Před časem jsem si u rychlého občerstvení povídala s jedním mužem o operní hudbě, kterou právě nahlas poslouchal. Přitom mi povídal něco o své tchýni, které by se taková hudba prý vůbec nelíbila, a potom pořád mluvil o „svém manželovi“, který jeho záliby sdílí. Po tomto rozhovoru jsem se nejprve zeptala své kamarádky, zda jsem to s „jeho manželem“ správně pochopila. Obě nás napadlo, že tento muž asi žije v homosexuálním vztahu. Díky tomuto zážitku jsem si uvědomila, jak se skrze jazyk do naší společnosti dostává nové myšlení: děje se tak změnou významu pojmů. Slova: manželství, svatba, rodina a manželský partner už dávno ztratila svojí jednoznačnost. V časopise Stern odpověděl v rozhovoru o budoucnosti jeden teenager: „Pokud se do 28 nevdám za žádného muže, vezmu si svojí kamarádku.“ Už není žádná jasná definice pro manželství a rodinu – všechno je možné.
Takto krok za krokem bez povšimnutí většiny občanů se prostřednictvím nových pojmů nebo změny významu těch stávajících do společnosti dostává nová ideologie, která v konečném důsledku zničí Boží obraz odrážející se v rozdílech mezi mužem a ženou. Rozlišování mezi mužem a ženou už nemá vůbec existovat. Na této cestě už bylo učiněno mnoho kroků, jejichž cílem je zcela zničit biblickou představu o muži, ženě, manželství a rodině.
Krok první: pojem gender
Angličtina rozlišuje mezi „sex“, biologickým rodem, a „gender", sociálním rodem. Gender značí sociální role, představy a očekávání, jací jsou muži a ženy, potažmo jací by měli být. Pojem gender však neobsahuje jen tyto dvě kategorie, ale celou řadu dalších (transgender). Genderové role se mohou s časem měnit a mohou se lišit mezi různými kulturami.
Gender, to je velmi nejasný pojem používaný zpočátku feministkami, aby rozdělením biologické anatomie a sociální role podpořil jejich požadavky na změny. Nejasnost je zde úmyslná, aby tento pojem mohl zaštítit rozsáhlé společenské změny. V mezičase vznikly na mnoha univerzitách takzvané „genderové“ studijní programy a tento pojem se uchytil i v politice. Zpočátku šlo ještě o prosazení rovnoprávného postavení mužů a žen. Nyní jsou na všech úřadech genderoví odborníci pověření zkoumáním toho, zda nejsou ženy znevýhodňované. Ačkoli všichni používají stejný pojem, ještě to neznamená, že mají na mysli i stejný obsah. Jemný rozdíl mezi „sex“ a „gender“ má totiž dalekosáhlé důsledky. Umožňuje totiž vybrat si generovou roli bez ohledu na biologické pohlaví.
Podle radikální genderové teorie už nejsou muž a žena odrazem Boží vůle, ale rozdíly mezi nimi jsou prostě jen sociálním konstruktem, který může být překonán použitím pojmu „gender“.
Frontmanka jedné hudební skupiny, která žije jako lesba s transsexuálkou, vyjádřila poselství genderové ideologie v rozhovoru pro noviny následovně: „Nejde o to soustředit se na vnější rozdíly, ale vymyslet vlastní pohlaví.“
Krok druhý: Změna práva
Zákony zmocňují stát určovat pohlaví osob. Proto mají genderové ideologie za cíl zrušit právo státu na určování definic pohlaví pohlavní identity a sexuální orientace. Každý má mít možnost vytvořit si vlastní „gender“. Pojem „gender“ se navíc hodí homosexuálnímu hnutí jako vítaná příležitost k prosazení vlastních požadavků na uzákonění rovnoprávnosti.
Homosexuálové v této souvislosti zavádějí ještě další pojmy:
Homofobie
18.1.2006 byl v Evropském parlamentu přijat návrh s názvem Rozhodnutí Evropského parlamentu k homofobii v Evropě. Tam je homofobie definována jako: „Na předsudcích založený iracionální strach a odpor k homosexualitě a lesbám, bisexuálnům a transsexuálům, podobně jako rasismus, xenofobie, antisemitismus nebo sexismus“.
