"Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci” Apoštol Pavel, list Římanům 7.19
Rád bych se věnoval druhému charakteristickému rysu západní civilizace, který vzešel z křesťanství. Filozof Charles Taylor ho nazval “uvědomění si obyčejného života”. Jde o prostou myšlenku, že obyčejní lidé jsou omylní, ale přesto na nich záleží. Společnost by se proto měla uspořádat tak, aby jim usnadňovala každodenní starosti - ty jsou povýšeny na jakýsi duchovní rámec. Rodina jako základní buňka, omezená moc státu, západní pojetí vlády zákonů, pomoc v utrpení, na kterou se v naší kultuře klade velký důraz - to vše vzešlo ze základního křesťanského poznatku, že omylný člověk má důstojnost.
Podívejme se na dvě související témata, která pocházejí ze stejných křesťanských kořenů. Prvním je výše uvedený výrok svatého Pavla. Pavel jedinou větou zavrhuje celou jednu tradici klasické filozofie vystavěnou na Platónovi. Pro Platóna bylo zlo problémem poznání. Lidé si počínají nesprávně, protože nevědí, co je správné. Kdyby věděli, co je správné, tak by to samozřejmě nedělali. S tím ale Pavel nesouhlasí. Říká, že sice ví, že je něco špatně, ale stejně to dělá. Proč? Protože lidská vůle je zkažená. Zlo není problémem poznání, ale vůle.
Kromě toho se chci soustředit na křesťanské velebení malého člověka, prostého člověka, outsidera. Takoví nebyli ve starém Řecku a Římě oblíbeni. Homér je ve svých eposech zcela opomíjí a soustřeďuje se výhradně na život vládnoucí třídy. Pokud se nižší vrstvy vůbec vyskytují, pak jako sluhové. Aristotelés měl pro lidi nízkého původu taky uplatnění: otroctví. Soudil, že když budou nízcí lidé otročit, budou vznešení mít čas přemýšlet a podílet se na správě obce. Aristotelés snil o “velkodušném muži”, který je hrdý, ctnostný, aristokratický, bohatý a (aby toho nebylo málo), mluví tiše a odměřeně.
Ale Ježíš takový nebyl. Narodil se ve chlévě a většinu života prožil jako tesařův učedník. Cestoval obvykle pěšky a občas na oslu. Jak píše literární vědec Erich Auerbach: „Kristus nepřišel jako král a hrdina, ale jako člověk z nejspodnějšího patra společnosti. Jeho první apoštolové byli rybáři a řemeslníci. Pohyboval se ve všedním prostředí prostých lidí. Rozmlouval s celníky, padlými ženami, chudými, nemocnými a dětmi.” A můžeme dodat, že Kristus špatně skončil na kříži jako sprostý zločinec a po boku mu viseli dva skuteční zločinci.
Auerbach si však všímá, že Kristus byl sice nízkého původu, žil prostě a zemřel bídně, ale vše, co činil, bylo prodchnuto tou nejvyšší a nejhlubší důstojností. Rybáři, o kterých by Řekové napsali obhroublou komedii, se v křesťanských příbězích zaplétají do událostí, které mají zásadní význam pro spásu lidstva. Kristus a apoštolové svou ušlechtilostí obrátili celý klasický ideál vzhůru nohama. Ze šlechtické pýchy se najednou stalo něco nabubřelého a směšného. S Kristem přišla proměna hodnot, poslední se stali prvními a hodnoty, jimiž se doslova pohrdalo, nejvznešenějšími lidskými ideály.
Charles Taylor říká, že díky křesťanství přišly na svět nové hodnoty. Lidé poprvé nepohlédli na svět očima noblesního aristokrata, ale obyčejného člověka. To znamenalo, že instituce už neměly dávat bohatým a urozeným nové možnosti, jak trávit volný čas. Místo toho se měly soustředit na to, aby zajistily prostým lidem bohatý a smysluplný život. Navíc se měly ekonomické i politické systémy uspořádat tak, aby usměrnily i hříšné pohnutky (neboli, jak řekl Kant křivé dřevo člověčenství) a obrátily je v lidsky a společensky prospěšné výsledky.
