost ovšem bytostně souvisí s vnitropolitickou situací. Budu nerad, když někdo bude volit „velké“ strany; kdyby ale už jiné volby nebylo, raději bych volil ODS právě pro nebetyčně naivní a nezodpovědný vztah mnohých politiků ČSSD k Rusku. Poté, co Jiří Paroubek a jiní ujišťovali, že Rusko není Sovětský svaz, zazněla z oficiálních ruských míst taková nehoráznost, jako že Druhou světovou válku zavinilo Polsko! Takové tvrzení jsme totiž neslyšeli ani ze „Sajuzu“, jak se tehdy Sovětskému svazu mezi lidmi říkalo. Ne, bývalý prezident Havel a další evropští politici, kteří na nebezpečí přicházející z Ruska upozorňují, „nezaspali dobu“, jak se domnívá Jiří Paroubek, jenž jim vyčítá černobílé vidění světa. Pokud chce ČSSD „zlepšovat vztahy“ se státem, který napadá jiné, provádí genocidu vlastního obyvatelstva a dopouští, aby lidskoprávní aktivisté a kritičtí novináři byli vražděni, pak bych si velice přál, aby viděli poněkud kontrastněji, než zatím předvádějí…
Druhá událost, která stojí za pozornost, je zahraničněpolitická a vlastně s námi přímo nesouvisí. Mám na mysli napětí mezi Slovenskem a Maďarskem. Skutečnost, že prezident jednoho státu Evropské unie není vpuštěn na území druhého státu Unie (hovořím o nevpuštění maďarského prezidenta Sólyoma do slovenské části Komárna, kde byla slavnostně odhalena socha maďarského patrona sv. Štěpána) vypovídá hodně o těchto dvou zemích, ale i o Evropské unii. O těch dvou státech vypovídá, že oba dráždí hada nacionalismu bosou nohou; co vypovídá o EU, není tak docela jasné. Mám ale obavy, že nyní převládající forma sjednocování Evropy dokáže bránit nacionálním vášním asi stejně málo, jako jim nakonec dokázala zabránit Titova Jugoslávie.
Na závěr ještě jedna důležitá událost. Je jí zatčení podezřelých ze žhářského útoku na romskou rodinu ve Vítkově. Soud s nimi bude jistě ostře sledovaný. Důležité je ale i odkrývání souvislostí útoku s legálně působícími politickými stranami či uskupeními, které otevřeně či skrytě volají po likvidaci Romů. Tyto strany jsou problémem samy o sobě; lidé k nim se hlásící by si své nepřátele našli, i kdyby zde žádní Romové nežili. Ministr Kocáb oznámil zřízení „Agentury pro sociální začleňování“ - s ročním rozpočtem 400 milionů korun. Zajímavější než rozpočet ovšem bude pracovní náplň agentury – až ta rozhodne, zda půjde o věc smysluplnou, nebo o to, čemu Američané říkají „házení milionů dolarů na problémy“. Bohužel, při současném přístupu většiny politických stran není romská otázka řešitelná. Aby bylo možno ji řešit, musely by si obě strany – mám na mysli většinovou společnost a Romy – připustit velice nepříjemné pravdy, které zatím slyšet nechtějí.
Konzervativní listy budou i v budoucnu upozorňovat na to, že stojí za to pouštět se do řešení problémů, které nelze vyřešit ani během jedné generace. Máme totiž naději, která má delší dech, než je jedno volební období.
Dan Drápal
