KONZERVATIVNÍ LISTY

Enviromentalismus má v posledních desetiletích tendenci získávat své příznivce především mezi lidmi na levici, neboť nabízí ekologickou mravopočestnost jako součást všeobecného požadavku na dosažení „sociální spravedlnosti“. Starost o životní prostředí je ovšem sdílena i lidmi zcela opačné nátury, pro které jsou instituce a procedury důležitější, než abstraktní sociální cíle, a kteří pohlížejí na rovnostářské projekty skepticky. Přisvojení si environmentalistického hnutí levicí je ve skutečnosti poměrně novým fenoménem.
(…)
Vysvětlení podle mého spočívá v tom, že si environmentalisté zvykli považovat konzervatismus především za ideologii volného trhu a volný trh za útok na přírodní zdroje, motivovaný pouze touhou po okamžitém zisku, kterou je tržní systém prodchnut. Ti, kteří se na politické rovině sami hlásí ke konzervatismu, jsou za toto nepochopení do určité míry zodpovědní, protože mají sklon nahlížet na moderní politiku jako na prostou dichotomii mezi svobodou jednotlivce na jedné straně a poručnictvím státu na straně druhé. Svoboda jednotlivce znamená ekonomickou svobodu a to s sebou přináší svobodu využívat přírodní zdroje pro dosažení finančního zisku. Obchodník s dřívím, který vykácí deštný prales, těžařská firma, která vydrancuje půdní podloží, automobilový výrobce, který chrlí nikdy nekončící proud nových vozů, obchodník s limonádou, který každý den vyšle do světa miliony plastových lahví – ti všichni jsou poslušni zákonů trhu a pokud nejsou omezováni, ničí nějakou část našeho společného životního prostředí. A protože v tržním hospodářství jsou to právě ti největší hráči, kdo způsobuje největší škody, environmentalisté obracejí svůj hněv proti velkých firmám a proti svobodným ekonomikám, v jejichž rámci tyto firmy vznikají.
(…)
Konzervatismus je pokusem o sociální ekologii. Svoboda jednotlivce je součástí této ekologie, protože bez ní ztrácí sociální organismus schopnost adaptovat se. Ovšem svoboda není jediným, a dokonce ani hlavním cílem politiky, I když je atributem, který v nejhlubším smyslu činí politiku jak nutnou, tak možnou. Konzervatismus a ochrana životního prostředí (conservation) jsou ve skutečnosti dva aspekty jediné dlouhodobé politiky, a tou je dobré hospodaření se zdroji. Tyto zdroje zahrnují sociální kapitál vtělený do zákonů, zvyků a institucí. Zahrnují ale i hmotný kapitál obsažený v životním prostředí a ekonomický kapitál obsažený ve svobodné, zákonům podřízené ekonomice.
Účelem takto chápané politiky není reorganizace společnosti v zájmu nějaké všeobjímající vize či myšlenky jako jsou rovnost, volnost a bratrství. Jejím účelem je vést odhodlaný boj proti entropickým silám, které erodují naše sociální a ekologické dědictví. Cílem je budoucím generacím předat – a pokud možno předtím ještě posílit – onen řád a rovnováhu, kterých jsme my jen dočasnými správci.
Konzervativní chápání politiky je tedy v principu formulováno v pojmech správcovství spíše než podnikání, rozhovoru spíše než rozkazu a přátelství spíše než solidarity. Tyto ideje jsou ochraně životního prostředí velmi blízké a neustále mě překvapuje, že to vidí tak málo environmentalistů.
Každému konzervativci je zřejmé, že naše bezohledná snaha dosáhnout osobního uspokojení podkopává jak společenský řád, tak životní prostředí na Zemi. A je mu zřejmé i to, že nejmoudřejší politika je taková, která se pokouší ochránit a zachovat instituce, jejichž funkcí je brzdit naše přehnané choutky a obnovovat zdroje pokojného společenského soužití.
(…)
Zdá se mi, že největší slabinou radikálního environmentalismu je jeho neschopnost reflektovat otázku lidských motivací. Existuje přece jedna dominantní příčina degradace životního prostředí, a tou je touha lidí po uspokojení svých choutek. V bohatších částech světa žije příliš mnoho lidí, kteří jsou příliš mobilní, příliš chtiví uspokojit všechny své žádostivosti, příliš nevšímaví k plýtvání, které je toho důsledkem, a příliš snadno ochotní – řečeno ekonomickým žargonem – externalizovat své náklady. Většina našich ekologických problémů jsou speciální případy odvozené z tohoto obecného problému. A tento problém můžeme jednoduše vyjádřit jako triumf žádostivosti nad sebekontrolou. Vyřešíme ho jen tehdy, pokud sebekontrola znovu převládne nad žádostivostí, jinými slovy jen tehdy, pokud se lidé znovu naučí odříkání. Kvůli čemu se lidé něčeho vzdávají? Kvůli věcem, které milují. A v jakém případě takové odříkání může prospět těm, kteří se teprve narodí? Pokud jej podstupujeme s myšlenkami na ty, kteří již zemřeli. Právě to je tím klíčovým postojem, na který apelovali Burke a de Maistre.