Jednou z oblastí, kde si můžeme této proměny všimnout, je manželství a rodina - té se začal přisuzovat společenský význam. Dnes bereme jako samozřejmost, že rodina je instituce, jejímž úkolem je pečovat o děti a vychovávat je. Ač se to však zdá neuvěřitelné, ve starém Řecku rodina moc důležitá nebyla. Platón naopak požadoval zrušení manželství i rodiny a představoval si republiku,ve které vše kolem rozmnožování a péče o děti řídí stát.
Poněkud zdrženlivější Aristotelés uznával, že rodina je potřeba. Chápal ji však pouze jako součást infrastruktury. Ano,rodina je nutná k dobrému životu podobně jako každodenní spánek a jídlo, ale život zasvěcený rodině není podle Aristotela úplný a ušlechtilý. Řekové považovali rodinu téměř výlučně za nástroj k plození dětí. Sňatky se většinou domlouvaly a od manželů se ani nečekalo, že budou přátelé. Aristotelés dokonce soudil, že ženy nejsou přátelství schopné a v žádném případě od nich nečekal, že se budou k mužům chovat jakoby jim byly rovny. Romantická láska neměla ve starém Řecku žádný význam, což potvrzuje fakt, že z těch asi třiceti řeckých tragédií, jež se nám dochovaly, nepojednává ani jediná o lásce.
Erós měl ve starém Řecku mocný vliv, ale ten se projevoval hlavně homosexualitou, ta byla v Aténách běžnou praxí, a obzvlášť jí prosluli Sparťané, kteří ji podporovali v gymnáziích, a užívali homosexuálních vztahů k posílení soudržnosti mezi vojáky ve válce. Historik Michyel Grant píše, že z Eróta vyšla taky praktika pederastie. Sexuální vztahy mezi muži a chlapci byly podle něj „mnohem oblíbenější než homosexuální vztahy mezi muži stejného věku”. Můžeme obdivovat, čeho dosáhla klasická filozofie, drama a státověda, ale když pějeme ódy na slávu Řecka a velkolepost Říma, měli bychom mít na paměti, že tehdejší sexuální praktiky dnes přežívají jen ve věznicích a okrajových hnutích jako NAMBLA (Severoamerické sdružení pro lásku mezi muži a chlapci).
V křesťanské epoše se pederastie a homosexualita pokládaly za hřích. Křesťanství vyzdvihovalo lásku heterosexuální a monogamní, na níž se zakládá dlouhodobý a výlučný vztah mezi manželem a manželkou, jehož úkolem je vychovávat děti. Bereme rodinu jako takovou samozřejmost - a naše společnost v ní vidí tak vznešený ideál, i když skutečný rodinný život za ním pokulhává - že zapomínáme na premisy, na kterých je postavena. Tyto premisy bývaly antické společnosti naprosto cizí a přineslo je až křesťanství.
Za prvé křesťanství dalo rodinnému životu význam, jaký dosud neměl. Rodinný život už nebyl podřízen životu obce, jak tomu chtěli Platón i Aristotelés. Rodina se poprvé naopak začala chápat jako prostředí, kde člověk naplňuje největší životní touhy. Proměna začala povýšením manželství na katolickou svátost, čímž sňatek získal náboženskou prestiž převyšující jeho společenskou potřebnost. K podobně zásadnímu posunu došlo za reformace. Katolíci si vážili jako příkladné ctnosti kněžského celibátu, odvozeného od celibátu Kristova. Proti tomuto pojetí však vystoupil Martin Luther, který prohlašoval, že i obyčejný křesťan, který pojme ženu za manželku a má s ní děti, plní „poslání” od Boha.