Srovnávat homofobii s antisemitismem a rasismem už začali i němečtí politici, například Volker Beck. Při pohledu na význam a původ tohoto slova to je nehoráznost. V roce 1966 jej vymyslel americký homosexuální psychoterapeut, aby mohl zdůvodnit odmítavé chování heterosexuálních mužů k homosexuálním. V psychologické terminologii jsou fobie chorobné, nutkavé a přehnané pocity strachu. Homosexuálové a lesby organizovaní ve hnutích za občanská práva pojem homofobie rychle převzali, aby jím označovali jakékoli odmítání homosexuálního chování bez ohledu na jeho důvod. To jinými slovy znamená: Každý občan, který ať už z jakéhokoli důvodu odmítá homosexualitu, trpí homofobií.
Homosexuálové se vidí proti heterosexuálům v roli oběti. Proto staví odmítavý postoj k jejich způsobu života na stejnou úroveň jako rasismus a antisemitismus. Pachatelé, proti nimž by měla být zavedena zákonná opatření, jsou všichni, kdo neakceptují homosexualitu. Za takových okolností už homosexualita není eticky hodnotitelné chování, ale skrze srovnání s rasismem a antisemitismem se z homosexuality stává neměnitelný znak člověka. Podle této „logiky“ je tedy jakékoli vyjádření nebo chování, které by tuto lež zpochybňovalo, diskriminací. V článku 13 Smlouvy o Evropské unii byl po úspěšném lobbování homo-, bi- a transsexuálnímu hnutí přiznán princip antidiskriminace.
Heterosexismus
Brzy bylo vymyšlené další nové slovo „heterosexismus“ Stejně jako pojem homofobie slouží k tomu, aby homosexuály označovalo jako oběti. Jsou to oběti způsobu myšlení a systému hodnot heterosexuálů – tedy oběti ideologie. Protože tento systém hodnot neposkytuje homosexuálům stejný právní prostor jako heterosexuálům, věří, že jsou utlačováni. Systém hodnot a způsob myšlení odlišný od homosexuality je tedy utlačující a nebezpečnou ideologií. Říká se tomu „heterosexismus“ a je to fenomén srovnávaný s rasismem a antisemitismem.
Nová ideologie
Vznikla tak nová ideologie, jejíž způsob myšlení a systém hodnot mají za cíl naprosté oproštění člověka od jeho přirozeného a Bohem daného biologického původu. Příznivce nenachází jen mezi homosexuály, ale šíří se zejména prostřednictvím genderových studií a politických instancí.
V logice tohoto myšlení je každá myšlenka ve vztahu k prožívané sexualitě odvržena a vnímána jako diskriminující. Nerovné je prohlášeno za rovnocenné a v EU je prosazováno vyhrožování tresty, aby byl jakýkoli odpor potlačen.
Nástroj: Antidiskriminační zákony
V usnesení Evropského parlamentu k „homofobii v Evropě“ z roku 2006 se píše: „S odkazem na článek 13 Smlouvy o vzniku Evropského společenství je společenství poskytnuta možnost prosazovat normy k boji proti diskriminaci, mimo jiné z důvodu sexuální orientace.“
V tomto rozhodnutí se po všech členských státech žádá, aby
• zajistily uznání rodin stejného pohlaví
• vymítily homofobii
• zesílily boj proti homofobii prostřednictvím vzdělávacích opatření jako jsou kampaň proti homofobii ve školách, na univerzitách a v médiích, ale i pomocí administrativních a legislativních opatření
• schválily právní předpisy, které by ukončily diskriminaci partnerů stejného pohlaví v oblastech dědického, vlastnického, nájemního práva, důchodů, daní, sociálního zabezpečení a tak dále.
V Anglii počítá zákon s trestem pro lidi, kteří vytvářejí „atmosféru nebo klima“ podporující nenávist na základě sexuální orientace. Podobné zákony už platí už i v Kanadě a Francii. Co ale vytváří to klima nenávisti? Pokud jde o interpretaci homosexuálních sdružení, tak k tomu patří i vyslovení biblických výroků o homosexualitě.
