Dovedu si docela dobře představit, že už jen samotný nadpis mé úvahy vzbudí v někom nevoli. Nemoc je přece zlo, které se na světě objevilo až po vzpouře člověka vůči Bohu. V ráji původně nic takového nebylo, tak jakápak příležitost, jakápak výzva? Nemoc je cosi výslovně negativního, nežádoucího, veskrze špatného, znepříjemňuje nám život. Co by na ní mohlo být pozitivního? S tím vším lze souhlasit, ale taky to může být úplně jinak. Záleží na okolnostech a především na našem postoji k nemoci, k nemocnému a k situaci, kterou jsme si nenaplánovali, ale do které nás Bůh postavil. Pokusím se to trochu objasnit.
Otázku „proč“, neboli otázku po smyslu nemoci, kladli Ježíšovi i jeho současníci: „Zhřešil on nebo jeho rodiče?“. Není vždycky snadné dobrat se jednoznačné odpovědi. Někdy je zavinění nemocného na první pohled zřejmé, jindy člověk souvislosti nechápe a nevidí. Smysluplnější než „proč“ je ptát se: „Co mi tím asi chce Pán Bůh říct?“ Odpověď může přijít v modlitbě, ale i prostřednictvím kněze nebo upřímného přítele. Praktikující křesťan je většinou pro takovou nenadálou situaci teoreticky připraven – ví něco o pokání, o smíru, o Kristově kříži a jeho vykupitelském díle. Slyšel od sv. Pavla „trpím, ale raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji, co zbývá do plné míry Kristových útrap pro církev…“. Teoreticky nám je leccos jasné, ale v praxi, když se to týká člověka samotného nebo jeho blízkých, to už je složitější. Co se dá změnit, je třeba změnit, např. léčbou. Co je nezměnitelné a neodvratitelné, je třeba přijmout: „Dobře, Pane Bože, tak já to beru. Jen mi dej sílu to zvládnout podle tvé představy.“ Jakmile se tohle podaří, je téměř vyhráno.
Statisticky ani grafem to sice nejde vyjádřit, ale dovedete si představit, o co by byl svět na lásku chudší, nebýt nemocí a utrpení? Kolik lásky by se vůbec neprojevilo, protože by k tomu nebyl důvod? Zkuste chvíli pozorovat lidi, procházející s kytičkami, s ovocem a jinými drobnostmi v době návštěv branou nemocnice. Napadlo by je věnovat svůj čas a lásku blízkému člověku jen tak pro nic za nic, kdyby byl zdravý? Někoho snad ano, ale určitě ne všechny. Nemoc je skutečně příležitostí a výzvou nejen pro nemocného, ale i pro jeho okolí. Nemocný většinou bilancuje, přerovnává si žebříček hodnot, dává do pořádku vztahy s lidmi i s Bohem. V tomto slova smyslu může být pro něho nemoc doslova požehnáním.
Co z jeho nemoci má nebo může mít jeho okolí? To záleží na tom, jak se k nové situaci postaví. Může v ní rozpoznat úkol a životní příležitost, správně ji uchopit a zúročit – nebo ji naopak propást a tím uškodit nejen nemocnému, ale z pohledu věčnosti především sobě. Takže z toho nakonec lze vyjít trojím způsobem: bez zisku, se ztrátou nebo se ziskem. Bez zisku z toho vychází ten, kdo se příliš nenamáhá a dělá jen to, co ho moc nestojí a nebolí. Chová se slušně ke slušnému, je milý k milému – ale tak se chovají i pohané, říká Pán Ježíš. Co je na tom záslužného? Nemoc blízkého člověka ve většině případů poskytuje lidem v jeho okolí spoustu příležitostí ke skutkům milosrdenství a k projevení lásky. O lásce Matka Tereza tvrdí „láska bolí, láska musí bolet“. Než se nemocný propracuje do stádia, kdy je ochoten svoji nemoc, případně i blížící se smrt přijmout, prochází fázemi, v nichž to s ním nebývá jednoduché a může své okolí opravdu bolestivě zraňovat. Jedna z těch fází se odborně nazývá „agresí, vzpourou, hněvem“. Ale ani ve fázi rezignace nebo deprese nebývá komunikace a soužití s nemocným vždycky snadné. Trvá-li to dlouhé měsíce, případně roky, je to pro všechny zúčastněné hodně náročné na trpělivost. O to víc se tu nabízí velké úroky v té nejtvrdší valutě. Teprve když jsme laskaví k člověku, který se k nám laskavě nechová, když projevíme lásku člověku, který se na nás utrhuje, když projevíme zájem o člověka, kterého si už nikdo nevšímá, když pozorně vyslechneme toho, koho už nikdo poslouchat nechce, když vlijeme naději do žil člověku, který si zoufá a určitě nám za to nic nedá, teprve tam lze mluvit o skutcích milosrdenství. Teprve tam je možné z této nelehké zkoušky vyjít se ziskem. Co nic nestojí, obvykle za nic nestojí.