Z anglického originálu „Conserving Nature“ publikovaného v knize Roger Scruton: A Political Philosophy (London and New York, Continuum 2006) přeložil Jan Jireš, publikováno v Bulletinu Občanského institutu  č. 208, prosinec 2008, www.obcinst.cz, pro KL vybral  a upravil –df-

Milý příteli, možná se to tak docela nehodí, ale pojmu odpověď na Tvou reakci jako osobní dopis. Možná je to proto, že se mne tato otázka do jisté míry velmi osobně dotýká – jedna z mých dcer volila Zelené v posledních parlamentních volbách a rodina mého bratra je velmi silně „ekologicky“ laděná. Pochopitelně si nemyslím, že mí příbuzní se nemohou mýlit, protože jsou to mí příbuzní, nicméně jsem si jist, že nikdo z nich nechová ony nečisté motivy, které připisuješ první skupině „ekologů“, ani nejsou zásadně pomýlení, jak soudíš o té druhé. Ochrana přírody pro ně není výrazem postoje, že příroda je důležitější než člověk, ale výrazem přesvědčení, že mnohdy naprosto zbytečně plýtváme přírodními zdroji a že bychom měli s přírodou zacházet šetrněji ne snad proto, abychom ji povýšili nad člověka, ale abychom zachovali pro budoucí generace svět, který nebude zcela zplundrovaný. A jistě jsi byl někdy v severních Čechách, abys viděl na vlastní oči, jak takový zplundrovaný svět vypadá. Ani na to nemusíš jezdit do Amazonského pralesa, potažmo v těchto týdnech do Mexického zálivu.
Nepochybuji o tom, že na ekologii a ochraně přírody se přiživují i lidé s nečistými motivy – stejně jako se přiživují na řadě různých jiných hnutí a směrů, konzervatismus nevyjímaje. Lidi s nečistými motivy je pochopitelně dobré odhalit; mně však v mém článku šlo o něco zcela jiného. Možná to nebylo zcela jasné – pokusím se tedy ještě jednou.
Když jsem studoval teologii, církevní historik profesor Amedeo Molnár nám vykládal a ukazoval na dějinných příkladech, že různé hereze v církvi byly často reakcí na deficit církve v určité oblasti. Kacíře bylo jistě možno upalovat nebo posílat do vyhnanství, dokud ale nebyl odstraněn onen deficit, nemohlo být trvale odstraněno ani příslušné kacířství, které na něj reagovalo.
Uvědomuji si, že můj příklad kulhá – nechci rozhodně tvrdit, že ochránci přírody jsou „kacíři“. Tvrdím však, že problém, na který upozorňují a po jehož řešení volají, je problém reálný. Tím problémem je střet čistě podnikatelských zájmů, nedbajících na přírodu, se snahou zachovat hodnoty, které nelze jednoznačně a snadno vyjádřit penězi. Teď neřeším otázky feminismu a politické korektnosti – to je jiná kapitola. Jde mi o to, že podnikatel, pokud není zároveň ochráncem přírody, bude mít sklon za nezbytné ničení přírody zaplatit co nejméně, zatímco ochránce přírody bude chtít, aby tento podnikatel něco raději nedělal vůbec, a to, co dělat chce, aby bylo podrobeno maximální ochraně přírody, tedy aby škody napáchané podnikáním byly co nejmenší. Snažil jsem se ukázat, že „kapitalismus bez přívlastků“, jak o něm někteří konzervativci hovoří, nutně bude problémem. Kapitalistická společnost může mít mechanismy vnitřního omezení – může tedy ochranu přírody integrovat – ale nebude to samozřejmost. Existuje zde určitý bod střetu, který vyžaduje rozumné řešení, zpravidla kompromisní, a dobrou vůli porozumět argumentům druhé strany. Řešíme-li reálný problém, můžeme k němu přistoupit buď z hlediska, kdo vyhraje (pak buď vykážeme ekology ven ze hřiště nebo naopak drasticky omezíme podnikání jako takové), nebo se pokusíme dohodnout na hodnotách, které máme společné, případně si poctivě zmapujeme, kde se nedohodneme a proč. Oč mi jde a co považuji za velmi důležité, je vůbec vstoupit do smysluplného rozhovoru, v němž se snažím o pochopení druhé strany. Pokud jí už předem připisuji nečisté motivy a nenaslouchám jejím argumentům, daleko se věru nedostaneme.
Je samozřejmě možné známkovat druhou stranu a snášet argumenty, proč se s ní vlastně ani mluvit nedá. Tento přístup můžeme na naší politické scéně sledovat řadu let a nezdá se mi, že by výsledky byly oslnivé.