Podle homosexuální ideologie je prý nemožné změnit homosexuální sklony a tento názor nesmí být zpochybňován. Na jednu stranu obhajují právo na sexuální sebeurčení ve smyslu genderové ideologie, na druhou stranu ale upírají homosexuálům právo změnit se k heterosexualitě. V tomto směru se nesmějí dělat žádné nabídky ani nesmí být nabízena duchovní pomoc. Nejsme daleko od toho, že se této loby podaří zákonem zakázat, aby se lidé v tomto smyslu veřejně vyjadřovali. Antidiskriminační směrnice EU tvoří základ k tomu, aby se právní rámec pro homosexuály stále rozšiřoval a pro křesťany omezoval. Kdo si dovolí zastávat odlišný názor, než se hodí homosexuální ideologii, tak se dopouští diskriminace. Tím lze kriminalizovat jakékoli vyjádření názoru.
Nikdo si přitom neuvědomuje nelogičnost tohoto způsobu myšlení. Na jedné straně je pohlaví nahlíženo jako konstrukce a bojuje se za to, aby bylo možné vidět vše živé jako měnitelné – na druhé straně je ale dobrovolná změna k heterosexualitě vyloučená a vehementně se proti ní bojuje. Protiklad v argumentaci!
Právní útok na manželství
Manželství, které je v Německu skrze ústavu státem výjimečně chráněno, je v očích homosexuálů zvláštní forma heterosexismu a tvrdě proti němu bojují. A skutečně už se jim povedlo prolomit monopol heterosexuálního sňatku jako výhradní formy životního partnerství. Homosexuálové už se velmi přiblížili svému cíli dosáhnout plného zrovnoprávnění partnerství stejného pohlaví s manželstvím.
14. 1. 2009 schválil Evropský parlament velkou většinou usnesení ke stavu základních práv v Evropské unii, jehož záměrem je mimo jiné i stejný přístup k partnerstvím stejného pohlaví jako k manželství. V čl. 77 se píše: Evropský parlament vyzývá členské státy, které tak ještě neučinily, aby za účelem odstranění diskriminace párů z důvodu sexuální orientace partnerů aplikovaly princip rovnoprávnosti a schválily příslušnou legislativu. To znamená, že pokud bude toto rozhodnutí přijato do evropského práva, nebude možné, aby zákonodárce rozlišoval manželství od partnerství osob stejného pohlaví. Manželství a rodina by tím ztratily svůj zvláštní status, který je v Německu stále ještě zásadním způsobem chráněn.
A k 60. narozeninám vyhlášení ústavy navrhla spolková ministryně spravedlnosti Brigitte Zypriesová (SPD) 22.5.2009, aby byla tzv. „homo-manželství“ chráněna ústavou. Její zdůvodnění: „Protože životní partneři nezasluhují menší respekt a právní uznání než manželé, měla by zde být doplněna ústava a vedle manželství by měla chránit i registrované partnerství.“ Paní Zypreisová se tím prokázala jako hlásná trouba LSVD (německý svaz gayů a lesbiček), který už nějakou dobu vehementně změnu ústavy požaduje.
Berlín jako předvoj
Prosazením evropské směrnice 2000/78/EG už Berlín zaujal roli předvoje ve vztahu k prosazování rovnoprávnosti registrovaného partnerství s manželstvím a tato role má být nyní dále rozšiřována. Použité nástroje naznačují, co brzy zažijeme v celé Spolkové republice.
Druhého dubna byl v berlínském zemském parlamentu všemi stranami (!) přijat návrh podaný sociálními demokraty společně s levicovou stranou DIE LINKE, jehož název byl Iniciativa „Berlín vystupuje za sebeurčení a akceptaci sexuální rozmanitosti“.
