Předpokládám, že nikdo z vás čtenářů nebude naši redakci podezírat z toho, že bychom stranili ideologii "multikulturalismu". Přesto jsme rádi, že můžeme uveřejnit interview s ženou, která pracuje v "Multikulturním centru". Jejím cílem rozhodně není šířit ideologii multikulturalismu, ale pomoci lidem, kteří se na našem území ocitli v zoufalé situaci. Existence otrocké práce v naší zemi je jednou z věcí, které nás velice trápí. A neméně nás trápí neochota policie tento problém efektivně řešit. Marie Jelínková se osudům cizinců, kteří se u nás ocitli v hrůzné osobní situaci, věnuje již několik let. Požádali jsme ji tedy o rozhovor, neboť má o této problematice přehled jako málokdo. Pracuje jako šéfredaktorka portálu o migraci ve střední a východní Evropě www.migraceonline.cz, který je jedou z aktivit Multikulturního centra Praha. Rozhovor vedl Dan Drápal v září 2009.
Jak se vyvíjí migrace po nástupu krize? Ustala nebo pokračuje?
Podle oficiálních čísel migrace do ČR za poslední půlrok téměř stagnuje. Ještě do května mírně narůstala a za poslední měsíce došlo dokonce k malému poklesu. Nicméně hlavní problém dnes nespočívá v tom, kolik migrantů do ČR přijíždí, ale jaká je situace migrantů na území ČR - a to jak těch, kteří pořád povolení k pobytu mají, tak těch, kteří ho již ztratili.
Migrují do Česka lidé z islámských zemí? Z kterých a kolik?
Téměř ne, pokud do ČR přicházejí migranti z islámských zemí, je to nejčastěji skrze ostatní země EU. Počty lidí z jednotlivých islámských států jsou stále velmi malé - v rámci desítek až stovek. Z mého pohledu jsou tyto počty na to, aby to byla náhoda, až překvapivě nízké.
Kdo má podle Vás největší podíl viny na existenci otrocké práce v naší zemi?
Za klíčový problém pokládám celkový přístup k migraci, který je velmi nekoncepční a krátkozraký. Přístup k migraci je takový, že migranti mohou přijít bez zaručení základních práv, když se nám to hodí, a odejít, jakmile pro ně není místo. S lidmi ale nefunguje zacházení jako se zbožím. Z tohoto přístupu pak vyplývá přirozeně mnoho dalších problémů, jedním z nich je i existence otrocké či častěji polo-otrocké práce. Označit hlavního viníka je přitom těžké. První problém většinou vzniká již na území domovského státu migranta, kde chybí jak informace, tak je celý proces natolik komplikovaný, že téměř není v silách místních lidí si potřebné dokumenty a tak i vízum vlastními silami obstarat. Lidé pak většinou přijíždí pouze na konkrétní pracovní místo, což je staví do obrovské závislosti na zaměstnavateli nebo zprostředkovateli. Společně s tím v Česku například neexistuje trestný čin nucené práce. Nucenou práci zná náš trestní zákoník pouze ve spojení s trestným činem obchodováním s lidmi. A i to je velmi obtížné dokazovat. Dalším problémem je přirozeně fungování úřadů, které mají kontrolovat - jejich kapacity zdaleka nestačí. Paradoxní také je, že zatímco počet migrantů strmě vzrůstal, počet kontrolorů se snižoval. I když se o této problematice dnes víc mluví, pořád mám dojem, že není politická ani společenská vůle přístup k migraci měnit, a bez toho se situace migrantů nezmění.
Které organizace se snaží s tímto problémem něco dělat a jaké jsou jejich možnosti?
Z nevládních neziskových organizací (NNO) se v této problematice hodně angažuje Sdružení pro migraci a integraci, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Most pro lidská práva, Multikulturní centrum Praha, La Strada a některé další. V prvé řadě poskytují právní a sociální poradenství konkrétním migrantům, nabízí různé kurzy pro migranty, snaží se o informování, osvětu, změnu některých zákonů... ale jejich možnosti jsou poměrně omezené. V mnohém suplují stát, nicméně jejich kapacity vůbec nejsou dostačující a jejich financování je bohužel do velké míry závislé na státu.
