KONZERVATIVNÍ LISTY

Počátkem února získala německá rodina z Bádenska-Würtenberska ve Spojených státech politický azyl. Manželé Romeike společně vychovávají čtyři děti (ve věku od tří do jedenácti let), které odmítli podrobit povinné školní docházce a chtěli je vzdělávat doma. Odhlásili své tři nejstarší děti ze školy v Bietingheim-Bissingenu v roce 2006. Nejstarší syn Daniel se učil z učebnice, jež užívala slangového, až vulgárního jazyka pro popis sexuálních vztahů, jiné učebnice žáky vedly k neúctě k autoritám a obsahovaly okultní příběhy. Romeikovi, sami vysokoškolsky vzdělaní evangeličtí křesťané, se tehdy rozhodli  státnímu monopolu na výchovu dětí se vzepřít.
Reakce státních orgánů byla nesmlouvavá. Za své rozhodnutí byla rodina nucena opakovaně platit vysoké pokuty, měsíce se rodiče přetahovali s úřady. „Policisté stáli na zápraží a hrozili, že vyrazí dveře,“ tvrdí Romeike. Poté, co nereagovali na opakované urgence, aby se děti vrátily do školy, vtrhla do domu policie, která uplakané děti do školy odvedla. V roce 2007 pak Ústavní soud rozhodl, že ve složitých případech tohoto typu může děti odebrat sociální úřad. Na realizaci již Romeikovi nečekali a odcestovali do Spojených států, kde požádali o azyl. A byli úspěšní.
„Lidé, kteří vyučují své děti doma, jsou zvláštní sociální skupina, kterou se německá vláda snaží potlačit. Jejich obava je odůvodněná. Porušovat tímto způsobem základní lidská práva nepřísluší žádné zemi na světě,“ prohlásil soudce Lawrence Burman, který rozhodoval o udělení azylu.
Německé úřady trvají stále na svém: domácí vzdělávání vytváří paralelní společnost, již považují za nebezpečnou. Německý konzul v USA pan Gorgens věří, že nejvhodnějším přístupem je posílat děti do škol: „Pokud byste vznesli tuto otázku k hlasování, jsem si jist, že názor o potřebnosti povinné školní docházky by vyhrál s velkým náskokem. Jedná se o všeobecný postoj, který ovšem neříká, že každý jednotlivý rodič s ním musí být spokojený.”
Uwe Romeike situaci komentoval: “Situace ve veřejném školství se od doby, kdy jsem sám navštěvoval základní školu, velmi změnila. Stát věří, že děti musí být socializovány, vyrůstat a jednat stejným způsobem, jinak by nezapadly do společnosti.”
Zájem o domácí školu v Německu nicméně nevymizel. Elisabeth Kühnleová z organizace Síť pro vzdělávací svobodu říká, že posledního setkání v Bádensku-Würtenbersku se účastnilo až padesát rodin.
Zdeňka Rybová ve svém nedávném komentáři v týdeníku RC MONITOR uvedla: „Příběh má několik podstatných bodů. Jedním je nový precedens, který udělením azylu vznikl: z rozhodnutí o formě vzdělávání ve prospěch domácí školy se stala náboženská otázka. Americký soud nahlíží osud německé rodiny jako nespravedlivě perzekvované kvůli vlastnímu přesvědčení. Druhým bodem je pak otázka, zda svůj postup dokáže Německo obhájit s ohledem na respekt k lidským právům. (…) Pak jsou i další, např. respekt k autoritě a svobodě rodičů, kteří mají mít nejen možnost dítěti školu svobodně vybrat, ale také ho se vší zodpovědností učit doma.
Za zlomyslným NE k domácí škole v Německu můžeme najít snahu o absolutní rovnostářství, snahu mít lidi pod kontrolou a formaci jejich názorů se věnovat již od nejútlejšího věku, snahu nemít elitu (ve smyslu osobností s vlastním názorem)…“