Chci se zamyslet nad důvody, proč zastánci pravice a levice, tedy protichůdných světonázorů, nalézají pro své smýšlení legitimitu. Jistě, jejich svědomí se při prosazování těchto názorů neprojevuje zcela konzistentně. Přesto jim však jejich mravní povědomí velí, aby jednali s jistými hodnotami zásadněji, než to činí jejich političtí oponenti. Svědomí jim tedy vždy do určité míry dosvědčuje, že právě jejich smýšlení je legitimní, zatímco protivníkovo bludné.
Východiska
Svůj koncept budu odvíjet od, zjednodušeně, "liberálně-konzervativního" pohledu na svět. Domnívám se totiž, že svou ideologickou střízlivostí nejlépe odolává pasti, kterou chci textem poodhalit. Tento koncept se osvědčí v různých společnostech různým způsobem. Nejméně efektivní bude ve společnosti, kde lidé preferují okamžitý požitek. Naopak nejefektivnější bude (jak dokázal mj. Max Weber v knize "Protestantská etika a duch kapitalismu") ve společnosti s velkým zastoupením praktikujících křesťanů. Ti věří, že svůj život jsou povinni obětovat pro svého bližního. Ráj na zemi nebudou očekávat. Přesto budou pracovat pro lepší společnost, avšak nikdy si ji nebudou nárokovat. Řekněme, že ji budou, v plnosti, vyhlížet až po smrti. V tomto dílčím aspektu budou nejdůslednějšími oponenty levice, která má sklon uměle konstruovat určitou "míru ráje" již na zemi. A paradoxně, právě křesťanům se, pro jejich obětavost, pokoru a podnikavost, podaří s větší pravděpodobností, než občanům s jinou životní filosofií, vybudovat prosperující společnost.
Jak je možné, že někteří lidé lnou k "liberálně-konzervativním" hodnotám, aniž jsou křesťany? Apoštol Pavel říká: "Jestliže mrtví nevstanou, pak jezme a pijme, neboť zítra zemřeme" (1Kor 15,32). Jinak řečeno, pokud oběť nemá smysl, pokud život nemá věčnou hodnotu, buďme takoví, jak si žádá naše pozemská přirozenost.
Odklon neokřesťanského liberalismu od původního křesťanství
Ve 20. století se liberálně-konzervativní myšlení vyvíjelo dosti nezávisle na křesťanství. Liberálové hovoří o "křesťanském dědictví" v podobě myšlenky obětování současného blahobytu ve prospěch budoucí prosperity. Jde však pouze o dědictví, nikoliv o rozvíjející se křesťanské myšlení. Zůstává zde mnoho křesťanských prvků: zmíněné učení o oběti ve prospěch budoucnosti, důraz na svobodnou jednotlivce (a s tím spojenou osobní odpovědnost) či úcta k člověku vůbec. Jiné křesťanské prvky však neokřesťanský liberalismus opouští: morální normy, jako např. ty o sexuální etice, o úctě k člověku již před narozením aj.; opouští morální dogmata a nahrazuje je např. hodnotou tolerance. Část dnešní liberálně-konzervativní obce užívá dědictví křesťanské tradice, ale rozvíjí svůj systém již nezávisle na křesťanství.
Člověk (a potažmo celá společnost), kterému je cizí bezuzdnost, bude mít však k pobídce uskrovnění se osobní vztah. Ti, kteří se neodříkají jen toho, čeho musí, ale kteří jsou připraveni se pro Dobro odříci třeba všeho, nalézají i jiné zdroje "živin". Autentický křesťanský konzervatismus může tedy jinak smýšlejícího člověka oslovit a získat jej svým nepokryteckým přístupem.
Problém selektivní morálky
Proč tedy zastánci různých ideologií nalézají pro své přesvědčení legitimitu? Problém je v podstatě v tom, že lidem nedocházejí vzájemné souvislosti mezi jednotlivými morálními hodnotami.