Za druhé se v křesťanství vyvinulo nové pojetí romantické lásky, která je dnes v naší civilizaci jednou z nejmocnějších sil. Sňatky se sice na Západě stále domlouvaly, zejména v bohatších vrstvách, přesto se však ve středověku zrodil nový, jiný ideál - láska, která zavdá k sňatku důvod a bude ho šťastně zachovávat. Neříkám, že se až do středověku lidé „nezamilovávali”. Jen to, že „zamilování” se předtím považovalo za lehký případ šílenství, za něco, co nemůže a nesmí být základem trvalého svazku. Středověcí křesťané začali chápat manželství muže a ženy obdobně jako vztah Krista k církvi. Bible tento vztah líčí jako intimní a vášnivý, žádný kupecký handl. A tak začali křesťané chápat manželství jako intimní soužití obohacené romantickou vášní.
Dnes se romantická láska nepokládá za nic víc než cíl, ale to je jen vybledlá podoba původního významu. Původně měla být vyvrcholením dlouhé pouti, představovala důležité ideály osobní oběti a služby bližním. Zprvu byla tato myšlenka omezena na šlechtické kruhy, ale rychle se rozšířila do celé společnosti. První náznak romantiky jako důležité společenské hodnoty najdeme v dvorských milostných básních, které spojují lásku erotickou a duchovní a obracejí se ke krásné, většinou nedostupné ženě. Tato literatura touhy zasela do myslí lidí na Západě sen o romantice.
Za třetí, křesťanství zavedlo, že podmínkou sňatku musí být souhlas muže i ženy. Tohle dnes bereme jako samozřejmost, ale stačí si zajet do Asie, Afriky či na Blízký a Střední Východ. Tam je běžné nutit lidi do manželství proti jejich vůli. Já jsem vyrůstal v Indii, kde ještě dnes sňatky často domlouvají rodiče. Na Západě však od počátku křesťanství existuje sňatek na základě volby a oboustranné shody. Důvodem není „rovnost pohlaví”, nýbrž křesťanská myšlenka, že všichni máme nějakého partnera, kterého pro nás stvořil Bůh. Romantická láska se chápala jako aktivita duše, která nás k celoživotnímu druhovi přivede. Jsme jen omylní lidé a můžeme se často plést, ale v tom, že k někomu něco cítíme, se splést nemůžeme. Křesťanství však také říká, že svobodná volba je volbou závaznou. Jelikož jsme dali k sňatku dobrovolný souhlas, musíme přísahu dodržet a manželství zachovat jako celoživotní svazek.
Protože křesťané začali respektovat obyčejné lidi a brát ohled na jejich poklesky a nedostatky, vznikly na Západě nové politické instituce. Takové, které neexistovaly nikde jinde ve světě, ani ve starém Řecku a Římě. Vzešly z něčeho, co Západ proměnilo, tím něčím bylo křesťanství. Vezměte si naši moderní koncepci „vlády zákonů”. Harold Berman v knize Zákon a revoluce (Law and Revolucion) tvrdí, že moderní západní právo je „sekulárním pozůstatkem náboženských názorů a předpokladů, které byly poprvé vyjádřeny v církevní liturgii, obřadech a učení a až poté v institucích, koncepcích a hodnotách zákona.” To je naprostá pravda, ale je to složitější.
Platón říká, že nejvyšší formou zákona je rozumový úsudek. Nám se to zdá divné, ale je to tak. Spravedlnosti dosáhneme nejlépe tak, že dáme každému přesně podle jeho zásluh. Například v rodině se k dětem nechováte úplně stejně a nestanovujete „zákony”.Upravujete své pokyny a požadavky podle jejich povahy a konkrétní situace. A stejně je tomu u Platóna v politice. Nejlepším státním zřízením je laskavá monarchie, nebo aristokracie, která vládne na základě úsudku a udílí spravedlnost v každém případě zvlášť.
Tak to ale na Západě neděláme. Vezměte si jednoduchý příklad překročení rychlosti na dálnici. Stanovujeme pevná pravidla - například limit sto deset kilometrů za hodinu - a jejich dodržování vynucujeme. To ale patrně není nejlepší systém. Jsou lidé,kteří jezdí bezpečně rychlostí 130 km za hodinu. Jiní ohrožují sebe i okolí v 80 km za hodinu. Tak proč nenecháme úřady, aby odměřily každému tak, jak si zaslouží? Snadná odpověď: nevěříme policistovi. Máme ho za omylného člověka, kterého mohou ovlivnit předsudky. Raději budeme žít pod univerzálním nařízením, které platí pro všechny.
