KONZERVATIVNÍ LISTY

Enviromentalismus má v posledních desetiletích tendenci získávat své příznivce především mezi lidmi na levici, neboť nabízí ekologickou mravopočestnost jako součást všeobecného požadavku na dosažení „sociální spravedlnosti“. Starost o životní prostředí je ovšem sdílena i lidmi zcela opačné nátury, pro které jsou instituce a procedury důležitější, než abstraktní sociální cíle, a kteří pohlížejí na rovnostářské projekty skepticky. Přisvojení si environmentalistického hnutí levicí je ve skutečnosti poměrně novým fenoménem.
(…)
Vysvětlení podle mého spočívá v tom, že si environmentalisté zvykli považovat konzervatismus především za ideologii volného trhu a volný trh za útok na přírodní zdroje, motivovaný pouze touhou po okamžitém zisku, kterou je tržní systém prodchnut. Ti, kteří se na politické rovině sami hlásí ke konzervatismu, jsou za toto nepochopení do určité míry zodpovědní, protože mají sklon nahlížet na moderní politiku jako na prostou dichotomii mezi svobodou jednotlivce na jedné straně a poručnictvím státu na straně druhé. Svoboda jednotlivce znamená ekonomickou svobodu a to s sebou přináší svobodu využívat přírodní zdroje pro dosažení finančního zisku. Obchodník s dřívím, který vykácí deštný prales, těžařská firma, která vydrancuje půdní podloží, automobilový výrobce, který chrlí nikdy nekončící proud nových vozů, obchodník s limonádou, který každý den vyšle do světa miliony plastových lahví – ti všichni jsou poslušni zákonů trhu a pokud nejsou omezováni, ničí nějakou část našeho společného životního prostředí. A protože v tržním hospodářství jsou to právě ti největší hráči, kdo způsobuje největší škody, environmentalisté obracejí svůj hněv proti velkých firmám a proti svobodným ekonomikám, v jejichž rámci tyto firmy vznikají.
(…)
Konzervatismus je pokusem o sociální ekologii. Svoboda jednotlivce je součástí této ekologie, protože bez ní ztrácí sociální organismus schopnost adaptovat se. Ovšem svoboda není jediným, a dokonce ani hlavním cílem politiky, I když je atributem, který v nejhlubším smyslu činí politiku jak nutnou, tak možnou. Konzervatismus a ochrana životního prostředí (conservation) jsou ve skutečnosti dva aspekty jediné dlouhodobé politiky, a tou je dobré hospodaření se zdroji. Tyto zdroje zahrnují sociální kapitál vtělený do zákonů, zvyků a institucí. Zahrnují ale i hmotný kapitál obsažený v životním prostředí a ekonomický kapitál obsažený ve svobodné, zákonům podřízené ekonomice.
Účelem takto chápané politiky není reorganizace společnosti v zájmu nějaké všeobjímající vize či myšlenky jako jsou rovnost, volnost a bratrství. Jejím účelem je vést odhodlaný boj proti entropickým silám, které erodují naše sociální a ekologické dědictví. Cílem je budoucím generacím předat – a pokud možno předtím ještě posílit – onen řád a rovnováhu, kterých jsme my jen dočasnými správci.
Konzervativní chápání politiky je tedy v principu formulováno v pojmech správcovství spíše než podnikání, rozhovoru spíše než rozkazu a přátelství spíše než solidarity. Tyto ideje jsou ochraně životního prostředí velmi blízké a neustále mě překvapuje, že to vidí tak málo environmentalistů.
Každému konzervativci je zřejmé, že naše bezohledná snaha dosáhnout osobního uspokojení podkopává jak společenský řád, tak životní prostředí na Zemi. A je mu zřejmé i to, že nejmoudřejší politika je taková, která se pokouší ochránit a zachovat instituce, jejichž funkcí je brzdit naše přehnané choutky a obnovovat zdroje pokojného společenského soužití.
(…)
Zdá se mi, že největší slabinou radikálního environmentalismu je jeho neschopnost reflektovat otázku lidských motivací. Existuje přece jedna dominantní příčina degradace životního prostředí, a tou je touha lidí po uspokojení svých choutek. V bohatších částech světa žije příliš mnoho lidí, kteří jsou příliš mobilní, příliš chtiví uspokojit všechny své žádostivosti, příliš nevšímaví k plýtvání, které je toho důsledkem, a příliš snadno ochotní – řečeno ekonomickým žargonem – externalizovat své náklady. Většina našich ekologických problémů jsou speciální případy odvozené z tohoto obecného problému. A tento problém můžeme jednoduše vyjádřit jako triumf žádostivosti nad sebekontrolou. Vyřešíme ho jen tehdy, pokud sebekontrola znovu převládne nad žádostivostí, jinými slovy jen tehdy, pokud se lidé znovu naučí odříkání. Kvůli čemu se lidé něčeho vzdávají? Kvůli věcem, které milují. A v jakém případě takové odříkání může prospět těm, kteří se teprve narodí? Pokud jej podstupujeme s myšlenkami na ty, kteří již zemřeli. Právě to je tím klíčovým postojem, na který apelovali Burke a de Maistre.

Z anglického originálu „Conserving Nature“ publikovaného v knize Roger Scruton: A Political Philosophy (London and New York, Continuum 2006) přeložil Jan Jireš, publikováno v Bulletinu Občanského institutu  č. 208, prosinec 2008, www.obcinst.cz, pro KL vybral  a upravil –df-