Je téměř neuvěřitelné, co se stalo za jediný měsíc. Když jsem psal úvodník posledně, všichni jsme předpokládali, že v den, kdy by mělo vyjít 2. číslo Konzervativních listů, budou volby do Poslanecké sněmovny. V redakci jsme řešili, zda vydání 2. čísla neposunout o několik dnů dopředu či dozadu, aby náš komentář nebyl beznadějně zastaralý…
Nejprve tedy Ústavní soud zrušil zákon, který byl po pádu Topolánkovy vlády účelově přijat, aby otevřel cestu předčasným volbám. Ústavní soud, který těžko mohl nekonat, když obdržel podnět, se stal předmětem nevybíravých útoků zprava i zleva. Zpočátku se zdálo, že pravice i levice se sjednotí ve snaze prosadit svou, a s neuvěřitelnou rychlostí byl přijat jiný, velmi podobný zákon, který měnil ústavu.trvale.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek pak všechny překvapil – a zaskočil – náhlou změnou přístupu a rozhodnutím nerozpustit Poslaneckou sněmovnu a vydržet se současnou vládou premiéra Fischera až do řádných červnových voleb.
Proti samotnému rozhodnutí lze těžko něco namítat. I nový zákon, trvale měnící ústavu, by patrně byl napaden, protože Ústavní soud mimo jiné prohlásil, že pravidla pro volby nelze měnit retroaktivně. Lze tedy věřit Jiřímu Paroubkovi, že skutečně vzal vážně rozbor odborníků na ústavní právo a nechal se jimi varovat, že i nový pokus o vyvolání předčasných voleb tímto způsobem by mohl skončit blamáží s dosti nebezpečnými následky.
Soudím, že Jiřímu Paroubkovi nelze vyčítat, co udělal. Lze mu ovšem vyčítat způsob, jak to udělal. Byla to sociální demokracie, která svrhla vládu, a byla to sociální demokracie, která neustále prosazovala, že bude po jejím. Všichni ostatní byli navztekaní, že jim téměř nezbývá než tančit, jak Jiří Paroubek píská. Jakkoli je jeho veletoč pochopitelný, nevole ostatních, kteří vesměs s nechutí přistoupili na řešení, kterého se Paroubek dožadoval, je ještě pochopitelnější.
Jsem toho názoru, že Jiří Paroubek měl o svém rozhodnutí nejprve informovat pana prezidenta, předsedu vlády a představitele ostatních parlamentních stran a vysvětlit jim své rozhodnutí. Až pak bylo namístě pořádat tiskovou konferenci. Kdyby se mu dokonce podařilo alespoň trochu se omluvit za zmatky, které v posledním půlroce vyvolal, bylo by to velice pěkné. Bohužel, zatím je něco takového z říše snů.
Skutečnost, že Ústavnímu soudu se podařilo překazit sněmovně ohýbání Ústavy, těžko hodnotit jinak než pozitivně. Pozitivní je nepochybně i to, že Parlamentem prošel jen s mírnými změnami tzv. Janotův balíček, otevírající cestu k rozpočtovému schodku ve výši přes 160 miliard Kč. Toto číslo je samo o sobě dosti děsivé; můžeme se utěšovat jedině tím, že to není hrozících 230 miliard.
V horečnatých jednáních posledních týdnů bylo možné pozorovat jednu věc: Členové „úřednické“ vlády pánové Janota a Fischer vystupovali mnohem věcněji a klidněji než lídři hlavních politických stran. Když se dívám z odstupu, jeví se mi tito dva muži jako normální lidé, kteří se ve velmi složité situaci chovají dospěle. Přinášejí věcné argumenty a jasně říkají, co pro ně je a co není přijatelné, aniž by byli sebemenším způsobem patetičtí nebo vyděračští. Jak Jiří Paroubek, tak Mirek Topolánek se ve srovnání s nimi jeví jako soběstřední a poněkud hysteričtí malí kluci. Proč si vlastně volíme takové lidi jako je Topolánek a Paroubek? Proč nevolíme lidi jako je Janota? Ano, vím, schopní lidé typu pana Janoty asi netouží pohybovat se ve „vrcholné“ politice; jsem si téměř jist, že si volí lepší společnost než jsou Mirek s Jirkou, případně Tvrdík, Dalík, Dimun a Šlouf. Nicméně co naplat, Jirku s Mirkem jsme zvolili my (ano, podobně jako většina čtenářů Konzervativních listů se mi teď chce zvolat: „Tedy já ne!“) Když byla v oněch vyhrocených dnech Paroubkova veletoče televizní debata lídrů politických stran s Václavem Moravcem, publikum prý vyhodnotilo jako „vítěze“ Jirku s Mirkem, kteří si tam v přímém přenosu nepokrytě nadávali, a jako „poražené“ lídra zelených Lišku a předsedu lidovců Svobodu, kteří mluvili klidně, věcně a rozumně. Nedá se svítit, jako národ si za to, co máme, můžeme sami.
Důležitou událostí měsíce bylo i to, že prezident Obama „odpískal“ radar v Brdech. Těžko mluvit o překvapení. Žádné bezprostřední nebezpečí nám nehrozí – podobně jako Británii a Francii nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí od Hitlera v roce 1937. Radar jsem vždy bral spíše jako symbol našeho ukotvení v Západní civilizaci. Změna, která je celkově mnohem nebezpečnější než změna amerického postoje k radaru, je změna Západní civilizace jako takové. Ta postupně opouští své kořeny, ztrácí na vitalitě a svým způsobem páchá pomalou sebevraždu.
Naštěstí se naše naděje nemusí upínat k Západní civilizaci, ale k tomu, kdo stvořil celý tento svět.
Dan Drápal