Právě na myšlence, že moc se musí svěřovat omylným lidem velmi opatrně, stojí moderní liberální idea zákona. Lidé si vládu volí, ale americký systém zavádí interní mechanismy ”dělby moci” a “rovnovah a pojistek”, aby zajistil, že vláda zůstane poctivá a odpovědná. Zakladatelé Ameriky záměrně vymysleli systém, ve kterém vznikají ekonomické a politické rivality, aby zabránili nezdravé koncentraci moci. Pseudonym Publius v Listu federalistů č.51 souhrnně označuje taková opatření jako „nahrazení nedostatku lepší motivace protichůdnými a konkurenčními zájmy”. Kromě toho Západ trvá na tom, aby zákonodárci zákonům sami podléhali a skládali účty lidu, jehož jménem zákony vytvářejí.
Křesťanství rozšířilo pojetí politické a společenské odpovědnosti o nový model vůdce jako služebníka. Ve starém Řecku a Římě by nikoho ve snu nenapadlo, že by měl vůdce někomu sloužit. Vůdce měl v popisu práce vést. Ale Kristus přišel s tím, že vést znamená sloužit potřebám druhých, zejména těch nejpotřebnějších. Markovo evangelium 10,43 a 10.45 cituje Krista: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem … Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil”. A u Lukáše 22,27 Ježíš praví: „Kdo je větší, ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží”. V novém křesťanském rámci se vůdcové posuzují podle toho, jak se starají o problémy a blaho lidu. Ze “stoupenců” a “poddaných” se postupem času stali “zákazníci” a “voliči”. Díky novému ideálu se stalo úkolem politiků, obchodníků a kněží sloužit politickým, materiálním a duchovním potřebám lidu.
Na Západě se vyvinul systém moderního kapitalismu. Někoho možná překvapí, jak mohl kapitalismus tak snadno vzniknout v souladu s křesťanskou etikou. Kapitalismus však splňuje křesťanské požadavky na instituci, která usměrní lidskou sobeckou touhu ku prospěchu společnosti. Kritici obviňují kapitalismus, že je sobecký, avšak sobecký není kapitalismus, ale lidská povaha. Jak píše Adam Smith v Bohatství národů, touha po lepším postavení „se s námi zrodí z lůna a neopustí nás, dokud nespočineme v hrobě.” Sobectví stejně jako chtíč patří k lidské přirozenosti. Pokoušet se ho vymýtit nemá cenu, i když se o to nějací fanatičtí utopisté určitě snažili. Křesťanství přišlo během staletí s lepším řešením. Často se uvádí biblický citát, že peníze jsou kořenem zla, ale příslušná pasáž ve skutečnosti zní: „Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.” Neodsuzuje se tu bohatství ani obchodování, pouze určitý lidský vztah k bohatství.
V kapitalismu neviditelná ruka trhu nasměruje lidské sobectví tak, že kapitalisté svým úsilím produkují hojnost, ze které těží celá společnost. Kromě toho kapitalismus vybízí podnikatele, aby brali ohled na druhé, i když se snaží především obohatit sami. Takže i když je konečným cílem zisk, tráví podnikatelé většinu času přemýšlením, jak lépe uspokojit potřeby dosavadních i potenciálních zákazníků. Fakticky, byť ne záměrně,se chovají altruisticky. Jak kdysi napsal Samuel Johnson: „Jen málo věcmi se člověk může nevinněji zaobírat než vyděláváním peněz.” Dalo by se říct, že kapitalismus civilizuje chamtivost podobně jako manželství civilizuje chtíč. Obě instituce se snaží zkrotit vrtkavé a pokleslé lidské pohnutky, aby prospívaly společnosti.