Už z názvu tohoto programu je patrné o co jde: Cílem už není tolerance, ale akceptace. Berlín s touto iniciativou vypracoval podrobný program, jak má být tahle akceptace prosazena i mezi obyvatelstvem. Výslovně je tam rozhodnuto následující (podtržení částí textu jsou moje doplňky):
Berlín se bude ve spolkové radě a ve veřejných debatách i v budoucnu jasně zasazovat o to, aby se […] zrovnoprávnění skutečně dokončilo a aby se proti diskriminacím účinně postupovalo. Stejným způsobem bude Berlín aktivní při obhajování dalších aspektů LSBTTI, například při modernizaci statutu osobnosti a pravidel pro jména.
Už dávno mělo dojít k rehabilitaci a odškodnění lidí odsouzených podle §175 trestního zákoníku (v letech 1872 - 1994 zakazoval sexuální styk mezi osobami mužského pohlaví, přičemž novelizacemi po roce 1968 byl omezen na zneužívání nezletilých – pozn. překl.) v obou německých státech. Progresivní cesta do budoucnosti může mít trvalý vliv na společenské klima jen tehdy, pokud nebude zároveň zameteno s temnými stránkami minulosti a jejich zbývajícími vlivy na současnost.
S politováním je doplněno: Ve spolkovém sněmu vypadá dosavadní bilance úplně jinak. Spolková zákonodárná moc se na rozdíl od ostatních států EU nerozhodla pro koncept rozšíření institutu manželství, ale zavedla zcela nový institut. Postupně se teď po jednotlivých krocích realizuje náročná cesta postupného sbližování, proti stále silnému odporu zejména z konzervativního společenského a politického spektra. S oddalováním a obstrukcemi se v Německu potýkají i evropská antidiskriminační opatření.
Jak může být cíle dosaženo?
1. Převýchovou
Klíčem k prosazení jakékoli ideologie je vždy vzdělání a výchova, především při práci s dětmi. Kdo dosáhne myslí příští generace, ten dosáhne trvalých výsledků.
Aby nic nebylo ponecháno náhodě, „byly zavedené povinné školící kurzy k tématům rozmanitosti a „akceptace a pohlavní rozmanitost7“ pro berlínské učitele, pedagožky a pedagogy jakož i školní psycholožky a psychology, sociální pracovnice a pracovníky, vychovatelky a vychovatele, v zemské administrativě, nestátní sociální pracovníky“. Pro školy a péči o děti a dospívající mají být vyškoleny klíčové osoby, přičemž školení má být provedeno nezávislými organizacemi gayů a lesbiček. Iniciativa to uvádí poněkud zamlženě: „Musí to být provedeno ve spolupráci s kvalifikovanými nestátními organizacemi, které v této oblasti disponují potřebnou kvalifikací a které musí být za tímto účelem posíleny. Posílení v této souvislosti znamená, že bude z rozpočtu uvolněno více prostředků! Všichni občané tedy ještě budou platit z daní za převýchovu svých dětí!
„Zacházení se sexuální rozmanitostí“ má být závazné téma i na vysokých školách. Mají být přijata opatření, aby už nešlo jen o „okrajové“ téma. U tohoto i následujících témat je přitom zajištěna hned několikanásobná kontrola: Zemský senát má už koncem roku 2009 podat zprávu o realizaci a úspěchu přijatých opatření, a následující rok znovu. Všechna opatření budou vyhodnocena, protože je třeba zajistit, aby tato iniciativa byla úspěšná.
Všechna vzdělávací zařízení mají být vybavena informačními materiály na téma „sexuální rozmanitost“ přizpůsobenými cílovým skupinám (samozřejmě za peníze daňových poplatníků). Na každé škole musí být k dispozici kompetentní partner s „odpovídající kvalifikací“, jehož úkolem je i dohlížet na kolegy. Doslova se uvádí: „Iniciativa bude dbát i na to, aby v rámci školní praxe byla zohledněna směrnice AV 27.“ Jedná se o předpis popisující, jak má být na školách vyučována sexuální rozmanitost. Protože jí učitelé doposud všeobecně ignorovali, musí teď dojít na tlak a kontrolu!
Kromě toho má být přezkoumáno, „do jaké míry je možné udělat z výuky zacházení se sexuální rozmanitostí součást školních osnov.“ Školní inspekce má potom kontrolovat, jak se daří tyto plány realizovat.
