KONZERVATIVNÍ LISTY

Rozkecaný článek pod názvem „Krásné. Mladé. Osamělé.“ (LN 20.3.) opravdu nebyl hoden Petra Kamberského, kterého pro jeho trefné postřehy zásadně v novinách nepřeskakuji. Ale tohle? Velké téma krize partnerských vztahů pojal pod povrchním dohledem ženských časopisů, které vesměs tvrdí, že se muži nechtějí vázat, vadí jim úspěšné ženy a ženám zase vadí nedbalý zevnějšek, nedospělost a neochota mužů zakládat rodinu. Pravda, ale značně povrchní.
Většina filosofujících sociologů se shodne na tom, že krize partnerských vztahů je symptomem, symptomem stárnoucí a upadající civilizace a důsledkem ztráty tradičních kolektivních norem – především náboženských, společenských, rodinných, ale i národních a z nich vyplývajícího většinového nátlaku (dnes se podporují pouze menšiny). Liberální individualismus propaguje seberealizaci jedince, ovšem bez ctností a bez odpovědnosti ke společenství, což zjevně funguje zvláště u mužů na úkor rodiny. Jenom muži s neobvykle silným otcovským instinktem (a těch je velmi málo) dnes zakládají vědomě rodiny s více dětmi.
Symptomů „nekompatibility“ (muži a ženy pochopitelně nikdy kompatibilní, čili ideálně si vyhovující, nebyli) je ovšem na objemné svazky knih. „Krásné a mladé“ nebývají osamělé, s výjimkou nemnoha frigidních nebo tvrdých a razantních manažerek. Intelektuálky zase z neznámého důvodu nebývají krásné. Většinu krasavic si bleskově rozebere mafiánská a podnikatelská třída.
Krásných žen, podle standartu řecké symetrie a dnešní konvence, je ovšem stejně málo, jako těch úspěšných, navzdory dbalosti o zevnějšek, a v době nadvlády vizuálních médií a reklamy je pro muže průměrný vzhled ženy málo atraktivní. Mám čtyři profesně úspěšné syny (rozpětí 26 – 38 let), žijí sami. Jsou vybíraví. Pokud by je měla nějaká svést k založení rodiny, musela by to být zřejmě dlouhonohá blondýna, která má čím dýchat a na čem sedět, navíc vysokoškolačka veselé nátury a navíc milá, něžná, zábavná  a obětavá, která by se starala o manžela, dům i rodinu (to, že sami takovému ideálu nedostačují, je zřejmě ani nenapadne). A nesměla by chodit v džínách. Dnešní mladí muži jsou nejen vybíraví, ale nedůtkliví a velice štítiví. Rozmazaný make up je dokáže vyvézt z rovnováhy. Ta tam je doba, kdy milá, srdečná a mateřská žena byla považována za hezkou. Vzpomínám maně na verš básníka „byla krásná a jak už to bývá, omrzela ho“ (Vladimír Holan). Naše společnost zapomněla, že láska není jen erotická, nýbrž také vůle a chtění – snaha o dobro druhého.
Možná mají pravdu konvertitky k islámu, kterých v Evropě neustále přibývá (v Anglii se jejich počet odhaduje na 12 000), když tvrdí, že Západní společnost považuje ženu především za sexuálně estetický objekt, kdežto islám si váží mateřství a pěstuje skrytý rodinný matriarchát.
Většina mladých lidí jsou však jedináčci, často neurotici z rozvedených rodin, často rozmazlení opuštěnými milujícími matkami. Jsou snad schopni trvalých svazků a závazků? A ideál rodiny? Žádný neexistuje. Stále jen slyšíme, že se má žena realizovat především v profesní kariéře na úkor rodiny (orgány evropské unie si každoročně stěžují, že v Evropě chodí do zaměstnání stále ještě méně žen než mužů) a stát, firma, manžel má takový deficit kompenzovat a co nejvíc pomáhat. To ovšem problém nízké porodnosti nikdy nevyřeší. A volné svazky partnerů jsou podle statistiky líheň matek samoživitelek.
A tak rovnostářství mužů a žen osvobodilo od povinností především muže, pro které není monogamie natolik instinktivní jako u žen – velká zásluha feministek! Islám má pravdu, když říká Západu: ztratili jste normativní společnost, vaše civilizace opouští dvoranu historie!