KONZERVATIVNÍ LISTY

Milý příteli, možná se to tak docela nehodí, ale pojmu odpověď na Tvou reakci jako osobní dopis. Možná je to proto, že se mne tato otázka do jisté míry velmi osobně dotýká – jedna z mých dcer volila Zelené v posledních parlamentních volbách a rodina mého bratra je velmi silně „ekologicky“ laděná. Pochopitelně si nemyslím, že mí příbuzní se nemohou mýlit, protože jsou to mí příbuzní, nicméně jsem si jist, že nikdo z nich nechová ony nečisté motivy, které připisuješ první skupině „ekologů“, ani nejsou zásadně pomýlení, jak soudíš o té druhé. Ochrana přírody pro ně není výrazem postoje, že příroda je důležitější než člověk, ale výrazem přesvědčení, že mnohdy naprosto zbytečně plýtváme přírodními zdroji a že bychom měli s přírodou zacházet šetrněji ne snad proto, abychom ji povýšili nad člověka, ale abychom zachovali pro budoucí generace svět, který nebude zcela zplundrovaný. A jistě jsi byl někdy v severních Čechách, abys viděl na vlastní oči, jak takový zplundrovaný svět vypadá. Ani na to nemusíš jezdit do Amazonského pralesa, potažmo v těchto týdnech do Mexického zálivu.
Nepochybuji o tom, že na ekologii a ochraně přírody se přiživují i lidé s nečistými motivy – stejně jako se přiživují na řadě různých jiných hnutí a směrů, konzervatismus nevyjímaje. Lidi s nečistými motivy je pochopitelně dobré odhalit; mně však v mém článku šlo o něco zcela jiného. Možná to nebylo zcela jasné – pokusím se tedy ještě jednou.
Když jsem studoval teologii, církevní historik profesor Amedeo Molnár nám vykládal a ukazoval na dějinných příkladech, že různé hereze v církvi byly často reakcí na deficit církve v určité oblasti. Kacíře bylo jistě možno upalovat nebo posílat do vyhnanství, dokud ale nebyl odstraněn onen deficit, nemohlo být trvale odstraněno ani příslušné kacířství, které na něj reagovalo.
Uvědomuji si, že můj příklad kulhá – nechci rozhodně tvrdit, že ochránci přírody jsou „kacíři“. Tvrdím však, že problém, na který upozorňují a po jehož řešení volají, je problém reálný. Tím problémem je střet čistě podnikatelských zájmů, nedbajících na přírodu, se snahou zachovat hodnoty, které nelze jednoznačně a snadno vyjádřit penězi. Teď neřeším otázky feminismu a politické korektnosti – to je jiná kapitola. Jde mi o to, že podnikatel, pokud není zároveň ochráncem přírody, bude mít sklon za nezbytné ničení přírody zaplatit co nejméně, zatímco ochránce přírody bude chtít, aby tento podnikatel něco raději nedělal vůbec, a to, co dělat chce, aby bylo podrobeno maximální ochraně přírody, tedy aby škody napáchané podnikáním byly co nejmenší. Snažil jsem se ukázat, že „kapitalismus bez přívlastků“, jak o něm někteří konzervativci hovoří, nutně bude problémem. Kapitalistická společnost může mít mechanismy vnitřního omezení – může tedy ochranu přírody integrovat – ale nebude to samozřejmost. Existuje zde určitý bod střetu, který vyžaduje rozumné řešení, zpravidla kompromisní, a dobrou vůli porozumět argumentům druhé strany. Řešíme-li reálný problém, můžeme k němu přistoupit buď z hlediska, kdo vyhraje (pak buď vykážeme ekology ven ze hřiště nebo naopak drasticky omezíme podnikání jako takové), nebo se pokusíme dohodnout na hodnotách, které máme společné, případně si poctivě zmapujeme, kde se nedohodneme a proč. Oč mi jde a co považuji za velmi důležité, je vůbec vstoupit do smysluplného rozhovoru, v němž se snažím o pochopení druhé strany. Pokud jí už předem připisuji nečisté motivy a nenaslouchám jejím argumentům, daleko se věru nedostaneme.
Je samozřejmě možné známkovat druhou stranu a snášet argumenty, proč se s ní vlastně ani mluvit nedá. Tento přístup můžeme na naší politické scéně sledovat řadu let a nezdá se mi, že by výsledky byly oslnivé.