2. Finančním nátlakem
Při podpoře projektů z veřejných peněz je třeba usilovat o to, aby tyto projekty […] ve svém zaměření kvalifikovaně a prokazatelně podporovaly akceptaci sexuální rozmanitosti. To platí nejen pro „klasické“ projekty na vzdělávání mládeže a sportovní projekty… V rámci podpory práce s mládeží musí být zejména u chlapců kladen zvláštní důraz na práci reflektující sexuální rozmanitost. Je třeba vytvořit standardy, jimiž se budou muset řídit příjemci dotací v rámci čerpání veřejných prostředků. Je třeba vytvořit management kvality, díky němuž bude možné kontrolovat dodržování a zohledňování cílů podpory akceptace sexuální rozmanitost.
Tím by byl položen základ pro odebrání oficiální podpory křesťanským zařízením, protože, ještě jednou: podporu akceptace nelze srovnávat s podporou tolerance.
3. Všestranným ovlivňováním
Od veřejných zástupců Berlína se očekává, že budou na veřejnosti ukazovat „jasná znamení“ požadavků na akceptaci sexuální rozmanitosti:
„Senát (…) a poslanecká sněmovna mají za povinnost jít dobrým příkladem v tom smyslu, že budou toto poselství veřejně obhajovat při všech vhodných příležitostech od městské úrovně až po mezinárodní rámec.“
Berlínský senát se má snažit o „vytvoření společné celoměstské kampaně za akceptaci“. Přitom má být „veřejně vyjádřena společná podpora vyznávání hodnot rozmanitosti“.
Berlín má už delší dobu zřízené zemské středisko pro rovné zacházení – proti diskriminaci LADS (Landesstelle für Gleichbehandlung - gegen Diskriminierung), jehož úkolem je mimo jiné „podpora akceptace způsobů života partnerů stejného pohlaví a odstraňování předsudků“.
Ač byla prostřednictvím tohoto střediska podpořena už celá řada projektů a iniciativ s cílem zlepšit klima ve městě ve prospěch sexuální rozmanitosti, ozývá se kritika, že tyto snahy ještě nedosáhly požadovaných úspěchů. „Vzhledem k rozsahu odmítavých postojů“ proto budou všechny snahy ještě zesíleny.
Ačkoli se říká: „akceptaci nelze nařídit“ - právě k tomu dochází a objevují se snahy vynutit ji nátlakem.
4. Skrze veřejné odsouzení
Berlínská administrativa se má připravit na to, „vypořádat se všeobecně viditelným způsobem s jakoukoli formou diskriminace a vyčleňování, neakceptace sexuální rozmanitosti“. Jaká podoba moderního pranýře se k tomu hodí, to už je ponecháno fantazii čtenáře. Veřejná správa má také vyřešit, zda se mají zřídit kvóty pro zaměstnávání tzv. LSBTTI – lesby, gayové, bisexuálové, transsexuálové, intersexuálové.
Přijetí není totéž jako tolerance
Tolerance je základní postoj vůči lidem s odlišnými názory. To ale ještě zdaleka neznamená, že je třeba takové názory i akceptovat (souhlasit s nimi). „Tolerancí“ tak lze označit postoj, kdy sice jednotlivec nebo skupina lidí s určitým názorem nesouhlasí, ale přesto ho trpí. Podle genderové ideologie se homosexualita musí akceptovat. Tolerance nestačí a není to ani žádaný výsledek.
Každá ideologie, ať už komunismus nebo národní socialismus, vždy zkouší přizpůsobit příští generaci svému myšlení. Čím je člověk mladší, tím méně se proti tomu dokáže bránit. A proti této nové ideologii se ani bránit nesmí!
Demokratické státní uspořádání by mělo občany chránit před ideologickým tlakem. Po zkušenostech s fašismem byla před 60 lety přijata taková ústava, která měla zajistit, aby se občané už znovu nemohli stát obětí totalitní ideologie. Lidé už nikdy neměli žít ve státě, který by jim násilně určoval, jak mají myslet. Nyní však zažíváme, že genderové ideologie demokratický stát zneužívají a legislativními nástroji se snaží prosadit své totalitní cíle. Základní práva (např. čl. 4 spolkové ústavy) zajišťující nedotknutelnost svobody vyznání, svědomí, a svobody světonázoru, jakož i svoboda myšlení a svoboda vědy, výzkumu a učení (čl. 5) mají být podle genderových ideologů upřena všem, kteří mají odlišný názor. Proti tomu se teď zvedá odpor.
