Islámská revoluce v roce 1979 byla doprovázena mesiášsko-apokalyptickým očekáváním. Lid dal ajatolláhovi Rúholláhovi Chomejnímu titul imám, který byl do té doby vyhrazen dvanácti přímým potomkům Alího Ibn Abí Táliba, bratranci a zeti proroka Mohameda. Šiítští muslimové věří, že imámové mají zvláštní povolání a skrze ně také jedinečné nadání vést věřící.
Roku 931 zmizel beze stopy dvanáctý a poslední imám Mohamed al Mahdí. Od té doby chybí šiítskému společenství věřících přímé boží vedení prostřednictvím imáma – a od té doby očekávají Šiíté návrat mahdího. Až se dvanáctý imám zjeví, praví šiítské učení, bude napraveno všechno zlo tohoto světa a nastolena boží spravedlnost. Celé lidstvo uzná učení šiítského islámu a podrobí se mu. Do doby zjevení skrytého imáma fungují vysocí šiítští duchovní jako jeho zástupci a řídí duchovní a právní záležitosti šiítského společenství.
Chomejní kázal očekávání mahdího a dále pak, že jej společenství šiítských věřících nemá očekávat jen pasivně, ale má se aktivně připravit. Nicméně tehdy neměly tyto představy žádné konkrétní politické důsledky. Chomejního následovníci v politické dráze, Alí Akbar Hašemí Rafsandžaní (1989-1997) a Mohammed Chatámí (1997-2005) se snažili o striktní oddělení politiky od mahdího zjevení. Až s volbou Mahmúda Ahmadínedžáda prezidentem islámské Íránské republiky v srpnu 2005 se staly tyto mesiášsko-apokalyptické představy součástí politické moci.
Už v lednu 2005 vyhlásil Íránský nejvyšší vůdce, ajatolláh Alí Chamejní: „Dnes nastal čas, aby byly vytvořeny podmínky, které umožní – bude-li si Alláh přát – vládu imáma Mahdího.“ Podle představ íránských šiítů potáhne dvanáctý imám při svém zjevení ulicemi Teheránu – což Mahmúd Ahmadínedžád jako starosta zohlednil při urbanistickém plánování. Navštíví svaté město Qum, kde Ahmadínedžád nechal jako prezident zrenovovat mešitu Jamkaran. Kdo věří v návrat mahdího, ten se na něj připravuje. V jednom proslovu v provincii Kermán (bylo to roku 2007) íránský prezident prohlásil: „Naším posláním je změnit Írán v zemi Skrytého imáma.“
Na rozdíl od svého předchůdce Chatámího, který se snažil přizpůsobit islámský revoluční režim realitě, je Ahmadínežád idealista, který věří v dědictví ajatolláha Chomejního. Mahmúd Ahmadínedžád je dítě islámské revoluce. Ztělesňuje generační přechod z otců revoluce na její syny. S tím není spojena žádná zásadní změna ideologie. Naopak, tato druhá generace revoluce chce obnovit čistotu původního učení. Veteráni revolučních gard jsou spolucestující. Díky těmto zkušenostem a svazkům má mnohem víc, než jeho předchůdci.
Osobním poradcem íránského prezidenta je ajatolláh Mohamed Taqi Mezba Jazdí, osvícený přívrženec mesiášsko-apokalyptické vize budoucí světové vlády mahdího. Podle názoru šiítů existuje jednou v každé generaci možnost návratu mystického imáma. Jazdí zastává názor, že „současná válka proti nevěřícím, bludnému učení a světu arogance (tj. západu) připraví a urychlí zjevení dvanáctého imáma.“
Zjevení islámského mesiáše jako aktu celosvětového krveprolití jde obdobně vstříc starozákonní židovská představa Góga a Magóga nebo novozákonní křesťanské učení o Armageddonu. Válka národů oznamuje příchod dvanáctého imáma. Muslimové mohou, dle přesvědčení těch, kdo věří v mahdího příchod, svým chováním jeho návrat urychlit nebo oddálit.
Pokud bude ve světě panovat pořádek, není důvod, proč by měl mahdí přijít. Lidé jako Jazdí nebo Ahmadínedžád proto vyhledávají střet a konfrontaci civilizací, nebo se aspoň nijak nesnaží zabránit rozpoutání světové války. Velký ajatolláh Chomejní je jimi například obviňován z toho, že oddálil návrat dvanáctého imáma tím, že v roce 1988 uzavřel příměří s Irákem. Mahdí se totiž zjeví až tehdy, když bude útlak na zemi zcela nesnesitelný.
Mahmúd Ahmadínedžád nehovořil v rámci své volební kampaně jen o přípravě příchodu mahdího. On se k tomu i konkrétně zavázal. V prosinci 2006 přál ve svém projevu v Kermanšáhu křesťanům radostné Vánoce slovy: „Tímto oznamuji, že – s boží pomocí – není daleko den, kdy se Ježíš vrátí na stranu skrytého imáma“. Svou politiku opírá o bezprostředně nadcházející návrat mahdího, a nadto tvrdí, že je v přímém kontaktu s bohem.
Šiítské učení v minulosti potlačovalo každé nepravdivé tvrzení o přímém kontaktu se skrytým imámem. Teď Mahmúd Ahmadínedžád tvrdí, že je v přímém kontaktu s mystickým zmizelým vůdcem šiítů. Mahdí mu předpověděl presidentství a nyní se s ním pravidelně setkává každé dva týdny. Ahmadínedžád se dokonce nerozpakuje přinášet údajné konkrétní výroky mahdího. Tak například oznámil, že mu dvanáctý imám sdělil: „Do dvou let se vrátím a přinesu věřícím spravedlnost.“
Ahmadínedžád byl zjevně přesvědčen o svém božském poslání, když hovořil o tom, jak (v roce 2005) prožíval svoji vlastní řeč před generálním shromážděním Spojených národů. 190 zástupců světového společenství mělo v okouzlení naslouchat, zatímco on na sobě cítil spočinutí božské přítomnosti. Mahmúd Ahmadínedžád mluví bez ostychu o svatozáři nebo auře, kterou měl kolem hlavy, zatímco sám skrytý imám se opřel o jeho pravé rameno a našeptával mu, co má povědět zástupcům OSN.
Podobné myšlenkové pochody nejsou samozřejmě uvnitř šiítského společenství přijímány bez námitek. Ne všichni šiíté v Íránu věří, že je nutno zosnovat válku, aby se tím urychlil mahdího příchod. Mnozí, kteří rovněž počítají se skutečným příchodem mahdího, jsou přesvědčeni, že by se mělo čekat, až se naplní Alláhem vyměřený čas.
Svaté město Qum produkuje íránskou elitu. Pro šiítský Írán má zhruba ten stejný význam jako Oxfordská nebo Cambridgeská univerzita pro Velkou Británii či Harvardova či Princetonova univerzita pro Spojené státy. Ze zhruba 90 škol v Qumu ovšem jen dvě plně podporují extrémní pojetí ajatolláha Mezby Jazdího.
Na úplně jiné úrovni se formuje v Íránu a uvnitř šiítského islámu odpor vůči myšlenkám Mahmuda Ahmadínežáda a jeho šedé eminence. Vlivní duchovní jim vyčítají, že očekávání příchodu mahdího je nelegitimně zneužíváno pro politické účely. Novinář Amir Taherí, sám původem Íránec, dokonce tvrdí, že většina šiítských vůdců, jak v Íránu tak mimo něj, se stanovisky vládnoucího režimu nesouhlasí: "Všichni velcí ajatolláhové jsou dnes hořkými odpůrci vlády, která překrucuje šiítskou teologii.“