Dan Drápal v úvodu článku „Konservativní přístup k životu a ochrana přírody“ (KL 06/2010) píše: „V čem by měl být přínos nás konzervativců? Především v tom, abychom dohlédali na věcnost diskuse. Pokud dojdeme k závěru, že jedna strana se mýlí, měli bychom to jasně říci; to ale neznamená, že bychom jí měli připisovat nečestné motivy, pokud o nich nemáme žádný důkaz.“

Iluze nestrannosti
V uvedeném citátu se zmíněnými „stranami“ myslí (zjednodušeně řečeno) ekologové a jejich odpůrci. Předně si nejsem jistý, zda konzervativci stojí natolik mimo tuto diskusi či nad ní, aby mohli zaujmout opravdu nestranný postoj. Za druhé si nejsem jistý, zda i kdyby konzervativci objektivně stáli dostatečně stranou, že by byl jejich hlas, coby hlas nestranného arbitra, alespoň některou ze stran slyšet. A konečně si nejsem vůbec jistý, zda celá tato představa není zcela nerealistická. Nerealistická v tom smyslu, zda může být v takové diskusi někdo skutečně nestranný. Pokud se dva sousedi přou o hrušku, která stojí na pomezí jejich pozemků, pak v zásadě každý, kdo nepatří do rodiny ani jednoho z nich, je více či méně nestranný – je totiž předem jasné, že ovoce patří buď jednomu, nebo druhému, ale v žádném případě nikomu jinému. Ale diskusí o ochraně životního prostředí v tom nejširším slova smyslu jsme dotčeni úplně všichni. Tím však nechci v nejmenším popírat to, že se konzervativci mají snažit o maximálně věcný přístup (nejen, ale i) v této diskusi.