Boj o svobodu projevu
Od minulého roku se naplno rozhořel boj o právo na svobodné vyjadřování názorů. Začalo to na podzim roku 2007: psychiatrická univerzitní klinika ve Štýrském Hradci uspořádala kongres na téma „Religiozita v psychiatrii a psychoterapii“. Mezi mnoha workshopy byla i nabídka Markuse Hoffmana, vedoucího křesťanského spolku Wüstenstorm. Chtěl mluvit o zkušenostech s lidmi trpícími egodystonickou poruchou sexuální orientace. Sem patří všichni, kteří nemají jasno ohledně své sexuální orientace. Kromě toho chtěl představit duchovní program „Aufbruch Leben“ s cílem posilovat identitu mužství a ženství. Práce spolku Wüstenstorm směřuje kromě jiného i k lidem, kteří pro sebe hledají východisko z prožívané homosexuality. Německý svaz gayů a lesbiček (LSVD) proti tomu spustil kampaň a dosáhl zrušení workshopu. Křesťanskému spolku bylo podsouváno, že vyvíjí tlak na homosexuály, aby se nechali „vyléčit“.
Když se měl na kongresu mladých křesťanů Christival konat workshop Německého institutu pro mládež a společnost (DIJG - Deutscher Institut für Jugend und Gesellschaft) na téma „Rozumět homosexualitě – šance na změnu“, byl institut DIJG donucen k jeho zrušení. Postarala se o to velkolepá mediální kampaň a sedmadvacet otázek, které položila politická strana Bündnis 90/Die Grünen spolkové vládě ohledně křesťanských skupin a jejich postoji k homosexualitě. Situace byla tak vyhrocená, že dva další workshopy, jeden na téma „sexuální zneužívání chlapců“ a další o psychologických následcích interrupcí, se mohly konat jen s masivní policejní ochranou.
Útok na evangelikalismus
Od té doby tlak na zástupce spolku Wüstenstorm a DIJG mohutně zesílil a stala se z něj kampaň proti evangelikalismu. 20. - 24. května 2009 se konal na radnici a na univerzitě v Marburgu šestý mezinárodní kongres pro psychoterapii a pastorační činnost. Měl nabídnout křesťanským duchovním a terapeutům všech vyznání diskusní platformu. K tématu „Identita“ byli pozváni i zástupci spolku Wüstenstorm a DIJG. V otevřeném dopise primátorovi města a rektorovi marburské univerzity požadoval Volker Beck ze strany zelených a LSVD, aby byli tito zástupci vyloučeni. Když nebylo těmto požadavkům vyhověno, politický tlak se každý dnem stupňoval.
Vytvořilo se účelové sdružení „Kein Raum für Sexismus, Homophobie und religiösen Fundamentalismus“ (Žádný prostor pro sexismus, homofobii a náboženský fundamentalismus), jemuž původní požadavek zrušit semináře brzy přestal stačit. Vzniklo tiskové prohlášení: „Pro sdružení ‚Kein Raum für Sexismus, Homophobie und religiösen Fundamentalismus’ to je příliš málo. Náš protest směřuje proti celému kongresu jako takovému. Problém nejsou tři semináře, ale homofobní podstata evangelikálního hnutí. Místo podpory nábožensky fundamentálních postojů by se město a univerzita měly zasadit o zrovnoprávnění a boj proti homofobii.“ „Homofobie“ je prý „smýšlení opovrhující lidmi“ a „univerzita nebo jiný veřejný prostor na tom nic nemění“. Homosexualita prý „není nemocí a nelze na ni aplikovat žádnou terapii“. Podle mluvčí sdružení Nebenbergové to hlavní proud vědy prý poznal už před 30 lety – „evangelikálové to očividně nepoznali dodnes.“
Sdružení bylo podpořeno více než 55 skupinami, vedle gay-organizací i antifašistickými skupinami, studentskými spolky různých univerzit, odborovými organizacemi a politickou stranou DIE LINKE.