Jak ošemetné je řídit se pravidlem „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, je zřejmé z následujícího příběhu, který se skutečně stal. Do jednoho hospice měla být z očního oddělení nedaleké nemocnice přeložena stará nevidomá paní s pokročilou rakovinou. Sestřička, která právě odcházela z noční služby v hospici, se nabídla řidiči sanitky, že pro nemocnou pojede s ním, osobně ji převezme a cestou se o ni postará. Kolegyně v nemocnici ji důrazně varovaly: „Na tuhle bábu si dejte pořádný pozor. Je příšerná, pořád se jí něco nezdá, pořád si něco vymýšlí a věčně si stěžuje.“ Tahle nemocná prožila v hospici několik posledních měsíců svého života. V prvních hodinách byla možná trochu nedůvěřivá, ale to se rychle změnilo a obrátilo v pravý opak. Po pár dnech telefonovala z lůžka své dřívější ošetřující lékařce: „Já už jsem snad v nebi! Kolem mě jsou samí andělé.“ Sestřičky milovala a ony milovaly ji. Dodnes na ni s láskou vzpomínají.
Být v každé situaci milosrdný není vůbec snadné, protože je to proti naší přirozenosti. Ta nás nabádá, že si nemusíme všechno nechat líbit a je nakloněna vyřizovat všechno spíše stylem „jak ty ke mně, tak já k tobě“, neboli „oko za oko, zub za zub“. Takovým sklonům je potřeba se postavit silou vůle na odpor. Když se člověk takhle přičiní, Pán Bůh pomůže. Zasype ho dary Ducha svatého a jeho ovoce se záhy projeví láskou, radostností, pokojem, laskavostí, trpělivostí, dobrotou, sebeovládáním. Pán Bůh po nás nikdy nechce nic, co je nad naše síly. Stává se, že rodina chce nemocnému dosloužit doma až do posledního vydechnutí, ale trvá to už moc dlouho a všichni jsou vyčerpaní. To se zákonitě projeví únavou, netrpělivostí a následně i výčitkami svědomí. Všechno má své meze. Jakmile taková situace nastane, je nutno v zájmu pacienta i v zájmu svém se nechat někým ve službě aspoň dočasně vystřídat. Zde nejde o selhání pečující osoby, ale o příležitost a výzvu pro někoho dalšího. Tím dalším může být někdo ze vzdálenějšího příbuzenstva, ze sousedství, z farnosti anebo personál hospice.
Pojem hospic byl u nás ještě před dvaceti lety pojmem neznámým. Dnes už snad většina lidí aspoň zhruba tuší, že nejde o nějaký lepší domov důchodců nebo léčebnu dlouhodobě nemocných. V současné době už mezi námi žijí desetitisíce rodin, které mají s hospicem nezapomenutelnou osobní zkušenost. Mnozí se v něm i na řadu týdnů se svým blízkým umírajícím člověkem ubytovali, aby mu mohli být nablízku až do posledního vydechnutí. Nepopírají, že je to stálo jistou oběť, ale nelitují. Jen by si přáli, pokud by to jen trochu šlo, podobnou situaci příště zvládnout doma. Úplně vždycky to samozřejmě z objektivních příčin možné není. Někdy by to však šlo, jen je k tomu potřeba vytvořit vhodné podmínky.
Hospicové hnutí u nás od začátku směřuje k vytčenému cíli. Tím není jen maximální kvalita, ale i dostupnost hospicové péče. Nejen té lůžkové, ale i domácí. Překážek ještě stojí v cestě mnoho (kromě nedostatku peněz i věčně nenažraný úřední šiml), ale láska je silnější. Od dobrého úmyslu se odradit nedá, všechno vydrží a vytrvá. Krásným příkladem této odvěké pravdy je i hospicové občanské sdružení Duha v Hořicích v Podkrkonoší. Duha s nemalými osobními oběťmi svých členů usiluje o realizaci projektu „Domácí hospic s rodinnými pokoji“. Když se tento model ke spokojenosti nemocných a jejich rodin po léta osvědčuje v Holandsku, proč by to nešlo i v Hořicích? A osvědčí-li se v Hořicích, proč by to nešlo ve všech podobných městečkách v Čechách a na Moravě? Zvláště v těch, která nemají žádný ze čtrnácti lůžkových hospiců právě za rohem. Až se to podaří, budeme u cíle. Hospicová péče bude v ČR nejen kvalitní, ale i dostupná všem, kdo ji potřebují. To nejsou jen nemocní s diagnózou pokročilé rakoviny, ale i jejich rodiny a následně pozůstalí – vdovy, vdovci, sirotci. Každého se to může dříve nebo později velmi osobně týkat Pomohu-li dnes já jinému, mám naději, že zítra pomůže jiný mně.
