Nová situace v EU, způsobená vstupem postkomunistických zemí, vynesla na povrch jev, který mnozí z nás očekávali už dříve. Mám na mysli vztah křesťanství a Evropy, vztah náboženství a státu.
Oddělení duchovní a světské moci i sekulární charakter práva jsou vynálezem křesťanského Západu, jehož součástí je i náš národ; jako celý dnešní křesťanský Západ čelíme snahám o totální sekularizaci společnosti. Jakobínské snahy establishmentu EU o vytěsnění křesťanství z dokumentů, kultury a vzdělání evropských zemí představují přímou konfrontaci s evropskou tradicí, s níž se nové země Unie musejí vyrovnávat.
Křesťanství se stalo terčem útoků evropských kulturních liberálů; nástrojem těchto útoků jsou neomarxistické ideologie, týkající se lidského života a lidské svobody. Bylo by samozřejmě snazší vyjít z úlohy křesťanství pro rozvoj společnosti a teprve pak ukázat, proč tyto ideologie na křesťanství útočí, já se ale pokusím vyjít naopak z neomarxistické agendy.
V první polovině devadesátých let byl společenský étos stále ještě určován zkušenostmi, které jsme získali v dobách totality. Ověřili jsme si, že přirozené struktury občanské společnosti - rodina, náboženské společenství, občanská solidarita - dokáží do značné míry odolávat totalitním tlakům a být základem paralelní obce. V prvních letech svobody jsme byli celkem zajedno v tom, že si tuto svou zkušenost samozřejmě podržíme, že je naším vkladem do společného evropského povědomí, že ji musíme našim šťastnějším spoluevropanům zprostředkovat. Nakolik se to podařilo, nevím; se znepokojením jsem zaznamenala, že když jsem na toto téma hovořila v roce 1995 v Curychu (v kontextu obhajoby lustračního zákona), dostavilo se sice přes 400 lidí a někteří byli zjevně dojati, ale zdálo se, že to, o čem mluvím, je pro ně zcela nové a v životě o tom neslyšeli.
Dalším nepříjemným překvapením byl nástup některých ideologií importovaných ze západní Evropy, které byly ovšem re-importem toho, co Západ převzal od komunistické části Evropy. Zmíním se o pěti podobách této ideologie.
Tou první jsou snahy o legalizaci drog, resp. jejich ideologické dopady. Druhou je agenda tzv. dětských práv. Do třetí kategorie bych zahrnula zpochybňování ochrany života, tedy otázku umělých potratů a usmrcení na žádost. Čtvrtou je agenda ženských práv postavená na feministické filosofii. Pátou a momentálně nejaktuálnější je agenda sexuálních a reprodukčních práv.
Legalizace drog
Nehodlám zde psát o nebezpečí postupné legalizace drog, tak jak se ukázalo v některých evropských zemích: v kontextu mého článku má program legalizace význam především pro svůj ideologický dopad. Požadavek legalizace, který se u nás vynořil v polovině devadesátých let, vnesl do naší společnosti opět koncept generačního konfliktu.
Komunistický režim s tímto konfliktem pracoval po celou dobu své existence. Začalo to nástupem „svazácké generace“ v padesátých letech s jejím heslem „Postaru se nedá žít“: jak svazácká generace stárla, stávaly se naopak nastupující generace a jejich požadavky objektem ideologické nevole „zkušených soudruhů“ a odpovídajících represí např. vůči novým směrům hudby a nakonec vůči jakémukoli spontánnímu kulturnímu projevu.
Požadavek legalizace nealkoholových drog přišel znovu s touto konfrontační pozicí. Ta představovala nejsilnější tón pro-legalizační argumentace. Legalizace nealkoholových drog se prezentovala jako potřeba mladé generace.
Agenda dětských práv
V roce 1989 byla v OSN schválena Úmluva o právech dítěte, která navazovala na mezinárodní úmluvy o ochraně dětí z let 1924 a 1959.
54 článků Úmluvy je z velké části převzato z Paktu OSN o občanských a politických právech a z Paktu OSN o sociálních, kulturních a hospodářských právech. Proto je Úmluva o právech dítěte směsicí ochranných, podpůrných, ale také participačních ustanovení týkajících se dětí. Právě tato poslední, participační ustanovení skrývají ideologicko-politická úskalí. Navozují totiž konfrontaci s rodinou: jde o to, že vedle poskytování nutné péče a ochrany před špatnými vlivy, jež jsou primárně úkolem rodiny, lze tato participační práva interpretovat tak, že dítě, které má určitá práva sdílet s dospělými (právo na informace, právo na náboženskou svobodu, právo sdružovací atp.), má být naopak před vlivem rodiny chráněno.
