Nesouhlas – a umění jej kultivovaně projevit – je neodmyslitelnou součástí zdravé komunikace. Platí to jak v životě osobním, tak i veřejném a politickém. Jako křesťané víme, že biblická tradice si velmi cení jednoty, jednomyslnosti. Z toho však nikterak neplyne, že je nesouhlas sám o sobě cosi negativního, čemu bychom se měli vyhýbat, čeho se nelze se ctí „dopustit“! Lidé spolu mohou nesouhlasit – ba dokonce nesouhlas v pravou chvíli a přiměřeně projevený může být navýsost pozitivním postojem. Záleží totiž na tom, jak a proč spolu nesouhlasíme.
Proč nesouhlasit? Především kvůli pravdě samotné! Nesouhlas a spor může (a má) být veden zdravou touhou po odhalení pravdy, po pravdivé interpretaci určitého tvrzení či nalezení nejsprávnějšího řešení nějakého problému. Náš motiv k nesouhlasu by měl být nesobecký, zaměřený v obecnému dobru. Pouze v relativistické kultuře, kde na pravdě nezáleží, může být spor neproduktivní a bezobsažný.
Vyhýbat se sporu či konfrontaci „za každou cenu“ může být mnohdy chybou. Poctivá debata často může pomoci lidem prověřit jejich názory a postoje a podrobit je zkoušce a přimět k jejich revidování. Pravda – skutečná, odhalená a nahlédnutá – má přece moc osvobozovat.
Ano, Písmo zdůrazňuje jednotu, nikoliv jednolitost, stejnost, uniformitu. Být jednotní nevyžaduje být stejní, jednota nepředpokládá popření rozdílů, naopak si žádá jejich poctivé přiznání.
Nesouhlas je nejen dovolený, ale mnohdy žádoucí, a někdy vysloveně – s ohledem na pravdu – přímo nezbytný. Nesouhlas v pravou chvíli daný najevo mnohdy ovlivnil celý běh dějin. Přidržíme-li se Nového zákona, pomysleme kupříkladu jen na apoštola Pavla, který se postavil Petrovi a oponoval mu veřejně z očí do očí, pokud šlo o vztah křesťanů k židovskému zákonu (Gal 2).
Jak tedy nesouhlasit? Zde je několik pravidel:
Lidé jsou důležitější než programy. Ježíš se nevyhýbal konfliktům, někdy je i provokoval, vždy však v kontextu osobních vztahů k těm, s nimiž jednal. Záleželo mu na lidech – proto je nenechal na pokoji v jejich omylu a mnohdy vyhrotil situaci až ke sporu. Tak i nám má záležet na konkrétních lidech více, než na prosazení naší agendy, byť je správná.
Poctivost v tom, kde sami stojíme. Otevřeně přiznat svá východiska – čemu v té které věci osobně věřím, co si o ní myslím a proč.
Skutečná ochota podstoupit diskusi a jít s kůží na trh. Jenom takto vedená debata má naději být tím, čím může být: příležitostí objasnit vlastní postoj, zdůvodnit svá přesvědčení, ozřejmit pravdu. Diskuse, spor, či dokonce hádka nikdy nesmějí být cílem samy o sobě.
Odmítněme zlehčovat oponenta. Je snadné – a nepoctivé – odmítat názory oponenta na základě vlastních předsudků.
Definujme pojmy. Vyhneme se tak mnohým nedorozuměním a nepochopením.
Pokusme se „vykolíkovat“ společný kus hřiště. Kupř. debata o volební reformě bude nesmyslná, pokud obě strany nesouhlasí s tím, že parlamentní demokracie není špatná věc a má smysl usilovat o její zkvalitnění.
Naslouchat i hovořit. Obojí je stejně důležité, to první dokonce možná těžší.
Snažme se porozumět, ne parodovat. Lhát je zlé a dezinterpretovat – záměrně zkreslovat – pozice oponenta je lepší jen o chloupek :).
Buďme pokorní a sebekritičtí. Nikdo nemá odpověď na vše a ani se nemýlí úplně ve všem. Svět není jen buď – anebo. Je snadné upozorňovat na nějakou nepodstatnou slabinku v argumentaci protivníka a maskovat tím díru, která silně oslabuje náš vlastní názor.
Umějme připustit, že se neshodneme. Někdy je prostě nutné ukončit debatu právě takto, bez vítěze – ale zachovat vztah s oponentem a ponechat si tak cestu k další debatě v budoucnu. Jen ve zcela výjimečných případech může nesouhlas ve sporu ospravedlnit ukončení vztahu.
Debatovat není vždy snadné. To by nás však nemělo odradit od úkolu čas od času odhalovat či obhajovat pravdu právě takto – nesouhlasem, debatou i sporem. Pravda za to stojí!
Podle textu Paula Woolleyho: When Christians disagree, publikovaného v Wilberforce papers (červenec 2002), zpracoval a upravil –df–
