Milý čtenáři, milá čtenářko,
dnešní slovo šéfredaktora píšu s velkým gustem. Naše chuť v Konzervativních listech pokračovat roste, protože počet předplatitelů papírové verze sice pomalu, ale jistě stoupá, a počet přístupů na web se rovněž neustále zvyšuje. Další věc, která nás v redakci velmi těší, je, že dostáváme více článků, než jsme schopni uveřejnit. Děkujeme za podporu každému z vás – vám, kteří jste časopis podpořili finančně (budeme dělat všechno velmi otevřeně a po Novém roce zveřejníme stav našich financí); vám, kteří jste časopis doporučili svým přátelům či známým, i vám, kteří jste nám poslali nějaký článek nebo podnět.
Samozřejmě mám také trochu strach, abychom někoho zbytečně neodradili. Že někoho odradíme, to považuji za téměř jisté. Mnozí naši spoluobčané se nespokojí s ničím jiným než s velmi zjednodušenými pohledy. Ten, kdo vymyslí transparent „Lisabon – nový Mnichov“ asi s našimi názory na Lisabonskou smlouvu spokojen nebude. Možná se mu bude dokonce zdát, že se prohřešujeme proti Ježíšovu příkazu: „Budiž vaše řeč ano, ano, ne, ne.“. Nakonec každý z nás, kdo se nějak rozhoduje, se rozhodnout musí (kupříkladu já hlasoval proti vstupu do EU), a musí být schopen své rozhodnutí zdůvodnit. To ale není důvod, proč na složité otázky dávat zjednodušující odpovědi (ostatně platí, že na každou složitou otázku existuje jednoduchá nesprávná odpověď...). Kdo je nedává, tomu hrozí, že nakonec naštve obě strany. Nu, co naplat, rozhodli jsme se psát pro lidi přemýšlivé, ochotné naslouchat odlišným názorům. Psychologové nás ovšem varují, že mnozí lidé prostě vypnou, jakmile slyší něco, s čím nesouhlasí. Nezbývá než znovu deklarovat, že píšeme pro ty, kdo jsou ochotni se s odlišnými názory čestně vyrovnávat.
Nehrozí nebezpečí, že by si nás chtěl koupit nějaký politik nebo někdo takový. Toho jsem se nebál ani minutu. Abych vám pootevřel své nitro, vnitřní cenzury se trochu bojím – snad proto o tom píšu, abych za sebou spálil mosty. Čím víc lidí naštveme, tím méně budeme mít předplatitelů. A my sníme o tom, že časopis bude výdělečný… Volíme ale přesně opačnou cestu než kdokoli jiný. Jakmile to bude možné, začneme platit honoráře, pak zaplatíme technické služby (zejména administrace a distribuce, kterou dnes zajišťují v Ostravě více méně svépomocí), a až nakonec z toho něco budeme mít my. Ale moci to dělat alespoň na částečný úvazek, to by bylo úžasné!
Rovněž mám určité obavy, abychom neodradili určité kvalitní autory, jejichž články „čekají ve frontě“. Neuveřejnili jsme je nikoli proto, že by byly špatné, ale protože náš časopis má pouhých šestnáct stran…
V tomto čísle je zveřejněna i polemika s Václavem Bělohradským. Považuji Václava Bělohradského za jednoho z předních představitelů současného myšlení. Srdečně s ním nesouhlasím, ale považuji za navýsost důležité se s jeho názory vyrovnávat na úrovni. Musím říci, že v jedné věci u mě pozitivně zabodoval: Poslal jsem svou repliku i jemu osobně a on mi poradil, abych ji poslal do „Salonu“ (přílohy Práva), kde vyšel jeho článek, na který reaguji. Dlouho nepřicházela žádná odpověď. Pak se ukázalo, že můj článek do Práva nedorazil (ač jsem ho posílal opakovaně). E-mail je někdy nevyzpytatelný. Pan Bělohradský tam nakonec můj článek poslal sám, což považuji za šlechetný čin. Pokud má replika v „Salonu“ nevyjde, nebude to vinou pana Bělohradského.
Důležitý článek – ohlédnutí za dvaceti lety od sametové revoluce – nám napsal pan Karel Ledvinka. Srdečně děkujeme!
V tomto čísle přinášíme interview s předsedou KDU-ČSL Cyrilem Svobodou. Všimněte si, že kladené otázky se netýkají drbů a personálií, ale programu. Předpokládáme, že ne každý z vás se rád prokousává programem politických stran – snad vám tyto rozhovory pomohou v orientaci. Rádi bychom totiž přinesli rozhovory i s jinými předními politiky. V prosincovém čísle bude ovšem rozhovor trochu jiného typu – nechte se překvapit.
Budeme vám vděčni za další podněty. Také bychom uvítali, kdyby se nám ozval někdo, kdo by chtěl trochu pomoci s grafikou. Zatím vydáváme časopis „no frills“, tedy bez jakýchkoli kudrlinek. Ale to neznamená, že to tak musí zůstat napořád…
