Po květnových volbách plynul červen celkem poklidně. Tři koaliční strany vyjednávají koaliční dohodu, která bude zřejmě totožná s vládním programem. Vyjednávání dle mého názoru nepostupují ani příliš rychle, ani příliš pomalu. Novináři se snaží hledat známky zadrhávajících se vztahů. Tak třeba Lidové noviny měly nedávno na první straně palcový titulek „TOP 09 přechází do útoku“. Je zřejmé, že zprávy o případných rozporech v koalici či dokonce o krachu lépe než vyjednávání, která mohou být z hlediska jednání by se prodávaly mnohem novinářů často nudná. Vzhledem k přístupu novinářů, kteří hledají senzaci, ovšem v této chvíli platí rovnítko „žádné zprávy = dobré zprávy“. Není-li o čem psát, je to známkou, že věci probíhají tak, jak mají. (Podobně to platí i na mezinárodní scéně. Pokud se o nějaké zemi nepíše ve světových médiích, je to spíš dobře. Život je tam zřejmě normální.)
Dva týdny po českých volbách proběhly volby i na Slovensku. Slováci mají jistě také dost co řešit, nicméně jedna věc je povzbudivá nejen v rámci Slovenska, ba nejen v rámci střední Evropy. Opovažuji se tvrdit, že je to událost celoevropského významu. Mám na mysli úspěch strany Most – Híd, v jejímž čele je jeden z nejpozoruhodnějších evropských politiků Béla Bugár. Pozoruhodné není ani tak to, že nabídl alternativu vůči národoveckému štvaní z obou stran Dunaje; pozoruhodné je, že se prosadil a jeho strana výrazně uspěla. Jen si představme, jaké by to mohlo být, kdyby v Československu vznikla někdy v roce 1933 nebo 1934 strana „Most – Brücke“, které by se postavil do čela nějaký rozumný sudetský Němec a která by byla ochotna a schopna oslovit jak Čechy, tak Němce! Držím Bélovi Bugárovi a jeho straně palce a z celého srdce si přeji, aby nešlo o výjimku, která by potvrzovala pravidlo, že nacionalistům se zpravidla podaří rozdmýchávat stále více nenávisti.
Pokud jde o mezinárodní politiku, převažovala témata ekonomická. Z hlediska celosvětového jsou jak Spojené státy, tak Evropa v průšvihu. Obě tyto významné oblasti, které dříve dominovaly světu, si po léta žily nad poměry. Nyní se ukazuje, že narazily na strop a že takto už to dál nepůjde. V den, kdy píšu tento článek, probíhají na platformě G 20 rozhovory o tom, jakou strategii zvolit: Spojené státy by rády dál pumpovaly státní peníze do ekonomiky, aby se nepřiškrtilo nesmělé ekonomické oživení, zatímco Německo se hodlá soustředit na celkovou zadluženost.
Snižování státního dluhu se najednou stalo tématem téměř ve všech evropských státech. Odevšad přicházejí zprávy o omezování státních výdajů, snižování počtu státních zaměstnanců, případně i snižování důchodů a sociálních dávek. Stačila jedna větší krize, aby se ukázalo, že je pravda to, co nám zdravý selský rozum přece říkal vždycky – totiž že dluhy se musí platit. Pokud je neplatíte, jednou na vás dolehnou. Ano, (někteří) ekonomové přesvědčili pana Paroubka a některé další politiky, že státní dluhy se platit nemusí. Můžeme z nich prý „vyrůst“. Je to pravda – ovšem za předpokladu, že by ekonomika rostla o šest a více procent ročně, a to pořád. Jenže takové věci se zpravidla nedějí, zejména ne u rozvinutých ekonomik, jako je ta naše. Sluníčko může svítit dlouho, třeba i dva měsíce, ale jednou přijde průtrž mračen, a pokud jste si dům namalovali vodovkami, budete se divit, jak bude po té průtrži vypadat.
Není třeba vysokoškolského vzdělání – opět stačí zdravý selský rozum – aby člověk pochopil, že nechce-li mít nějaká společnost děti, nebude, kdo by vydělával na penze, máte-li průběžný důchodový systém. I tento problém teď musí řešit celá Evropa. Přiznám se, že mě těší, když vidím, že Čechům a Slovákům je to zřejmě jasnější než Řekům nebo Francouzům.