Řada neomarxistických, radikálně feministických intelektuálů chce pomocí této Úmluvy prosazovat svou protirodinnou ideologii. Je to možné právě proto, že Úmluva obsahuje prvky, které jsou pro rodinu a její soudržnost krajně problematické, které mohou být snadno zneužity k tomu, aby byla rodičům z rukou odnímána hodnotová výchova jejich dětí. Úmluva obsahuje prvky, které neslouží dětem, ale státním zásahům.
Vlastní poselství Úmluvy je dáno filosofií osvobození dítěte, která vznikla v Americe šedesátých let. Intelektuálové, kteří Úmluvu a její články reinterpretují tak, aby sloužily k čistě politickým účelům a k masivním zásahům do rodičovské výchovy, pracují na úrovní vládní, v nevládních organizacích, v evropském aparátu, v OSN atd.
Ideologičtí obhájci dětských práv tvrdí, že se změnil pohled na dítě, že došlo k posunu od paternalistického myšlení ve výchově k myšlení demokratickému. S dítětem je dnes třeba zacházet jako se zralým občanem. V tomto pojetí nepotřebuje dítě ochranu, ale je plně kompetentní. V popředí tedy nestojí ochrana, ale autonomie dítěte. Stát a další organizace mají dětem zajistit tuto autonomii vůči rodině a její výchově.
Přitom např. Olara A. Otunnu, který byl do roku 2005 zvláštním zpravodajem Komise OSN pro lidská práva a měl na starost ochranu dětí při ozbrojených konfliktech, poukázal na nebezpečné dopady tohoto pojetí. Konstatoval stoupající brutalitu válečných střetů. Ženy a děti už prakticky nejsou nijak chráněny. Tuto rostoucí brutalitu zdůvodnil Otunnu klesajícím významem rodiny a poklesem zprostředkování hodnot, jež se v rodině odehrává. Pocit, že ženy a děti potřebují ochranu, se více a více vytrácí. Znamená to, že zakořenění dnešní dospívající generace do lidského společenství, její vazba na bližní není dostatečná. Proto musí být prioritou všech politických rozhodnutí snaha posílit soudržnost rodiny.
V mírových podmínkách souvisí klesající význam rodiny především s nárůstem sociálního státu. Cestou stále narůstajících speciálních služeb pohlcuje stát přirozenou lidskou odpovědnost
Zpochybňování ochrany života
Mimořádný ohlas na pokus o zařazení euthanasie mezi témata naší předvolební debaty v roce 1996 dal po mém soudu poměrně jasnou odpověď na otázku, zda témata civilizace a jejích tradovaných hodnot patří do politické diskuse nebo ne. Ti, kdo považují např. ochranu nenarozeného života nebo vztah rodiny a společnosti za otázky s výrazným politickým rozměrem, narážejí totiž často na námitku, že řešení těchto témat je věcí čistě soukromou. Z téže strany se kupodivu vynořilo téma euthanasie jako svého druhu populistický předvolební příslib. Zdá se, že v příštích volbách v České republice se tato situace bude opakovat, ba nastoupí s novou silou. To samo nás utvrzuje v přesvědčení, že vztah k mravním tradicím vlastní civilizace je věcí občansko-politickou a že na této rovině je třeba o něm hovořit.
Právo na život je také věcí politickou především proto, že představuje jedno z nejzásadnějších omezení moci státu nad člověkem. Není totiž pochyb o tom, že právo na euthanasii nelze uzákonit bez objektivizace podmínek. A jakákoli objektivizace podmínek, za nichž by byla aktivní euthanasie přípustná, by znamenala definici podmínek, jež musí lidský život splňovat, aby mohl být respektován jako právo. V naší zemi jsme státu upřeli právo usmrcovat těžké zločince: dáme-li mu právo autorizovat usmrcování nevinných lidí - byť i s jejich souhlasem - znamená to rozšířit státní moc způsobem, který je v historickém kontextu naší civilizace bezprecedentní.
Agenda ženských práv - feminismus
Feminismus jako ideologie resp. jako akademická disciplina se v naší zemi vynořil s mnohaletým zpožděním, teprve několik let po převratu. Na druhé straně v naší společnosti nepředstavuje tak zřetelný zlom v životním stylu lidí a rodin jako v tradičně demokratických společnostech, protože komunistický režim prosadil v padesátých letech řadu jeho požadavků, především výdělečnou činnost matek resp. povinnost ženy spoluživit nebo živit rodinu.