Nedochází jim rozdíl mezi oddaností člověka svému bližnímu a odříkáním pouze ekonomickým, ve smyslu uskrovnění se. Lidé si kupříkladu do jisté míry uvědomují, že je dobré zušlechťovat vlastní charakter, dříve než započnou s vybízením ke změnám lidi jiné. Správnost těchto a jiných hodnot si však mnozí připouštějí pouze povrchně, a navíc jen v dílčích oblastech života. Někdo si je např. vědom toho, že by měl cvičit na hudební nástroj, aby co nejefektivněji zúročil své nadání. Na druhé straně může zanedbávat jiné ušlechtilé ctnosti: například úctu k druhému, čas pro rodinu, peníze pro potřebné, atd. Ctí tedy jen některé hodnoty.
Konzistence morálních hodnot je tedy pro člověka, který se nerozhodl pro obětavý život, narušená. Mnozí bojovníci za práva sexuálních menšin si uvědomují význam hodnoty tolerance, ale schází jim schopnost ocenit hodnoty našich předků či schopnost ocenit hodnotu cudnosti. Socialistům je vlastní morální hodnota solidarity s pracujícími a starostlivost o sociálně slabší, ale uniká jim hodnota svobody jednotlivce. Komunistům je vlastní zápas o úplné sociální zajištění a legitimní touhu člověka žít v harmonickém světě, ale zcela postrádají hodnotu úcty k soukromému vlastnictví, ke svobodě jednotlivce a nepřípustnosti nadměrného přerozdělování. Nacionalistům je vlastní hodnota sounáležitosti s vlastním národem, ale chybí jim vztah k hodnotě lásky a úcty k národnostním menšinám. Konzervativci 19. století si uvědomovali hodnotu úcty k vlastnictví a k autoritám, unikala jim však hodnota demokracie, svobody a solidarity. Dnešním libertariánům je vlastní hodnota svobody jednotlivce, ale nedochází jim, že liberalismus není samospasitelný a bez morálky nebude funkční.
Kořen problému není v tom, že lidé jednají vědomě, v každém jednotlivém rozhodnutí, proti svému svědomí. Nedůslední zastánci selektivní morálky rozličných ražení se vzájemně obviňují z demagogie, ale problém je spíše v tom, že všichni vyznávají dílčí část morálky na úkor jejich dalších aspektů a tak se nutně dostávají do vzájemné kolize. Zájem o vybrané morální hodnoty je totiž značně podmíněn vlastním sobectvím, temperamentem či prostředím, ve kterém se dotyčný pohybuje nebo v minulosti pohyboval.
Ve svých důsledcích je tato myšlenka dosti odvážná, a proto se ji pokusím rozvést. Naznačuje totiž, že zastánci vzájemně znesvářených ideologií jsou nositelé jedné společné pravdy. Každý z nich má však jiný díl téhož "rozděleného koláče". Když se v Bibli hovoří o společenství církve, je řečeno, že "každému je dán dar ke společnému prospěchu: Jedny ustanovil Bůh za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele" (1Kor 12,28). Mimo jiné z toho vyplývá, že někteří lidé jsou obdarováni větším sociálním cítěním či schopností empatie (pastýři), jiní jsou "od přírody" charismatickými osobnostmi, umějícími přesvědčit a strhnout druhé pro dobrou věc (evangelisté), jiní mají dar autority pro vzájemně rozličné sociální skupiny a celky (apoštolové), další jsou obdarováni pracovat s idejemi, spíše než s lidmi (učitelé), a v neposlední řadě jsou zde proroci, kteří mají rozvinutou schopnost vnímat "znamení doby". Tato obdarování jsou sama o sobě legitimní. Kromě toho však platí, že každý člověk by se měl rozvíjel i ve vlastnostech, pro které nemá primární obdarování. Tak například učitel (v biblickém slova smyslu), který není povolán k sociální práci, se má rozvíjet i v lásce k lidem. Bible hovoří ke všem: "Milujme jedni druhé" (1 J 4,7). A někde tady je kořen problému.