A když už jsme u kapitalismu, křesťanská civilizace položila základy moderní ekonomie. Podle Rodneyho Starka si lidé ve středověku poprvé uvědomili, že ceny by měla určovat nabídka a poptávka. Do té doby byly ceny dány zákonem nebo zvykem. Ve 13. století však dominikánský mnich Albert Veliký vysvětlil, že ceny odrážejí „jakou hodnotu má zboží podle odhadu trhu v okamžiku prodeje.” A tak samozřejmě smýšlíme i dnes.
Max Weber ve svém klasickém díle Protestantská etika a duch kapitalismu vysledoval počátky kapitalismu až ke kalvínské představě povolání a vyvolení. Nicméně všechny základní prvky kapitalismu jsou stejně jako tržní ceny starší než reformace. Někteří vědci je nacházejí už v raně křesťanských klášterních komunitách, kde skupiny pracovitých mnichů znaly specializaci a dělbu práce, půjčovaly peníze, přijímaly půjčky a obchodovaly na velké vzdálenosti s poměrně širokým sortimentem potravin a dalšího zboží. Stark píše: „Všechny podstatné rysy kapitalismu …najdeme už od dvanáctého století v italských městských republikách jako Benátky, Janov a Florencie.“
Já se tu nesnažím rozsoudit, kteří křesťané byli první. Kapitalismus prošel několika stadii, z nichž každé ovlivnil jiný aspekt křesťanství. Když Francis Bacon a Descartes volali po technologii, se kterou se člověk stane pánem a vlastníkem přírody, argumentovali znovudosažením blahobytu rajské zahrady. Když Locke obhajoval vlastnická práva a kultivaci přírody praktickou inteligencí, viděl lidi jako napodobitele Božího stvoření, kteří „jednají podle jeho obrazu”. I dnes přemýšlíme o práci jako o “povolání” či “poslání”. Podle tohoto křesťanského chápání dostáváme od Boha schopnosti a ty používáme podle Boží vůle ve prospěch sebe, své rodiny a společnosti.
S kapitalismem a prosperitou přišla nová myšlenka: pokrok. To je představa, že se všechno lepší a v budoucnu lepšit bude. Dějiny se chápou jako přímka mířící vpřed a nahoru. V minulém století nabyla myšlenka pokroku podivných a ošklivých podob jako “přežití nejsilnějšího” nebo údajně nevyhnutelná “proletářská revoluce”. Ideál pokroku však, ač pošpiněn, přetrvává a svým způsobem patří k výbavě moderní mysli. Většina z nás například upřímně očekává, že naše děti se budou mít lépe než my. Věříme i v pokrok morální. Třeba zrušení otroctví je nezvratný morální úspěch. Doufáme, že příští generace budou morálně osvícenější než my, že budou lépe pečovat o planetu a přestanou zabíjet nenarozené děti.
Řekové a Římané - a ani Číňané a Indové - to tak však neviděli. Většina kultur věří, že dějiny se pohybují v kruzích. Chvíli je lépe, chvíli hůře. Další názor je, že v minulosti bylo lépe, a to tím lépe, čím vzdálenější příslušná epocha je. J.B.Bury v knize Myšlenka pokroku píše, že Zápaďané nepřemýšlejí o pokroku jako o kruhu, ale jako o šipce. Naše moderní představa o „vývoji” a „pokroku” je sekulární verzí křesťanské ideje prozřetelnosti. Z křesťanského líčení dějin, které řídí Bůh od počátku do konce - z příběhu o stvoření, vtělení a posledním soudu - se stal příběh o lidském pokroku. Plníme tedy lidským úsilím jakýsi duchovní příkaz a neustále zlepšujeme svět.