Jak komunisticky pojatá „emancipace“, tak dnešní feminismus upírá ženám právo na rozvinutí vlastního postoje k lidem a ke světu, vlastního způsobu života, založeného na mateřství a pečujícím přístupu k lidem. Obě tyto ideologie chtějí vidět vztah muže a ženy nikoli jako komplementaritu, ale jako konflikt: zatímco komplementarita se rozvíjí především v konkrétních vztazích jednotlivců, je konflikt věcí skupinovou. A tak se v OSN i v EU tvoří široký establishment organizací, jež zakládají svou existenci právě na údajném zastupování žen. Za „ženy“ mluví organizace, jež si ženy nezvolily a do jejichž působení nemají co mluvit.
Sexuální a reprodukční práva
V průběhu dvou mezinárodních konferencí - o populaci a rozvoji v Káhiře (1994) a o ženách v Pekingu (1995) - byla podle promyšlené strategie prosazována řada výrazů vágního a neupřesněného významu. Šlo přitom v podstatě o odchylný výklad Deklarace OSN o lidských právech z r. 1948, založený na jiném pojetí člověka, než jakým byl inspirován tento základní historický text. Jedním z nejvýznamnějších mezi takovými výrazy je termín „sexuální a reprodukční práva“, silně spjatý s individualistickou a etatistickou koncepcí člověka a společnosti.
Dnešní strategií spojenou se „sexuálními a reprodukčními právy“ je přecházet od jejich vágního a neprecizovaného smyslu (který se ukázal jako velmi výhodný na mezinárodních fórech s účastníky sdílejícími určité pojetí člověka) k přesné definici, jež by umožňovala jejich zavádění do různých právních soustav. „Sexuálními právy“ se zejména obhajuje právo na homosexualitu a další odchylky sexuálního chování. Výrazu „reprodukční práva“ se zase užívá v souvislosti s údajným „právem“ na antikoncepci, sterilizaci, umělý potrat a na moderní techniky umělého oplodnění.
Z tohoto výčtu se dá snadno vyvodit, že „sexuální a reprodukční práva“ ve skutečnosti představují program zásadní transformace sexuální morálky a života, že představují politickou agendu ke změně sexuálních a rodinných zvyklostí národů, zejména jižních, se zvláštním zaměřením na národy Latinské Ameriky s katolickou tradicí. Na jejich země míří hloubková kulturní a politická ofenzíva se snahou změnit smysl jejich ústav a nynějších programů sexuální výchovy. Na internetu lze najít mnoho stránek o šíření reprodukčních práv v Latinské Americe (Mexiku, Argentině, Bolívii, Kolumbii atd.).
V podmínkách našich zemí to znamená, že by se vztah společnosti k manželské a rodinné morálce měl ubírat spíše směrem, na nějž naši společnost navedl právě komunistický režim, a měl by popřít zkušenost, kterou jsme v komunistických časech získali. V komunistickém Československu bylo homosexuální chování legalizováno už v roce 1962, ukončení těhotenství bylo legalizováno v roce 1957 s účinností od roku 1958. Přesto právě zkušenost se zásahy veřejných institucí postupně dovedla naši společnost k větší snaze o autonomii rodiny a lidského soukromí.
Závěry
Neomarxistické ideologie, jež k nám v následných vlnách přicházejí ze západu, nás ohrožují především tím, že budeme ve svém společenském vývoji vrženi nazpět do komunistického etatismu.
Zcela zásadní věcí je, že všechny tyto ideologie představují útok na křesťanství, resp. na biblický pohled na člověka. To, co se jen náznakově objevovalo v obhajobě legalizace drog a v agendě dětských práv, je v požadavcích na rozšíření euthanasie a potratů již zcela explicitní a feminismus i prosazování sexuálních a reprodukčních práv představují již přímou konfrontaci s křesťanstvím. Objevují se stále častěji požadavky na omezení svobody slova, jež se vztahují k Bibli, požadavky na postihy proti katolické církvi, na vykázání Svatého stolce z OSN, na zákaz prezentace křesťanských symbolů na veřejnosti. Jak to s našimi pěti agendami souvisí?
Vazba mezi rodinou a náboženstvím je obecně známa: právě v rodině se předávají náboženská východiska a naopak náboženství chrání rodinu svými tradičními pravidly a tradičním konceptem manželství, mateřství, otcovství, internalizované autority... A v poslední době zřetelně vidíme, že současné útoky na rodinu pomocí propagace homosexuality, individuálních práv, zpochybňování sexuálních rozdílů apod. jsou primárně útoky na náboženství.
