KONZERVATIVNÍ LISTY

Raději ani nebudu psát, kde to je…
Mám ale oblíbené místo v pohraničí, kde mi svět připadá normálnější než jinde, rozhodně než v Praze. Je tam sice vysoká nezaměstnanost a snad se tam i hodně podvádí, protože přes vysokou nezaměstnanost tam těžko sháníte řemeslníka. To je podle mě silnou indikací, že se tam hodně podvádí se sociálními dávkami. Bere je kdekdo, ale práce jen tam zřejmě dost.
Tak, to jsem asi vyčerpal všechno špatné, co se o tom kraji dá říct. Teď přijdou ty dobré věci.
Jsem Pražák a pražské pokladní v samoobsluhách jsou naučené říkat „dobrý den“. Můj přítel, Angličan trvale žijící v Praze, si to pochvaluje; říká, že mu připadají mnohem příjemnější než nerudné prodavačky v Anglii. Docela mě to překvapilo, protože nejsem zvyklý, aby u nás bylo něco lepší než v Anglii. Ale asi je, dokonce jsem zjistil, že máme zřejmě lepší i zdravotnictví, i když se obávám, že se Dr. Rath brzy postará, aby tomu tak nebylo.
Nicméně v místech, která mám tak rád, si ta prodavačka v samoobsluze s vámi dokonce i popovídá – nejen že vás z povinnosti pozdraví. Zkrátka na rozdíl od uspěchané a anonymní Prahy tam kdekdo kdekoho zná, a když ho nezná, je ochoten se s ním seznámit a prohodit pár slov. Život tam plyne pomaleji. Je to chudý kraj, dokonce jeden z  nejchudších, ale zdá se, že ten chudší život si lidé dokáží víc vychutnat.
Přímo oázou je pro mě jeden z křesťanských sborů v místním okresním městě. Dospělých má sotva dvacet, za to dětí je tam hodně přes čtyřicet. Nevím, kolik je průměr na rodinu, ale odhadoval bych to tak na tři děti. Sedmičlenná rodina nepůsobí nijak exoticky.
Maminky jsou doma s dětmi, dokud to jde. A ono to jde mimo jiné proto, že je tam vysoká nezaměstnanost. Ale trochu na vás dýchá pohoda let před první světovou válkou a snad i po ní: Rodiny jsou chudší, žijí z jednoho platu, ale nestěžují si. Zkrátka pozůstatky patriarchální společnosti, tak nenáviděné moderními a postmoderními levičáky. Ale zdá se, že jim to funguje; děti jsou spokojené a dobře vychované.
Kupodivu mají tito patriarchální muži ohled na své ženy. Mají v tom sboru takový pěkný zvyk: Jednou měsíčně pořádají otcové s dětmi akci „S tebou mě baví svět“. Ta spočívá v tom, že vezmou na celý víkend děti někam do hor, bez manželek. Na rozdíl od stejnojmenného filmu se ale dokáží o děti dobře postarat a ohniskem jejich zájmu jsou samotné děti, nikoli snaha dospělých mužů děti mít co nejrychleji z krku a něco si „užít“. Maminky si tak mohou jednou měsíčně důkladně od dětí odpočinout.
Pravda, postmoderní pokrok občas zavítá i tam. Říkala mi jedna maminka, že do školy jejich dětí přijeli homosexuálové propagovat jejich životní styl. Prý to teď bude povinné. Ach jo.
Jak říkám, raději se nezmíním, kde to vlastně je. Někoho by mohlo napadnout, že je potřeba mezi těmi zaostalci udělat pořádek. Naučit děti, že mají svá práva, aby rodiče tolik neposlouchaly. Nahnat ženy do práce, aby se tam realizovaly. Nějakým způsobem zajistit, aby se muži cítili špatně, když rodina nejezdí každý rok na dovolenou do ciziny, a pořádně makali, aby si zvýšili životní úroveň.
Ale kdyby někdo opravdu hodně chtěl, tak si ho prověřím a možná ho tam vezmu.