Internet je úžasná věc. Živím se jako překladatel a při práci jsem online napojen na internetový slovník. Pokud mám přeložit nějaký mně neznámý idiom, zadám jednoduše příslušná slova do Googlu a ten mě odkáže na několik internetových slovníků idiomů, případně na článek, kde se dané sousloví vyskytuje. Pokud se v originále knihy vyskytuje nějaká osobnost, o níž netuším, zda se jedná o zpěváka, herce, spisovatele nebo filozofa, Google opět pomůže. Před nástupem internetu bych některé z těchto informací pracně hledal ve své obsáhlé knihovně, ale většinu z nich bych asi musel hledat v nějaké knihovně veřejné. A nemalé procento informací bych patrně nenalezl ani tam.
Přátelé (a někdy i neznámí lidé) mě zahrnují množstvím nejrůznějších prezentací a odkazů. Stanovil jsem si, že vyřizováním elektronické korespondence nebudu trávit více než třicet minut denně, a pokud je e-mailů mnoho, srdnatě mažu vše, co jsem si nevyžádal nebo co odhadnu jako nikoli nezbytné. Nepochybuji o tom, že jsem se tímto způsobem zbavil celé řady perel, nicméně trávit na internetu příliš mnoho času by znamenalo žít místo skutečného života život virtuální. Pokud se ale vejdu do svého limitu, rád se na některé prezentace podívám a řadu jsem si jich uložil, abych se z nich mohl v klidu těšit se svými příbuznými a známými.
Internet v tomto ohledu znamená značný přínos. Dnes ale budu před nerozvážným používáním internetu varovat. Internet je, podobně jako jakékoli jiné médium, opravdu jen nástrojem. Tento nástroj může sloužit pravdě, ale také lži. Může rozkrývat a vysvětlovat, může ale také zamlžovat a mást. A může kompromitovat pravdu.
Chtěl bych upozornit na tři příklady. Jedná se o texty, kolující po internetu. Všechny tři jsem dostal z různých adres vícekrát, takže předpokládám, že většina čtenářů pozná, o čem mluvím.
První, který mám na mysli, se týkal potratů. Jako pádný argument proti potratům sloužil následující e-mail, který po internetu koloval v několika různých variantách:
„Chtěl bych znát váš názor na ukončení těhotenství. Otec měl syfilis, matka tuberkulózu. Narodily se jim čtyři děti. První bylo slepé, druhé zemřelo, třetí bylo hluchoněmé a čtvrté mělo také tuberkulózu. Co byste udělal?“
„Já bych to těhotenství ukončil.“
„Pak byste zavraždil Beethovena.“
Problém je v tom, že Beethoven se v takové rodině nenarodil. Tato lež pak jen posloužila jako argument pro apoštola ateismu Richarda Dawkinse. Škoda.
Můj postoj k potratům se nijak nezměnil ani přečtením tohoto e-mailu (kterému jsem naivně věřil), ani jeho vyvrácením. Potrat stále pokládám za vraždu. Odpůrcům potratů ale používání takových lží situaci ztíží. Jakákoli lež, byť nevědomá, nás činí nevěrohodnými. Lež má krátké nohy – i ta internetová.
Druhým příkladem je údajný projev australského ministerského předsedy, který nabádal muslimské přistěhovalce do Austrálie, aby respektovali místní kulturu. Slova to byla pěkná, podepsal bych je bez váhání. Problém je ovšem v tom, že žádný australský ministerský předseda tuto řeč nepronesl. Jedná se prý o kompilát různých výroků některých australských politiků, ale ani to nemohu nějak doložit.
Třetím příkladem je dokument domácí provenience. Dostal jsem z několika stran údajný projev prezidenta Edvarda Beneše z května 1947. V tomto údajném projevu mimo jiné stojí:
„Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní čeští vlastencI, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a návrat nedopusťte.“
Celý dokument se mi jeví jako opravdu hodně nezdařený podvrh. Divné mi bylo už to, že Beneš oznamoval v květnu 1947: „V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty…“ Proč by takto Beneš mluvil o dekretech, které vydal již o dva roky dříve a které již v roce 1946 potvrdil parlament, jenž vzešel z voleb téhož roku? Pídil jsem se po původu tohoto dokumentu a nedostal jsem se dál než k webu neonacistické Národní strany.
Co tedy navrhuji? Nešiřme věci jen proto, že se nám líbí. Uveďme věrohodný zdroj, a pokud ho neznáme, raději věc neposílejme dál, a to ani tehdy, vypadá-li věrohodně. Pokud jsme toho názoru, že s něčím stojí zato seznámit širší veřejnost, uveďme vždy verifikovatelný zdroj svých informací.
Samozřejmě nejde touto cestou docházet ad absurdum, přesto si ale dovolím vyslovit ještě jedno varování. Jakkoli je Wikipedie chvályhodný počin, není to „zaručený“ zdroj. Myslím, že nemine týden, abych v ní něco nevyhledával, a mnohokrát mi pomohla. Přesto jsem tam narazil na informace, které byly ne sice zcela nepravdivé, ale jednostranné či dokonce zavádějící. Je to dáno způsobem, jakým Wikipedie vzniká, a nepodezírám její tvůrce, že by něco takového zamýšleli. Nicméně je dobré pěstovat zdravou míru nedůvěry.
Můžeme rozvíjet krásnou masarykovskou tradici. Prezident Masaryk – dlouho před tím, než se stal prezidentem – hájil pravdu, i když se tím postavil proti většině. Nejednou si tím přivodil hněv mnohých – ať už šlo o podvržené rukopisy, ať už šlo o hilsneriádu, což jsou dva nejznámější případy. Tuto lásku k pravdě dal do vínku státu, který si jej nakonec zvolil za prezidenta. Pojďme – přinejmenším v této věci – v jeho stopách!
