Mikrovlnka bručí polévkou. Nahmátl jsem Beethovenovu devátou s Karajanem. V poslechu pokračuji druhou větou, protože první a kousek druhé jsem stihl přisnídat nedávno. S jídlem nepospíchám, vychutnávám milované tóny. Vídenští filharmonikové nevadí ani při holení, mám je rád i na záchodě.
Balím pár věcí ze stolu a stíhám při tom ještě malý kousek čtvrté věty (snídaně – kousat – kousek). Začíná temnou kvasností dramatu, trochu Dvořákovsky. Z něj pak vystupuje profláknuté hlavní téma. Vždycky znovu jsem překvapen jeho jemností, jeho svébytným životem, neposkvrněným politickou a pseudokulturní profanací. Je zde bolest, prožívaná, nicméně zvládaná a přijatá, spolu s ní slyším moudrost a naději. Postupně motiv proměnami mnoha variací vzrůstá k monumentalitě (to už jsem dnes nezachytil, neboť odcházím v začátku). A pod tím vším tichá mluva tragiky, která u nás v Evropě tak často provází právě naději a moudrost. Není pochyb, Beethovenova hudba patří k tomu nejhlubšímu a nejmocnějšímu, čím kdy promluvila lidská duše.
Nad vypnutým plackovačem a zavíranými dveřmi bytu prožívám po cestě ze schodů dvě vrstvy. Během tohoto devatenáctistupňového sestupu z výšin jsou obrysy fejetonu hotové včetně odhodlání, že své myšlení tentokrát zapíšu.
Jednak: Jsem s touto hudbou sám. Kromě dcery nemám nikoho, s kým bych si o ní promluvil a s kým bych ji vyposlouchával. Dcera je momentálně daleko a když ji vidím, míváme na přetřes jiné věci. Ztracená varta (pomístní název, právě okolo jedu tramvají během své desetiminutové cesty do práce). Žiju sám s kořeny ostatních. Navíc o tom ani nemám kam psát. Časopis, pro který pracuji skoro dvacet let, je zaměřen jinam, a necítím, že by moje menšinové myšlení našlo své místo někde jinde v dnešním tištěném světě. Mí Pražané mi nerozumějí.
A hlavně: Hluchý Beethoven před branou syré smrti zpívá o radosti. Jedním dechem je to i žalozpěv nad Evropou (která se k němu unifikovaně a neomylně přihlásila). Nemluvím o slovech naivní obrozenecké veršovánky, kterými se Beethovenova hudba ani náhodou nenechala zploštit k budovatelskému nasnadě ležícímu chorálu. Mistrova vděčná pohotová radost přijímá prchavé touhy i dary života: pozdravy smyslům, přátelství duším, darované chvíle, i když vražedně rychle ubíhající. Přesto i proto v ní zároveň zřetelně promlouvá tragika. Jsem tady, pokorný a vděčný, ale odkud přicházím a co mě čeká potom?
Moderní myslitel a tvořitel je přes všechnu tu krásu a hlubinu, která je nám k dispozici (teď pochopitelně nemám na mysli jen Beethovenovu hudbu), osudově – logicky i statisticky – buď pesimista, nebo hédonista. Ať se nás Nietzsche snaží sebevemlouvavěji přesvědčit o opaku, tíhnul Beethoven (a také Nietsche sám, chtě či nechtě) k tomu prvnímu, přes všechnu lásku, touhu, čistotu a naději, které byl dlouhodobě schopen generovat (to už z těch dvou platí jen o Beethovenovi).
Přijímám dar závratné nádhery této hudby. Jsou to mé kořeny. Zároveň jsem šťastný, že kotvím ještě hlouběji a jinak, v biblickém poselství života, v Ježíši Kristu, který je mi, na rozdíl od Beethovenova génia, jedinou reálnou nadějí a taky přece jen ještě stále šancí pro nás všechny v nevděčné rozmazlené zapomětlivé Evropě.