Musím zdůraznit ještě jeden aspekt: Tím je důraz kladený v naší kultuře na soucit, pomoc potřebným a ulehčení v bídě, a to i ve vzdálených oblastech. Jestliže je v Africe hladomor nebo genocida, většinu lidí z ostatních kultur to nijak nevzruší. Jak praví čínské přísloví: „Cizí slzy jsou voda.” Ale my Zápaďané spěcháme na pomoc. Organizují se obrovské charitativní programy. Rockový zpěvák Buno uspořádá dobročinnou kampaň. Někdy se uvažuje i o vojenské intervenci jako o posledním způsobu, jak zastavit vraždění. Děláme to částečně díky svým křesťanským názorům: Jsou to lidé jako my, i oni si zaslouží možnost být šťastní. Jestliže jsme šťastnější než oni, musíme udělat, co je v našich silách, a zmírnit jejich úděl.
Staří Řekové a Římané takhle neuvažovali. Zastávali podobný názor jako většina kultur dnes: ano, je to problém, ale ne náš. Nejvíce se křesťanskému pohledu přiblížil Aristoteles, když napsal,že velkodušný muž pomáhá potřebným. Podle Aristotela to však dělá z osvícenosti, aby ukázal svou velkorysost či dokonce nadřazenost nad těmi, kdo jsou pod ním. Starověcí aristokraté financovali lázně, parky a sochy, které zřetelně nesly jejich jméno a svědčily o ušlechtilosti rodiny a velikosti osobnosti. To není křesťanský pohled, my jednáme ze soucitu - tedy „cítíme s druhými”. Nepomáháme hladovějícím dětem z Haiti a Rwandy proto, že jsme lepší, ale proto, že jsme lidsky řečeno, na jedné lodi. Křesťanská pokora je pravým opakem antické velkodušnosti.
Právě vzájemná láska a veřejná dobročinnost křesťanů překvapovala a ohromovala pohany a Římany. Císař Julián Apostata, který se ve 4. století pokusil obnovit pohanství, se vyznal z obdivu ke křesťanům za to, jak pečují o své chudé, vdovy, sirotky, nemocné a umírající. Zdá se to paradoxní, ale právě ti, kdo nejpevněji věřili ve svět příští, se nejvíc snažili zlepšit situaci lidí na tomto světě.
Na Západě křesťané postavili první nemocnice. Ty byly zprvu jen pro křesťany, ale nakonec přijímaly každého, dokonce i muslimy, kteří do křesťanských zemí vkročili s cílem je dobýt. Dnes má mnoho nemocnic i dobročinných organizací křesťanská jména a prozrazují tak , byť občas vzdáleně, křesťanský vliv, který je zrodil.
Křesťanství také dalo světu mnohé velké osobnosti jako Svatého Vincence z Pauly nebo Matku Terezu, kteří zasvětili život službě chudým a nemocným. Něco takového nikde jinde nenajdeme - v žádném jiném náboženství ani jiné sekulární společnosti. Člověk nemusí být křesťan ani jakkoli jinak věřící, aby uznal, že tahle Západní víra odvedla obrovský kus práce, aby zlepšila lidské životy a zmírnila lidské utrpení.
(Upravený text 5. kapitoly knihy)
Dinesh D’Souza: KŘESŤANSTVÍ A ATEISMUS ÚPLNĚ JINAK
Dinesh D’Souza, autor mnoha bestsellerů podle žebříčků New York Times, objektivně zkoumá argumenty a rétoriku ateistů v současné debatě o Bohu a křesťanství. Oponuje ateistům podle jejich vlastních pravidel a dokazuje, že náboženská víra je slučitelná s rozumem a vědou.
D’Souza se neztrácí v defenzivních kličkách, naopak se do všech argumentů proti Bohu pouští s vervou a poráží je jejich vlastní logikou. Podrobuje ateismus i vědecký materialismus přísné a soustředěné analýze a dokazuje, že jejich tvrzení jsou prázdná a nedůsledná. Výsledkem je kniha, jež nabourává obecné představy o křesťanství a potvrzuje, že na křesťanství opravdu je něco skvělého
Nakladatel: Ideál
ISBN: 978-80-86995-11-3, EAN: 9788086995113
Originál: What´s So Great About Christianity
překlad: Matocha Čeněk
Formát: 314 stran, 21,5x15cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2009 (1. vydání)