Nezelení a superzelení
Proč se domnívám, že máme ty Drápalem zmíněné potíže s diskusí na téma ochrany přírody? Myslím, že jedna (a nemalá) část „ekologů“ má ve skutečnosti jiný motiv, než je starost o životní prostředí - a druhá část je zásadně pomýlená. Přitom každý z těchto proudů má svoji ústřední ideu, která – dovedena do svých důsledků – je přímo nebezpečná. Navíc, jeden ekolog může klidně náležet do obou zmíněných skupin. A konečně se domnívám, že pak existuje ještě jedna, třetí, skupinka ekologů, kteří však nemohou zároveň patřit ani do první, ani do druhé části.
Myslím si, že nemůže být náhoda, že jsou to právě „zelené“ strany, které jsou dnes již tradičně motorem všemožných nápadů na ničení všeho tradičního, co pokroku stojí v cestě. Přehlédneme-li krajinu feminismu, gender, homosexualismu, politické korektnosti, antidiskriminace,... nalezneme poměrně snadno společné prvky, z nichž jedním je to, že všechny tyto protipřirozené a protispolečenské agendy jsou podporovány „ekology“. Domnívám se tedy na tomto základě, že jistá nemalá část „ekologů“ sice může tak nějak mít přírodu rádo (proto takový člověk může patřit i do druhé skupiny), ale hlavním motivem je radikální přeměna společnosti, dekonstrukce všeho tradičního a světlé zítřky v podobě neomarxistického blouznění. Velmi se bojím, že s těmito lidmi prostě věcnou diskusi o životním prostředí (a o většině jiných témat) vést nelze, neboť mají tyto postranní motivy, které jako konzervativec mohu jen odsoudit a stavět se proti nim seč mi mé skromné síly stačí. Potřebují otázku ochrany životního prostředí jako beranidlo, které jim spíše umožní volební úspěch. Vždyť zdravé životní prostředí přece chceme všichni. A tak leckterý příznivec, domnívaje se, že podporuje ochránce životního prostředí, napomáhá prosazovat agendu, která míří přímo proti základům civilisovaného společenství. Možná však, že tito lidé vlastně žádnými ekology nejsou. Nicméně jsou to právě ti, kteří se za ekologicky smýšlející sami označují, kdo si často takové lidi staví do svého čela. Když o těchto lidech uvažuji, mám na mysli (na té nejvyšší úrovni) např. paní Stehlíkovou (pamatujete ještě?), nebo pana Kocába. Hned ve druhé vlně jsou pak „zelenými“ podporovaní lidé na různých odborech ministerstva školství, jehož produkcí jsou pak báječná doporučení jak křivit jazyk či sexuálně vzdělávat děti. A to přece nemá s ochranou životního prostředí opravdu nic společného.
Druhá skupina má ve své většině k autentické ochraně životního prostředí neskonale blíž, než ta první. Tito lidé si však mylně odpovídají na zcela základní otázku. Ta zní: „Je člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka?“ Odpověď těchto lidí je „člověk pro přírodu“. Domyšleno do důsledků pak např. platí, že nejmenší ekologickou stopu po sobě zanechá takový člověk, který nežije, tedy který se zabije či je zabit, nebo (což je vůbec nejlepší) se ani nenarodí. Čili ideálem je příroda bez člověka, protože jen taková příroda se vyvíjí zcela přirozeně a nikdo ji určitě neničí. Nicméně netvrdím, že každý zastánce myšlenky „člověk pro přírodu“ je také nutně příznivcem „přírody bez člověka“, jen se snažím naznačit, kam tato idea vede, když ji sledujeme až do konce. Domnívám se proto, že s takovými lidmi se lze věcně bavit a dokonce se i dohodnout. Ale k přijatelnému řešení se lze dobrat jen do té míry, do které budou ochotni slevit ze svého „člověk pro přírodu“.

Konzervativci
Konečně je zde třetí skupina, tedy lidé, kterým skutečně leží ochrana životního prostředí na srdci a chtějí je předat dalším generacím v co nejlepším stavu, ale přitom vědí, že příroda je zde pro člověka. S takovými lidmi je pak radost na dané téma diskutovat, i když se v mnohém nemusíme shodnout. A dokonce bych si dovolil tvrdit, že takoví lidé jsou konzervativci... možná sui generis, možná latentní, ale konzervativci. Ano, dokážu si představit, že mnoho z nich politiku i s jejími „škatulkami“ odmítá. Nicméně, možná, že k  uvědomění si toho, kde (případně) politicky stojí, by stačily dva myšlenkové kroky. Prvním je „zrušení kletby“, kterou na konzervatismus uvalili takoví černokněžníci, jako byl Stalin. Tou kletbou je lživé ztotožnění konzervatismu s  fašismem. Právě toto rovnítko, zasuté často v podvědomí, mnoha lidem brání pojmenovat sadu svých životních postojů a názorů na společnost a její chod pravým jménem: konzervatismus. Následujícím krokem by pak mohlo být objevení skutečnosti, že ochrana (conservation) přírody je naprosto přirozenou součástí myšlení každého skutečného konzervativce. To, co je zde zajímavé (a věřím, že právě tak řada ekologicky zapálených lidí skutečně uvažuje), je zasazení ochrany životního prostředí do celkového společenského kontextu, do souvislosti s etikou, morálkou a přirozeností každého člověka. Nepřijmeme-li skutečnost (našimi vlastními silami) neměnné lidské přirozenosti, která je však podstatně narušena, ztěží můžeme realisticky uvažovat o vlivu člověka na přírodu a jak tento vliv přizpůsobit její potřebné ochraně. To se však již dostávám daleko mimo rámec reakce na Drápalův text.
Možná, že jsem byl výše dost nevěcný a víc jsem se věnoval nositelům názorů než názorům samým. Chtěl jsem poukázat na to, že s některými lidmi nemá smysl, pro mě jako pro konzervativce, diskutovat o životním prostředí, neboť naše východiska jsou tak rozdílná, že až na výjimky vylučují shodu. Proto je třeba nejprve hovořit o těch východiscích, jít zpět, k podstatě. U latentních konzervativců takový krok zpět není potřeba. Rád budu přitom věřit, že právě ona třetí, ta jediná skutečně autentická skupina ekologicky uvažujících lidí, je tou nejpočetnější. Pohříchu však tito lidé povážlivě pokulhávají za prvními dvěma skupinami v hlasitosti. A, konečně, je i na nás povzbudit je, aby učinili comming out svého druhu – vždyť ve svém nitru již dávno dobře vědí, že ideologie nové levice (která se na ekologické aktivity tak často váže) jde přímo proti člověku, proti společenství a důsledku tedy také přímo proti přírodě.