Snahu o celkové zrušení kongresu zdůvodňuje sdružení tím, že jde o symbol pravicově konzervativních manipulací. V „konzervativním nahlížení na manželství“ vidí sdružení hrozbu pro homosexuály, protože „heterosexistické“ prostředí „silně omezuje svobodnou realizaci homosexuálních sklonů“. Nepřátelé kongresu kreslí na domy a výkladní skříně křesťanských organizací hesla a urážky. Došlo i k poškozování věcí. Leták dále uvádí: „Evangelikálové jsou zpátečnický proud v rámci protestantismu, který se vyznačuje fundamentalistickým vykládáním bible, vyhrazuje si nárok na pravdu a snaží se o společenský vliv“.
Taková tvrzení najdeme i v knize „Mission Gottesreich - Fundamentalistische Christen auf dem Vormarsch“ (Mise: nábožensky fundamentálističtí křesťané na postupu) od dvou novinářů německé veřejnoprávní televize ARD, kteří chtějí zakázat evangelikální organizace a zabránit jim ve veřejném vyjadřování. Jsou to požadavky na stejné úrovni jako u sdružení bojujícího proti křesťanskému kongresu: jde o umlčení nepohodlného názoru.
Prof. Dr. Thomas Schirrmacher, rektor semináře Martina Bucera, k tomu napsal: „Pronásledování náboženských menšin vždy začíná dezinformacemi, potom pokračuje konkrétní diskriminací a končí konkrétním pronásledováním. Dezinformace už se produkují ve velkém stylu a jejich autoři nepokrytě volají po diskriminaci ve velkém stylu. Evangelikálové nemají mít žádná média, žádné politické kontakty, žádné možnosti vyjádření názoru, má jim být odepřena jejich veřejně prospěšná činnost, odebrány dotace z veřejných prostředků, jejich školy mají podléhat přísnější kontrole. Tak dalekosáhlá omezení proti náboženské organizaci v Německu už dlouho nikdo neprosazoval.“
Publicistka Gabriele Kuby říká: „Ve skutečnosti nejsou diskriminováni homosexuálové, ale ti, kteří si chtějí uchovat mravní základy, na nichž jediných může stát společnost, rodina a křesťanství.“
Politicky aktivní občané
Skupina více než 370 občanů společně s celou řadou významných osobností 20. dubna 2009 veřejně vystoupila s požadavkem neustupovat tlaku na zrušení marburského kongresu. Signatáři iniciativy „Für Freiheit und Selbstbestimmung“ (Za svobodu a sebeurčení) viděli v útoku na kongres útok na základní svobody. Mezi prvními podepsala dokument i publicistka Gabriele Kuby, která se navíc obrátila na primátora Marburgu s otevřeným dopisem vyjadřujícím podporu v odolávání tlakům proti kongresu. Tato iniciativa byla důležitým signálem, že občané brání svá základní práva. Utvrdila městské politiky, kteří kongres podporovali, na druhé straně však vzbudila další kontroverze.
Nejvyšší čas procitnout
Je nejvyšší čas procitnout, postavit se této ideologii na odpor a totalitárním snahám bránit i politicky. Dietrich Bonhoeffer nás učí: „Čekání a přihlížení nejsou křesťanské způsoby.“ Musíme naléhat na Boha, aby poslal své světlo a svou pravdu, aby roztrhali tuhle lživou síť myšlenek, která se roztáhla přes celou Evropu a chystá se pohltit celý svět. Pokud to je v našich silách, tak bychom měli kontaktovat politiky a pomoci jim prohlédnout tuto novou ideologii. Musíme bránit svobodu vyznání v demokratickém státě. Jde o další generaci a budoucnost naší společnosti!
Rosemarie Stresemannová, autorka několika knih, dříve učitelka základní školy v Berlíně, dnes pracuje pro německou modlitební síť „Wächterruf“