Je příznačné, že tyto útoky míří jen na organizované náboženství: spirituality, jež si lidé volně vybírají na „náboženském trhu“, se tolerují. To, co dnes liberální establishment vidí jako svůj cíl, je tedy racionální prvek náboženství: církevní struktura, pevné body učení, morální pravidla. Je proto napadáno náboženství jako instituce a rodina jako instituce.
Tento aspekt je v dnešní Evropě velmi důležitý, protože EU se snaží vytěsnit Boha a náboženství ze svých dokumentů a filosofie. EU se snaží založit svá pojetí na jakobínské filosofii, odmítající Boha, náboženství, tradici, morálku i rodinu. Je to další pokus budovat nový společenský řád „na zelené louce“, jak to požadovali utopisté a jak to realizovala Francouzská revoluce a po ní totalitní režimy.
Ale zkusme se na tuto problematiku podívat i z druhé strany: Položme si otázku, co znamená atheismus pro veřejný a soukromý život, pro rozvíjení lidské osobnosti a pro pozici rodiny?
V českých zemích je atheismus velmi rozšířen, a mnozí Češi jsou na to téměř hrdí. Ocenila jsem, že statistiky o převaze atheismu u nás byly poněkud korigovány statistikami, jež ukazují Čechy jako jeden z nejpověrčivějších národů Evropy.
My konzervativci si také musíme uvědomit, jak se - pod vlivem atheismu jako povinné filosofie - mění vztah společnosti k člověku, k lidské osobě, a k jejímu svobodnému rozvíjení v rodině.
Dnes největším nebezpečím je tendence, kdy se lidská osoba a lidský osud stává nástrojem politických cílů. Nám, obhájcům rodiny, manželství a života, se často vyčítá, že příliš mluvíme o sexu. Ale nebyli jsme to my, kdo přetransformoval sex do politické kategorie. Dokumenty OSN a EU, jež se týkají žen a dětí, o tom svědčí víc než výmluvně. Příkladem může být zpráva Evropského parlamentu z března 2002, nazvaná „Ženy a fundamentalismus“. Otázky postavení žen ve společnosti se už zcela otevřeně využívají jako útok na organizované náboženství: křesťanství a judaismus se stavějí na stejnou rovinu jako islám a islám se ztotožňuje s talibanem: a tyto myšlenkové kroky se prezentují s tak arogantní nedbalostí, že se ani nesnaží zakrývat hlavní účel zprávy: útok proti křesťanským církvím a proti Bibli, resp. proti jejímu vidění člověka.
Nebezpečím dnešního atheismu je tedy trend k politizaci lidského života a lidské morálky. Co vlastně znamená pojem „tradiční morálka“? Je to morálka individuální, soustředěná na činy a selhání jednotlivce, je to pokus o objektivní hodnocení, jež se snaží odrážet pohled Boha na jednotlivý lidský život.
Na druhé straně politizovaná morálka je morálka skupin. Hovoří o třídách, etnických skupinách, různých identitách, menšinách, zpochybňuje historické tradice.
Z tohoto úhlu lze říci, že právě rodina garantuje přednost soukromé sféry v předávání hodnot, ve formaci a informaci lidí: má-li však rodina tento úkol plnit, musí být propojena s náboženstvím. Uznáme-li, že náboženství se vyjadřuje - také - lidskými institucemi, pak rodina je jazykem náboženství. Tento jazyk připomíná společnosti její základ, její dějiny, její význam.
Žádný z těchto úkolů atheismus vykonávat nedokáže. Atheismus nemá žádnou vazbu k dějinám a k významu lidského života. Proto atheismus nutně stojí v protipozici k rodině a rodina nutně stojí v kontrapozici proti atheismu.
Mikuláš Lobkowicz v říjnu 2002 hovořil o rozdílech mezi Evropou s USA a řekl, že evropské oslabení víry v Boha a smyslu pro odpovědnost souvisí s nárůstem zaopatřovacího státu, na nějž Evropané skládají své životy a „své sociální svědomí“. Dá se možná mluvit o neblahém začarovaném kruhu, kdy na jednu stranu oslabení víry v Boha snižuje individuální i společenský smysl pro odpovědnost, na druhé straně větší možnost složení vlastní odpovědnosti na stát odvádí člověka od Boha a od pravdy o sobě samém.
V tomto smyslu jsou snahy některých nových evropských zemí, především Polska a Slovenska, o zachování důrazu na křesťanství, snahami pro-evropskými, nikoli proti-evropskými. Je třeba je udržet a posílit.
Článek je zkrácenou verzí příspěvku předneseného na konferenci „18 roků hledání dobré společnosti“, která se konala na Trnavské universitě v listopadu 2007