Homosexuální aktivisté říkají, že homosexualita je pro homosexuály normální a přirozená stejně, jako je heterosexualita pro heterosexuály. Tím ale prozrazují, že vůbec nechápou, co je normální a přirozené. Sugerují nám totiž, že normální a přirozené je to, k čemu je člověk přitahován, k čemu má inklinaci. Homosexuálové jsou zajisté sexuálně přitahováni k osobám stejného pohlaví. To je ale ještě normálními nedělá. Kdyby tomu tak bylo, pak i pedofilové by byli normální. I zoofilové. I nekrofilové. Prostě člověk může být sexuálně přitahován k různým objektům, živým i neživým, lidským i nelidským. Ale to neznamená, že to všechno je normální. Normální je totiž jen to, jak to má v přirozeném řádu věcí být. A v přirozeném řádu věcí to má být tak, že muži mají být přitahováni k ženám a ženy k mužům. Vše ostatní je odklon od normy, odklon od přirozenosti, latinským slovem deviatio.
Proč? Proč v přirozeném řádu věcí muži mají být přitahováni k ženám a ženy k mužům? To pochopíme, když si uvědomíme, co jsou přirozené funkce či cíle sexuality.

K následujícímu zamyšlení mě přiměla krátká poznámka v minulém čísle měsíčníku Život víry. Uváděla, že Česká biskupská konference katolické církve odmítla výzvu Evropského parlamentu Litvě kvůli propagaci homosexuality. Zmíním v krátkosti, o co v Litvě šlo. Zaměstnanci hromadných dopravních prostředků se zde postavili proti marketingové kampani homosexuálů. Ta měla za cíl prosadit jejich společenskou integraci pomocí plakátů v hromadné dopravě.

Rád bych navázal na texty kolegů Dana Drápala („O českých národních zájmech“) a Davida Floryka („Zájmy opravdu národní?“) z čísla 1/2010 KONZERVATIVNÍCH LISTŮ. Zatímco Drápal se dívá metafyzickým směrem, Floryk pátrá po specifické diferenci. Dalo by se rychle uzavřít, že tyto pohledy jsou komplementární – já se však domnívám, že věc je složitější.

Přečetl jsem knihu Petra Hájka "Smrt ve středu". Celou. Je to kniha, která se tváří, že je lidovým manuálem od poučeného praktika, jak se bránit mediálním manipulacím, které na nás všechny útočí na každém rohu. Ano, útočí. Petr Hájek je nepochybně poučeným praktikem. Kdyby např. napsal knihu o tom, jak zakládal a vedl časopis Reflex, zcela jistě bych si ji přečetl s chutí. Smrt ve středu je však daleko více o příkladech, na kterých se autor snaží své nemnohé teoretické úvahy demonstrovat, než o těch úvahách samotných. Následující text si proto dovolím volně a neostře rozdělit na dvě části. V první se dotknu oněch použitých příkladů, v druhé části pak obecných soudů, které autor na téma médií pronáší. Část o příkladech bude podstatně delší - což zcela odpovídá rozložení v knize samotné.