Mnozí liberálové hájí etické hodnoty jen proto, že k nim mají přirozený vztah. Avšak pro nápravu svého přirozeně hříšného egoismu učinili zoufale málo. A komunisté toto pokrytectví vnímají. Mravně jsou však naprosto stejní. Ba co více, vytvořili protiideologii, jež je ve svých důsledcích mnohem horší než vytvořili ti, kteří žijí pouze poživačný život a jinak nikoho neutiskují.
Je některá z ideologií lepší než ostatní?
Znamená to snad, že žádná ideologie není lepší než ostatní? Rozhodně ne. Mé liberální přesvědčení prostě vyplývá z toho, jak důležitá svoboda je. Sociální spravedlnost je dobrá hodnota, ale není rovna svobodě. Vlastenectví, zdravá úcta k tradici či solidarita, nejsou předpoklady k tomu, aby existovala svoboda. Ale svoboda je nutným předpokladem k tomu, aby existovalo vlastenectví, zdravá úcta k tradici a solidarita.
Křesťanství má klíč k vyřešení problému selektivní morálky
Pustím nyní, takříkajíc, fantazii z uzdy, a nastíním několik odvážných závěrů. Myslím, že ani v hypotetické společnosti, kde by podíl křesťanů (tím nemyslím křesťanů pouze kulturně-tradičních) tvořil výraznou převahu obyvatel, by nutně nemusely ideově rozličná politická uskupení zmizet.
Nevěřím však, že konzervativní, liberální, sociálně-demokratická či enviromentalistická ideologie mají stejně vysokou míru legitimity. Uskupení, ve kterých by byl příliš slabý důraz na svobodu, zdrženlivost nebo volný trh, a naopak silný důraz na sociální blahobyt všeho druhu, by nutně ztrácely. Jak jsem již řekl, jsem přesvědčen, že i v podobných stranách, jako byly KSSS či NSDAP, je možné najít prvky, které jsou samy o sobě dobré. Prostě se domnívám, že veškeré ideologie (pokud vycházím z předpokladu, že člověk, byť sebehorší, má v sobě alespoň zrnko dobra, či spíše odrazu Boží přirozenosti) jsou kombinací dvou prvků: prvku popularizace určité dobré hodnoty a prvku svévole. Problémem je poměr těchto prvků. Myslím tedy, že by se v modelově hypotetické křesťanské společnosti výrazným způsobem zvýšila schopnost rozpoznávat, jak se mohou lidé vzájemně doplnit, obdarovat, obohatit. Nemyslím, že by zde zcela zmizel faktor politické konkurence, hlavní hybnou silou politických pohybů by však byla nezištná snaha strany po zušlechťování určených sfér veřejného života. Strany a hnutí by spíše dospěly k názoru, že se mohou vzájemně doplňovat. Věřím také, že střídání různých stran u moci je záležitostí legitimní. Každý stát prochází obdobími, kdy vzniká vyšší potřeba řešit tu sociální otázky, tu otázky jiné.
Shrnutí
K čemu jsem tedy dospěl? Pokusil jsem se obhájit, proč věřím, že existuje jediný objektivní a správný pohled na hodnotové uspořádání politické ideologie (byť může pojmout různé, vzájemně kompatibilní, "sub-proudy"). Dospěl jsem k závěru, že ze současných etablovaných ideologií nemá žádná právo říci, že se objektivně pravdivému pohledu zásadně přiblížila. Přesto jsem ukázal, proč jsou prioritními ideovými hodnotami Bůh, člověk, svoboda, volný trh a obětavost a proč má tedy liberálně-konzervativní směr systémové předpoklady k vytvoření legitimně strukturované společnosti.