Máte představu, kde by bylo potřeba zamezit korupci a jak by se to dalo udělat?
Upřímně řečeno míru a rozsah korupce v této problematice nejsem schopna nahlédnout. Jsou jasné indicie o tom, že často bývá hned na začátku celého procesu - na zastupitelských úřadech a na některých pobočkách cizinecké policie. Tam by určitě pomohli běžně doporučované metody na zvýšení transparentnosti - nahrávání některých rozhorů, rotace úředníků u různých agend, možnost vyhledání kdy, kdo, kde a proč udělal které rozhodnutí a další. Nicméně i tohle vstává a padá s politickou (a tak i potažmo společenskou) vůlí se situací něco dělat.
Jak si ve srovnání s námi vedou v této oblasti další státy visegrádské čtyřky?
Oproti ostatním zemím Visegrádu byla do ČR migrace výrazně vyšší a naopak Češi téměř nemigrují. Proto jsou podmínky i problémy v migračních otázkách ve Visegrádských zemích dost odlišné. S vyšším počtem migrantů se ale ukazuje i daleko větší naléhavost se situací migrantů v ČR něco dělat. Na druhou stranu některé výzkumy ukazují, že jsou Češi lehce tolerantnější vůči cizincům než je tomu v ostatních zemí Visegrádu. Ale například Polsko, přestože se obecně zdá být vůči cizincům ještě méně vstřícné než Česko, přistoupilo k dvou amnestiím pro nelegální migranty.
Co je větším problémem - zákony nebo přístup úředníků?
Těžko říct, možná je to jako s vejcem a slepicí. Nicméně zákony jsou určitě velmi nedokonalé, mnohdy kladou na migranty v realitě těžko splnitelné nároky a navíc je z mého pohledu zcela nepřiměřeně trestají za jejich nedodržení.
A nyní osobně: Proč jste se této oblasti začala věnovat?
Důvodů bylo určitě několik a nejsem si jistá, zda je dokážu přesně určit. Už při studiu sociologie jsem s vizí zlepšit si němčinu a něco si vydělat odjela legálně pracovat na několik měsíců do Německa. Oproti původním slibům jsem nakonec dělala různé poměrně fyzicky náročné práce od uklízení po mytí černého nádobí a většinou s tureckými přistěhovalkyněmi. Po dvaceti letech pobytu neuměly německy, nikam samy nechodily, neznaly svá práva - jednoduše paralelní svět. Přirozeně mě pak zajímalo, jak je to asi v Česku. Potom jsem si už vybrala migrační studia jako obor na australské univerzitě, kde jsem chvíli studovala. Ale asi nejdůležitější pro mě bylo různé setkávání se s migranty a jejich velmi špatně dopadající příběhy, u kterých měl člověk pocit, že by stačilo změnit poměrně málo k tomu, aby jejich život nedopadal tak, jak dopadal.
Co Vás v posledních třech letech nejvíce potěšilo a co nejvíce zarmoutilo?
V oblasti migračních témat mě mrzí nejvíc to, že i přesto, že ekonomická krize ukázala na to, že česká migrační politika nefunguje (a ani nemůže fungovat tak) jak je nastavena, nebylo to minimálně na politické úrovni reflektováno. Určitě mě potěšila větší informovanost a povědomí veřejnosti o situaci migrantů.
Kde mohou naši občané pomoci?
Myslím, že důležité je mít informace o tom, s jakými problémy se u nás migranti potýkají a mít i oči otevřené, co se děje v našem okolí. Také se nestydět migranty oslovit, nabídnout pomoc, nedívat se skrz prsty. Různé neziskové organizace pak nabízejí projekty, kde se jde zapojit konkrétně - pozvat migranty na večeři, pomoc s výukou českého jazyka... Vždycky je přirozeně důležitá finanční podpora těch, kteří se v této problematice angažují. A v neposlední řadě považuji za podstatné i to, aby naše společnost fungovala skutečně jako občanská, kdy člověk různými formami vyjadřuje svůj pohled na danou věc.
