V ateistické společnosti žiju téměř celý život. Proto také pamatuji ateismy dva: ten z padesátých let a ten normalizační. Je mezi nimi rozdíl.
V padesátých letech se ateisticky školilo (na pracovištích) a psychicky týralo (ve školách). Lidé ze strachu přestávali chodit do kostela; hlavní odliv z Církve se ovšem konal na venkově, kde kolektivizace přerušila vazbu svobodné rolnické existence a důvěry v Boha. Přesto prakticky všichni znali Desatero, některé základní modlitby, věděli, co je kostel a co je mše.
Dnes je situace jiná. Jednak jsme svobodní a máme i pár katolických škol, jednak - z doby normalizační - existuje určitý respekt k osobní víře. Na druhé straně už nikdo nezná prakticky nic. Setkala jsem se s lidmi, kteří se domnívají, že při přijímání jíme maso (patrně syrové) a pijeme krev. Nikdo mimo věřící prostředí nezná základní modlitby, neví, co je to církev, a novináři už neumějí základní pojmy ani skloňovat: křestu, knězové, klér...
Patrně nejnebezpečnější je nenávist k Církvi jako instituci, protože se opírá o naprostou neznalost historie. Nebezpečí vidím v tom, že tahle nenávist je obecnou nenávistí k dějinám, k vlastní minulosti a k vlastní kultuře. U nás se projevuje snad nejvíc v celém regionu: např. i v Německu, které je poměrně dost protikatolicky naladěno, existuje na střední škole předmět Bibelkunde - nauka o Bibli. U nás ani to. Ale celoevropsky je tato situace obecná: právem hovoří papež o tom, že evropská civilizace trpí sebenenávistí.
Benedikt XVI. k nám přijel s poselstvím, které zdůrazňuje rozum, vazbu víry a poznání, objektivitu pravdy. To je pravé slovo do naší situace. Významným rozdílem mezi prvním a druhým ateismem, jak jsem je stručně charakterizovala, je důvod protikřesťanského postoje. Zatímco v padesátých letech se křesťanství vytýkaly spíše ne-rozumové rysy (obřady, zdobnost kostelů apod.), dnes se katolicismu naopak vytýkají rysy rozumové: vadí, že Církev je instituce, že má pevnou nauku - krátce řečeno, vadí její racionalita.
Ale právě na tu musíme klást důraz. Proti volnému trhu "spiritualit", kde "každý věří tak, jak cítí", musíme trvat na tom, že existuje objektivní pravda, jíž se můžeme přiblížit rozumem, že tímto rozumem můžeme rozlišit pravé náboženství od náboženství falešných, že pojmy mají jasný význam a že objektivní je i mravní řád, v němž žijeme. Především však se musíme znovu naučit milovat: milovat vlastní minulost a její dědictví, ale konec konců i sami sebe.
